Cesta kolem světa za 120 dní
Německo: Berlín
Úvodní (ne)přípravy
Úplně první plán narýsovaný před lety byl ČR - Egypt - Izrael - Jordánsko - Indie – Srí Lanka - Malajsie - Indonésie - Východní Timor - Austrálie - roadtrip přes USA – přes Irsko dom. Byl to takový nápad při zlámané noze, ale rovnou i s objednanou (naštěstí zpáteční) letenkou na první štaci do Egypta. Včas jsem se tehdy uklidnil, užil si třítýdenní okruh Egyptem a plán uložil na pár let k ledu.
Ještě rozdýchávám zimní Patagonii a přišla v červnu Zuza, která stále marně čeká na jmenování do nové práce. Že by někam jela a na déle. Tak proč ne, z ošatky plánů se vyhrabal ten nejdelší a vyrážíme v září, kdy se dovolenkáři vrátí do školních škamen a začnou tvořit HDP a zároveň se stihne pěkné počasí i na severní polokouli a na Islandu možná i polární záři, což znamená cestu jen sesmolit obráceně přes západ.
Jediná důležitá věc na plánování jsou letenky, víza do Indie a trochu půjčovny aut. Letenky kupujeme postupně, protože ani při odjezdu netuším, kdy se vrátím a ještě horší je to se Zuzou, která čeká, až se jí ozve budoucí zaměstnavatel. Doufáme, že co nejpozději. Letenky za rozumné ceny na obkroužení zeměkoule přes Austrálii za 30 tisíc se dají sehnat 2-4 měsíce před odletem i bez nějakých akcí a chyb v tarifech. Na klasické hledání jednosměrek stačí matrix.itasoftware.com, případně více naslepo skyscanner.cz a další.
První štace do USA si hned říká o jednu exkluzivní mezizastávku - Island. Tam kupujeme jeden z posledních prázdninových letů s AirBerlínem (100 €). Po 12denním obkroužení celého ostrova obyčejným autem od Avisu letíme do New Yorku za drahých 7400 Kč. (Přímo z Evropy se lze do Států asi nejlevněji dostat s Norwegian od 3000.) Z něj vyrážíme na sám o sobě úžasný roadtrip na více než 10 tisíc kilometrů z New Yorku do Los Angeles přes celé Spojené státy s mírným juknutím do Kanady.
Největším zádrhelem cesty kolem světa jsou přelety oceánů, a největší pak u toho největšího, přes nějž lowcosty nelétají (kromě Jetstaru z Havaje, kde už jsem ale byl). Fidžijské aerolinky pak měly let z LA do Sydney za deset tisíc a možná by s tím šlo uklohnit i mezizastávku na Fidži, což by marné nebylo, kdybych tam už taky nebyl. Jsem trapnej, co?
A tady je další z problémů tohoto postupného budování cesty kolem světa. Za deset tisíc do Austrálie výborné, ale stačí přidat 4 tisíce, a měli bychom v tom i Nový Zéland, který si speciálně Zuza přála. Ano, i mí spolucestující trasu mohou mírně ovlivnit! A ještě 6 tisíc navíc, a mohlo by se to vzít s AirNewZealand s jeho jednosměrkami přes rajské Cookovy ostrovy, kam bych se nikdy nedostal. A nejukněte tam za těch pár tisíc. Takže takhle se dá budget i čas lehce natahovat, což u mě dělalo navíc 3 týdny a 11 tisíc za letenky: LA – Rarotonga 10 tisíc, Rarotonga – Auckland – Christchurch 7900 (tohle se moc nepovedlo), Christchurch – Sydney 2800.
Další natahování způsobí výběr termínů letů. Je nějaký rozumný minimální počet dní, pod který se jít nedá, ale když nejbližší (třeba na Kůkáče to lítalo 1x týdně) nebo levnější let je o 4 dny později, tak samozřejmě člověk vezme ten.
Po tropickém ráji malého ostrova Rarotongy následuje výměna Zuzy za Danču v Aucklandu a ponoření mezi ledovce a sníh na autookruh v jižní půlce Jižního novozélandského ostrova.
A jsme v Austrálii, kde se dostáváme do spárů skutečných nízkonákladovek v čele s AirAsiou. Autopůjčovny bohužel nekamarádí se Severním teritoriem, takže původní plán spolu s výší one-way fee na průjezd Austrálií skrz si nechám zajít a kroužím tři týdny pouze jihovýchodem kontinentu.
Následuje povinný přeskok na pár dní přes Malajsii, ale klasickou jihovýchodní Asii vynechávám, tam už jsem byl mockrát. Ale pro libovolné natažení cesty kolem světa za pár korun třeba na rok je to ideální destinace.
Další zastávka je Nepál, kam jsem překvapivě ještě nečíhl. Dosud vítězilo slunce a moře před nějakým trmácením v horách. Ale už i k tomu jsem dorostl. Do Káthmándú přilétám v prosinci, kdy už leze do Himalájí zima, ale zároveň je sotva po hlavní sezóně, které kvůli monzunům končí v listopadu, tak vlastně ideální čas. I když zpočátku mě, ani mé vybavení nenapadlo, že by se dalo lehce trmácet někde po Himalájích. A dole na památkách je teplota úplně ideální.
Po zemi se dokodrcám do Indie, která mi k srdci dopředu nepřirostla. Předsudky vítězily, bordel, všude milióny lidí a ani chvíli není člověk sám. Snad jedině na záchodě. Naštěstí na tohle Indie myslí a postará se o to, aby aspoň na něm strávil člověk dost času. Každopádně tenhle kulturní fenomén musím okouknout a rovnou v nejklasičtějších městech.
O dalším se rozhodlo až v půlce cesty, kdy už jsem věděl, že pojedu sám a téměř to vypadalo, že bych vzal roha dom. Ale cestou ještě jsou další tři místa, která člověk musí vidět – jordánská Petra, Mrtvé moře a Jeruzalém a let přes ně vyjde nastejno (4200 Dillí-Amman s FlyDubai a 2700 z Tel Avivu do Prahy s ElAl). Tady se velmi lehce dá juknout i do Afriky, přes Suez do Egypta na parádní okruh, ale ten už mám za sebou při prvním pokusu této Cesty. Z něj se minimálně do Německa doletí pod 100 eur.
Čili z toho je 9 letenek za 44,5 tisíce: Berlín – Reykjavík – New York / Los Angeles – Rarotonga – Auckland – Christchurch – Sydney – Kuala Lumpur – Kathmandu / Dillí – Ammán / Tel Aviv - Praha (bez záletu na Nový Zéland a Cookáče, ale s Fidži by to bylo za 33). Třeba i teď při psaní jsem si narychlo sesmolit takovou CKS s odletem za měsíc a půl opačným směrem za 28 tisíc (Izrael – Jordánsko – Omán – Indie – Srí Lanka – Malajsie – Austrálie – Havaj – USA/Kanada – Londýn).
Půjčení aut: První půlka cesty je po nejdražších zemích vůbec, kde jediný schůdný pohyb poznávání, kor když chce člověk tu přírodu, je autem. Přes mezinárodní vyhledávače jsou půjčovny docela levné a příjemně se to dělí počtem osob - za 500 Kč za den, tisíc pak na Islandu. Horší novinkou v souvislosti s autopůjčovnami byly řádně omaštěný poplatky za jednosměrnou jízdu. V USA to v nejlevnějším případě dělalo 450 dolarů (skoro jako auto s pojištěními samotné), takže další jednosměrné výpůjčky si odpustím. Příplatkům za snížení spoluúčasti se vyhýbáme ročním pojištěním za 60 liber od britské pojišťovny (Insurance4carhire.com), tak by to snad fungovalo.
Víza – naštěstí drtivá většina zemí po cestě má rozum. Na USA a Austrálii (nyní čerstvě i Kanadu) se polovízum ESTA (14 resp. 0) vyřizuje po internetu, kde napíšete, že jste nevraždili v koncentráku a ani nejste teroristé. Nepál a Jordánsko prdnou nálepku na celnici (za 25 resp. 50 dolarů). Nejhorší je Indie, dvakrát na bimbasádu v Praze s šílenou byrokracií (speciální fotky a 850 Kč; aktuálně již jde i elektronicky). Ale nejobskurnější je na hranicích stejně Izrael, kde zřejmě evropští turisté jsou největším nebezpečím tohoto státu. Takže úplně v pohodě je jen Schengenský Island, tehdy Kanada při vstupu po zemi a Malajsie.
Spaní – bereme stan na první autoštace, kde jsou i letenky s normálními aerolinkami bez zavazadlových poplatků, ale v druhé půlce na levnější krajiny se počítá se spaním v hostelích, stan odletí domů a budu pokračovat už jen s příručním batůžkem do 8 kil.
Plány v konkrétní zemi vysosávám nepříliš nápaditě z katalogů poznávacích zájezdů cestovních kanceláří. Výběr toho nejlepšího mají asi zvládnuty dobře a já to mám tak za pár minut vyřízeno, když se jejich mapička shoduje s mojí základní představou. Do telefonu nabírám lonely planety v pdfku, ale na jejich otevření se stejně čas ani potřeba při roadtripech nenajde a hodí se v podstatě až od Nepálu.
1. den: 11. 9. 2014 Praha - BERLÍN
Odvoz mě nabírá v sedm a jedeme do Prahy na žlubus. Jenže na rozdíl od cest na letiště jsem tentokrát odbyl časovou rezervu a samozřejmě je v Holešovičkách bouračka. Posuny o milimetry a bus vyjíždí z Florence za pár minut. U Heydrichovy zatáčky sbíhám z mostu na tramvaj, i když ani nevím, kde tu je zastávka. Zato nahoře vidím, že se kolona akorát rozjela. Ale brzy jsem už v jistotě metra a nakonec mám celé dvě minuty k dobru na vydýchání u nervózně poskakující Zuzy.
Žlubus pana Jančury se řítí dálnicí do Berlína a čučíme na filmy, když už obrazovku pár měsíců neuvidíme. Výstup je na autobusáčku pod vysílačem (ZOB Funkturm). Je tu hned metro (U2), ale nikoliv lístky do něj. Žádný přímý prodej, jen automaty, které ale neberou nové pětieurovky, ani cokoliv papírového vyššího, mincí moc nemáme a Vietnamci dole nerozmění.
Německo
Berlínské Postupimské náměstí
Německo
Braniborská brána
Německo
Budova Říšského sněmu
Německo
Berlínská katedrála
Letadlo nám odlétá až před půlnocí, tak máme pár hodin na prolezení berlínské klasiky, kor když tady Zuzu nikdy nebyla. Začínáme na zhola přebudovaném Postupimském náměstí s mrakodrapy. Podél zbytků Berlínské zdi se posuneme k nejslavnější stavbě – Braniborské bráně se sochou kvadrigy na vršku z konce 18. století. Jukneme před Reichstag a projdeme celou ulici Unter den Linden až k Alexander platzu. Na těch 3 kilometrech je pár muzeí a galerií v antickém stylu, Humboltova univerzita, katedrály a všudypřítomné plynové potrubí vedené horem jak v ocelovém městě.
Když už Reich, tak to chce nějakou německou prasárničku. Ideální je v kečupu se topící dvojitý currywurst s hranolemi a tatarkou. Obcházíme velké Alexandrovo náměstí s televizní věží, socialistickými stavbami a Hodinami světa, což je první stavba, kterou si pamatuju, když jsem byl před 30 lety poprvé za kopečky. Větším hitem pro náměstí je ale dnes večer kašna zalitá jarem.
Německo
Třída Pod Lipami
Německo
Urania Weltzeituhr
Německo
Fernsehturm s Marienkirche
Německo
Alexanderplatz
Každou chvíli odsud odjíždí autobus s označením TXL na letiště Tegel. To není nejpříjemnější letiště na světě. Tři terminály, žádné židle a při odbavení koukají i do kalhot. Krovky z evropského kontinentu zvedáme ve 22:20. Tak za 4 měsíce jsem možná zpět.
AirBerlin (jednosměrka za 2800 Kč) má docela dobrý jídlo a i nějaký alkohol se najde. Každý máme pro sebe třísedačku, tak brzo usínám. Což je docela škoda, protože nad Islandem zářily červené ohně lávy nedávno se probudivší sopky Bardarbunga.
Noc: letiště v Keflavíku
Doprava: bus Praha-Berlin 550, tram+bus Praha 24, metro 2.2€/jízda
Jídlo: double currywurst menu 5€
Celkem: 830 Kč + letenka 2800 Kč