• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Cesta kolem světa za 120 dní
Austrálie - Blue Mountains

61. den: 10. 11. Cesta z města - Glenbrook

Klidnými uličkami dojdu na Kings Cross, což je naprosto nezajímavá křižovatka, kde je plno autopůjčoven. AVIS na mě vyštěkl asi holidayautos (za 15 dní 7497 Kč, půjčuju v centru a můžu vrátit na letišti a benzínová politika je standardní full-full). Rozdíl u půjčoven v Austrálii je nehorázná výška spoluúčasti přes 3000 dolarů. Ten AVIS jsem vlastně vybral, protože mi ukazoval „jen“ kolem 2500 dolarů. Ve skutečnosti ale chtěli přes 3500, z čehož už jsem byl trochu nervóznější, protože se mi úplně nezdála představa, že tohle mi strhnou a pak budu vyřizovat takovou spoluúčast přes email s tou mojí pofidérní britskou pojišťovnou. Druhé, už tradičnější, překvapení je, co člověk dostane. Když už jsem zbyl sám, vzal jsem ekonomickou třídu s očekáváním VW Polo, což mé autospaní snese. Obavy byly z Micry, ale ani mě nenapadlo, že vymyslí ještě něco menšího. Čeká tam namydlený bílý fiátek pětistovka. Připadám si jak banda dlouhých klaunů, co se skládají do kapesního autíčka. Ale zas je to stylovka, i když by mě zajímalo, co mají zařazeno v nejnižší kategorii „mini“. Ještě to má podivnou automaticko-manuální převodovku. A taky to nejezdilo do kopce. A na úvod nalili do nádrže nějakou ekologickou sračku, kterou tu všude prodávají se slevou, takže to nestartovalo. Ale to se aspoň dalo vyjet a dopumpovat normálním benzinem. Po prvních metrech skoro projedu zavřenými dveřmi garáže. Levou nohu radši urvat, když se jde do těch automatů. To by se rychle vydělalo 70 tisíc.

Klasický prvotní cíl, co nejdřív z města. Jen předtím ještě odbočím na vyhlídku s klasickým záběrem na Operu na vodě a za ní s Harbour Bridge. Moc dlouho tady ale neotálím, protože i na téhle odlehlé silnici v parku chtějí za chvilku parkování 7 dolarů. Navigace mě provádí vcelku úspěšně 50 kilometry velkoměstského automobilového života směrem na Modré hory do Katoomby. Za celou cestu jsem nepotkal supermarket na nákup zásob. Tak aspoň KFC na kus žvance. Až v Penrithu se objevují chrámy konzumu, kde ale třeba v Aldi mi šacují batoh jak největšímu lumpovi.

Odsud už padám do hor po Great Western Highway (v Austrálii mají prostě všechno velký, i kdyby to byla obyčejná kaluž) a sjíždím do městečka Glenbrook, kde začíná národní park Blue Mountains. Nejdřív se dostanu na vyhlídky, kdy pod nohami se rozprostírá do nekonečna lesní koberec a než najdu tu správnou odbočku k národnímu parku, je už dost pozdě.

Vybírá se tady vstupné za auto (pěší by to měli mít zadarmo), ať už jede dál do parku nebo zaparkuje na parkovišti před závorou. V parku jsou i tábořiště (20$) a piknikoviště, tak na přespání to může být ideální místo, což vidím až dodatečně na mapách, protože zatím jsem stále žádnou nezískal. Pro Čechy je ale parkoviště o 200 metrů před hranicí národního parku. Placení za vstup do národních parků jsou zde v Novém Jižním Walesu prakticky všude (7$ až 27$ za auto). Naopak v sousední Victorii nic nechtějí.

Od návštěvnického centra vede několik stezek po této části parku. Bohužel vždy zostra dolů a na závěr s vyťapkáním up. Nejkratší je sešup k Jellybean Pool, k říčce s písečnými plážemi v divočině úplně lákající na vykoupání, nebýt nevlídného počasu. Větší Pauls Pool v kamenitém kaňonu je už pořádný jezero, ale nějak do té žlutohnědé, i když čisté, vody bych stejně asi nevlezl při představě všech těch australských potvor. Naštěstí zatím vidím všude jen obrovské bílé kakadu. Ti jsou i ve městech a vesnicích, kde zobou trávu jako slepice u nás na vsi. Ještě vyrazím na začátek trailu k jeskyni Červených rukou, ale stezka je trochu kamenitější, takže noční návrat už v ní moc pokoušet nechci.

Dám si decentní večerní koupel v poolu a nocí dojedu do Springwoodu s kostelíkem a fialovými stromy. Supermarket IGA s alkoholovým koutkem doplní zásoby. Na jedné z lesních silniček na Martins Lookout si najdu pěknou spací zašívárnu. Kupodivu i v pětistovce jdou přední sedačky sklopit, i když rychle drhnou o zadní opěrátka, a dá se na tom natáhnout. Postupně objevuju výhody prcka. Nemá totiž žádné trapné středové konzole a sedačky jsou tak blízko sebe, že se po vyštelování i druhé sedačky dá v autě zalehnout na štorc téměř do roviny. Na to je ale tak nějak lepší být v autě sám. (noc ve Springwood; kfc menu 8, zmrzka u mekáče 0.5, banány 1/kg, šunka 2, čtyřjogurt 2.7… 32.5$)

62. den: 11. 11. BLUE MOUNTAINS – WENTWORTH FALLS

Budou asi dost změny v časovém rozvrhu… žádné usínání po půlnoci a chrnění v postelích do devíti a vylejzám z auta v šest. V noci pršelo a prší dál, tak žeru zásoby a přesouvám se polodálnicí do Wentworth Falls k chatě DOCu (DOC = Správa národních parků). Furt prší a je mlha, tak slavné zdejší vyhlídky jsou úplně k ničemu. Vyrážím alespoň na okruh přes Valley of Waters. A to pěknou zacházkou. Už bych si fakt měl pořídit nějaké plánky. Ale zas jsem prolezl Údolí vod s pěkným vodopádovým závěrem kompletně, i když z původních 15 minut to byly 2 hodiny. Je tu několik vodopádů, sice velikých do výšky, ale vody v nich nikdy moc není, ani když už tu celou noc pršelo. Nicméně skalní stěny nad hlavou a zelené lesy jsou epesní. Chytím se na další blbost – trasu na Vera Falls. Je pravda, že tou už skoro nikdo nechodí, ale ono na ní také nic zajímavého není. Hodinu se klesá pustým lesem bez výhledů k potoku s průměrným vodopádem a pak zase vše nastoupat zpátky. Aspoň konečně bylo pěkně a slunce.

Zato cesta National pass je už lepší kafe. Celá vede v červené skalní stěně, kde do mírného geologického přerušení jedné slabší vrstvy vytesali trasu plnou schůdků a průrev. Po hodině dorazím na schody, respektive žebříky, dolů k pořádnějším Wentworthovým vodopádům. Koupání v jezírkách pod vodopádem patří mezi standardní cestovní úchylky, tak využiju krátkého slunečného okamžiku a jdu se vycachtat do ledárny. Aspoň můžu vyprat i kalhoty, které jsou komplet od bahna. Jen na jedné nohavici je to bahno nějak červené. A ono to je i na noze. A ono to není bahno ale pořádných pár zaschlých decek krve z lýtka. Když to všechno umyju, krev si teče z neviditelné rány vesele dál. Asi si pijavice slušně ďobla. Nahoru se leze ve skalní stěně vedle vodopádů.

Ale nahoře už to tak veselé nebylo. Opět se přihnaly mraky (nebo v téhle výšce byly celou dobu), tak druhá část tzv. Over- and Under-Cliff trailu je co se vyhlídek týče k ničemu, protože není vidět už zas nic. Ale trasa je to pěkná, jak z názvu kouká, občas se jde po hraně útesů, občas se člověk zaboří trochu do ní. Navíc začíná kručet pěkně v žaludku. Tenhle výlet s jednou sušenkou se mi protáhl už na 10 hodin. První den sám a hned takový ptákoviny… by mě ty moje bloncky asi daly. Ani se nikam už netáhnu a po vyžrání kufru se rovnou zašiju na zdejším parkovišti se záchody.

Konečně dnes taky jednou rozumná útrata – 1 dolar za balík mrkve. Škoda, že tam každý den visí pětistovka za auto plus projetý benzín. Tady se do tisícovkového budgetu člověk sám těžko vsouká.

63. den: 12. 11. BLUE MOUNTAINS – KATOOMBA

Ráno furt prší, ale je aspoň nějaká viditelnost, tak se jdu juknout na výhledy Victoria a Empress do nekonečných lesů ohraničených skalními stěnami s lítajícími kakadu a dalšími pestrobarevnými papouchy.

Přejíždím do Katoomby a hledám ubytování. YHA je tu drahá, ale louňácký Mountain Lodge má postel v 3dormu za 23 (respektive zkoušeli za víc, ale když už dají na barák reklamní ceduli jak krávu, že dormy od 23, tak by těch 23 mohli taky dávat). Užiju si teplou sprchu a vyrážím na modrohorské nejslavnější místa – vyhlídku Echo point a skalní útvar Tři sestry, která možná vydá i na průměrnou skalní jehlu Českého ráje. Jen to okolí je takové... great.

Za parkovné chtějí 4 dolary na hodinu, tak by se celodenní trek asi pěkně prodražil, kdyby se nepoodjelo pár bloků po útesu. Jen je praktičtější, když už se zaparkuje dále, tak se dvakrát nevracet (kvůli okýnku a baterce).

I zde vedou trasy po hřebeni útesu a pod ním s tím, že se na pár místech spojí drsným stoupákem se schody či rovnou lanovkou. Obcházím vršek, začínám na špičce Tří sester, pokračuju na přelidněný obrovský prostor vyhlídky Echo point s velkokapacitní restaurací a infokrámem s kýči. Na tolik lidí jsem tu jako jednotlivec nejslabší kousek a stávám se obětním fotografem hned několika skupinek žádající pozadí se Třemi ségrami, ale jaksi nepochopí, že by to chtělo se postavit trochu tak, aby to bylo proveditelné. Dál pokračuju po útesech na vyhlídky pojmenovaných po každém, kdo se tady v minulém století mihnul, a na stále se opakující panoramata zvlněného zeleného koberce ohraničeného žlutočervenou hradbou skal. Konečně je aspoň slunce a trochu modro. Tady oko zaměří i konečně první pěkné holky za celou Austrálii. Nečekaně mluví slovensky.

Do dolního patra scházím Furber schody kolem Katoombských vodopádů. Piknik uprostřed nich s drobným bazénkovým osvěžením a je ideální zastávkou v půli sešupu. Sem padá lanovka (34$) z horního Scenic Worldu. Tam mají ještě skyway s vozítky přes propast a nějaké další skopičiny. Dole už jsou tropy. Pod útesem vede stezka Federal Pass, což je docela nuda v lese. Pod Třemi ségrami šplhám necelou tisícovku schodů, což hned musí mít světový název Giant Stairway.

Autem objedu útes na další vyhlídky, kam už nohy ostatních nevkročí. Kor když se na ní člověk tahá 30 minut necestou po skalách a buší. Na západ slunce peláším na Sublime point, odkud se výhled dostane mezi dva nejlepší z dnešních dvaceti vyhlídek.

Z obchoďáku ve Woolworthu si odnáším pečivo, saláty, grilovaná kuřata i ovoce, u nichž k večeru dosti významně padají ceny. Na alkohol tady mají speciální obchody, kde je slušný výběr a flaška vína je od 4 dolarů, takže míň než nejlevnější pivo. To se z pivaře rychle stane vinař. (noc v Katoomba - Mountain Lodge 23$/postel; flaška vína 4, melouny 2, sušenky 1...; celkem 31)

64. den: 13. 11. Central Western

To je přesně ono. Hotel, postel, teplá sprcha, kuchyně, internet… než se vybabrám z hotelu je půl jedenáctý. Za ty tři dny jsem se moc neposunul, tak je čas trochu nakopnout fiátek. A samozřejmě že dnes je nádherné počasí, tak jako vždy, když je přejezdový den. Jenže kam vlastně přejíždět? Jakýsi itinerář jsem před cestou narýsoval, ale to byl velkookruh po jihovýchodní čtvrtce Austrálie, který jsem teď vyškrtnul, abych neprojezdil majlant. I když ceny benzínu v Austrálii jsou docela přívětivé (od 25 Kč), jsou v nich veliké rozdíly. Tankováním trochu dál od pobřeží rostou ceny o desítky centů. Podle kusých mapek, co jsem nafasoval v íčkách beru jihozápadní směr mírnou oklikou přes silničky outbacku kamsi k Melbourne, kde mám výhledově sraz s kámoškou. A dál ještě pokračovat po Great Ocean Road. Hlavních silniček tímto směrem už moc není, tak se nechávám unášet náhodou.

Nejdřív se ale musím vymotat z Blue Montains. Ale to by mě nesměli hnědé turistické cedule furt svádět z cesty. A hned ta v dalším městě na jakýsi Govetts Leap stála za to. Blue Mountains s nejprofláklejšími místy jsou hlavně na jih od dálnice, ale z těchto vyhlídek byly mnohem zajímavější. Na rozdíl od kobercové placky jižní části, zde jsou velké kaňony údolí Grose, skalní útesy ze všech stran, minimum lidí, dají se dělat pěkné okružní (pětihodinové) treky. Navíc to vymydlené nebe taky dělá dojem o mnohem příjemnější. Projdu aspoň krátkou stezku k vodopádům.

I dál zastavím na vyhlídce s dalším nápaditým jménem Rock Sunset Point, ale lesy se už pomalu mění ve vyprahlejší oblast pastvin a polí. V Mount Victorii lákají i na nejvyšší bod Blue Mountains jménem One Tree Hill (1111 mnm), kde na vrcholu je hnusný vodojem, lesík a zákaz vstupu.

Předpověď počasí na nejbližší dny v těchto končinách hlásí přes 40 stupňů, tak nedávné doby mrazů rychle pominuly. Na pár starých baráků zajedu vedle cesty do Hartley a odsud projíždím téměř polní cestičky dál jihozápadním směrem. Ale i tady je v pohodě značení a cesty, které i v nejhorších končinách jsou asfaltové. Maximálně na nich může být vyasfaltován jenom jeden pruh, ale to vzhledem k pravděpodobnosti potkání dalšího auta v protisměru nevadí. A pak už klasická sušší krajinka, jednou za 30 km městečko, ohrady bez zvířat, občas přehrada, řídké lesy, úzké mostky a všude alespoň solitérní stromy (takže žádná stromová nenávist jako na Zélandu) a všude žlutá tráva…

Objevují se první setkání se zvířaty, i když zatím jen na australských značkách. Jejich život totiž začíná až se setměním, a to je doba na jízdu nebezpečná, proto se tu radši ani nedoporučuje moc v tuhle dobu jezdit. Kromě klokanů je ale mnohem horší jakýsi vombat, což metrová potvora ve tvaru soudku, který auto zdemoluje jak náraz na skálu. Nejlíp to vysvětlí celé jeho jméno, vombat medvědovitý.

Výraznější město na trase je Bathurst s exkatedrálou a dalšími historickými domy z 19. století a s hnusným fishburgerem. Další hnědá cedule mě zaveze k Viewing decku na větrnou farmu u Carcoaru. Tady udělají hit ze všeho. Prostě osm větrníků na kopečcích za malou přehradou a k tomu pár vysvětlujících cedulí. Ale panoramato je to pěkný. A hned u toho je veřejné tábořiště se sprchou. Docela mě překvapuje, že je tu taky něco zdarma, tak to rovnou zapíchnu na břehu výjimečně ještě před soumrakem. Udělám důchodcovskou pocházku po okolí a k flašce vína si konečně poslechnu jinou hru od Cimrmanů než Dobytí severního pólu. Pro hledače práce jsou tu inzeráty na těžkou práci a u poznámky o ubytování, že ve stanu zdarma v tomto tábořišti. To jsou kšefty. (noc v tábořišti Carcoar Dam; fishburger 5, benzín 30 - 1.45/lt; 35$)

< zpět (Sydney)   |   úvod   |   DÁLE > (Mount Kosciuszko)