• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Cesta kolem světa za 120 dní
Indie - Agra & Dillí

103. den: 22. 12. Agra

Vlak pokračuje do Jaipuru a já se sčuchávám s Finy, kteří měli na Agru jen tento den, tak se snaží stornovat lístek na zítřek (jenže to musí udělat na jiném nádraží a peníze by vrátili agentuře, která jim ty lístky prodala). Rikšu jsme únavou přeplatili, ale ve třech se to dá lehce překousnout a dojíždíme do Tadž Gandže, což je trochu baťůžkářské čtvrť u Tadž Mahalu. Je tu klid, protože do blízkosti Tádž Mahalu nemají povolen vjezd auta ani benzínoví smradlaví tuktuci. Na druhý pokus se chytáme v Shanti (pěkný pokojík po boji za 300). Nahoře tradiční střešní restaurace, ze které má být skvostný výhled na nedaleký Tadž Mahal, který ale za tři dny nevystrčil z mlhy ani minaret.

Ojuknu okolních 50 metrů. Pokřikuje každý taxikář, majitelé vývařoven i nejobskurnějších obchůdku. Opruz, ale tak nějak by Indie měla vypadat. Boj o lovnou zvěř frčí na plné obrátky, protože je po sezóně a zvěře na odlovení je bídně málo. Tak se vracím na naši rooftop restauraci a kecám s Finy.

Celkem: 560 Rp (190 Kč). Noc: Agra, Shanti Lodge, 300 Rp za pokoj s koupelnou
Jídlo: smažené kuličky 10, veggie set 150, banana lassi 50
Doprava: rikša z nádraží 100:3

104. den: 23. 12. FATEHPUR SIKRI

Ztracením včerejšího dne jsem tu získal dva dny navíc. Po Orčche a Khajurahu jsem vyškrtl i následnou zastávku v purpurovém městě Jaipuru v Radžastánu, na který by zbyl sotva jeden den. V prosinci a lednu se v Indii prostě vlakem jezdit nedá kvůli mlhám. Na nádraží u pevnosti byly odjezdy 10 vlaků, z toho 9 jich mělo zpoždění větší než 4 hodiny a ten desátý startoval odtud. Navíc nádraží jsou daleko od center měst, tak i ta 5hodinová jízda při 9hodinovém denním světle by stejně sebrala celý den. Tak si někdy Radžastán udělám samostatně. Tím mám na Agru tři dny, což jsem trochu přepískl, i když dnes to o Agře nebude.

Chci do nedalekého starého města Fatehpur Sikri. Busy i vlaky odjíždí ze vzdálených nádráží, tak je třeba se vydat do spárů tuktukářů. Mimo naši turistickou ulici padají jejich ceny na polovičku. Jedeme širokými prázdnými ulicemi k busišti plnému plechových kraksen. Na cestu ďobnu uliční taštičkovou samosu (po včerejším vlaku už ostražitost trochu polevila). Dál je Agra hektické město s tržišti, bordelem, stánky, zácpami. Ono to město je totiž hlavně na druhé straně řeky. Pokračujeme po skorodálnici, čehož okamžitě využívají na sérii mýtných bran. Lístek na konci cesty průvodčí sbírá, aby je mohl prodat znovu.

Uprostřed bazaru ve Fakri Čakri (nějak jsem si to město zapamatoval pod tímhle) jsme za hodinku a půl. Úzké uličky s mořem krámků a stánků, ale něco k jídlu jsem v tom nenašel. Město se dostalo i na seznam Unesco komplexem staveb starého města včetně jedné z největších mešit v Indii. Svého času bylo hlavním městem Mughalské říše (i když jen 14 let), ale dnes je zcela opuštěné. Vzhůru se prodírám postranními uličkami polorozbořených čtvrtí odzadu, kde jsou mezi hroby skládky a v ní si hrají prasata a děti. Nejvýraznější je mešita Jama Masjid s impozantní 56 metrů vysokou Vítěznou branou Buland Darwaza nad obrschodištěm. Na velikém nádvoří je několik hrobek, kterým vévodí bílá hrobka šejka Salima Chishti (1581).

Turistické trasy pokračují za hradby placeného královského města se zahradami a paláci. Já to beru opačným směrem do města duchů. Za skládkou na pláccích hraje omladina kriket. Dál se už můžu prodírat ruinami starých paláců, kam nikdo nezabloudí. Konečně klid, samota a svoboda pohybu. Pod kopcem je veliký karavanseraj a ježatá věž Hiran Miran. Má zpodobňovat sloní choboty, ale vypadá to trochu jinak. Odsud je vstup do starého města několika branami impozantní, a dál se prodírám spodními paláci s bazény.

Centrální zóna (240 rupek za vstupenku a 20 rupek za další lístek) za dalšími hradbami má upravené zahrady, nádvoří a desítky skvěle zachovaných červených kamenných staveb s vytesanými jedinečnými ornamenty. I střechy jsou z velikých kamenných desek. Ale také jsou tu lidi, tak mi to město duchů přišlo lepší. Ale opuštěné paláce a domy jsou vlastně v Indii všude, tak proč by se na ně chodil někdo dívat. Na první pohled třeba s předměstím tohoto města rozdíl zas tak zásadní není.

Zpátky v Agře jsem za soumraku. Po zákecu s jedním študákem se nabídne k odvozu elektrický golfový vozík ozdobený třásněmi, který kejvne na 30 a jedeme… no jedeme, posouváme se. Elektrika nepatří k největších odpichářům. Do mírného kopečku nás předchází i chodci, ale pomalu si to bzučí a člověk si může vychutnat noční město. Na pokoji mě čeká šok. Teče teplá voda, tak se v ní rochním snad půl hodiny.

Celkem: 910 Rp (300 Kč). Noc: Agra, Shanti Lodge, 300 Rp za pokoj
Jídlo: samosa 10, brambůrky 5, trs banánů 10, curry+naany 110, cola 30
Doprava: rikša 30+30, bus Agra-Fakri Čakri 40+40
Vstupné Fakri Čakri 260

105. den: 24. 12. TAJ MAHAL

Dnes Štědrý den, tak jsem si na něj nechal architektonický dáreček – jednu z nejkrásnějších staveb světa – Taj Mahal. Venku je šílené mléko, že váhám, jestli to má vůbec cenu, ale ono to lepší nebude. Uličkami dorážím k západní braně Tadž Mahalu, bohužel té nejnavštěvovanější, ale dnes jsou fronty malé. Respektive jsou malé takto přes den. Davy se hrnou hlavně na sunrisy a sunsety, které se ale v těch mlhách stejně nemohou moc konat. I když dnes slunce bojuje. Nechám se škubnout za vstupné 750 rupek (domácí 50, v pátek může být zavřeno). Ale přidají pár vymožeností - separované vstupy bez front do hrobky, vodu a přezůvky. I tak rentgeny a osobní prohlídky zpomalují nevídaně i ten krátký úsek, kdy se fronty spojují. Že zakážou sušenky a jídlo… (no dobrá, byly by tu drobky a při pořádkumilovností domácích i hůř), ale aktivní káča mi vyhazuje z batohu i baterku. Foťáky i kamery jsou aspoň zatím bez omezení. Úschovna je šikovně asi půl kilometr od vstupu, tak mě čeká fronta znova. To se jim zasekl rentgen a fronty hrozí vzpourou, tak kapitulují a pouští všechny.

Nejslavnější indický symbol Tádž Mahal je vlastně jen hrobkou postavenou mogulem Šahdžahánem na památku své zesnulé ženy. Stavělo ho 20 tisíc dělníků 22 let (1632 – 1654) na rozloze 18 hektarů s délkou přes půl kilometru. Samotné mauzoleum na čtvercovém podstavci zdobí v rozích 4 minarety. Celé je postaveno z mramoru. Kaligrafická výzdoba je pak z černého mramoru a další dvacítky vzácných kamenů. Je vysoký 73 metrů a je dokonale symetrický. Na západní straně ho obklopuje mešita. Identická stavba na východní straně mešitou být nemůže vzhledem k orientaci, tak sloužila něco jako hotel. Smog stavbu dnes dost znečišťuje, tak se přijímají různá opatření a čištění v podobě obalování bahnem či směsí s mlékem.

Vstupuju na červené nádvoří se zahradami, do kterého vedou 3 brány. Odsud se teprve vstupuje k Tadž Mahalu překrásnou vstupní branou, která má symbolizovat vstup do ráje. Za ní už se dme bílá stavba. Kolem stříkající fontány a zahrady vzrostlých stromů. Před platformou se nacpu do návleků a lezu nahoru. Z té oslňující běloby bolí oči. Vevnitř je zdobení ještě více a uprostřed všeho za ozdobným plotem bílá hrobka, kolem níž strážný ohlušujícím pískáním popohání štrůdl lidí. Je asi fakt, že popohnat Indy k organizovanému postupu musí být obtížně, ale pískat tu jak debil, atmosféře taky nepomáhá. Vedle manželky je jediná věc narušující symetrii – hrob samotného mogula, kterého následně pohřbili vedle své milované (tradičně omýlaný kec říká, že pro něj měla být přes řeku vybudována černá kopie Tádže). V areálu je ještě malé Tadž Museum s pár exponáty a manuskripty.

Najdu si lavičku s výhledem na Tádž a píšu deník. Zas nějaký kluk si přisedl na pokec, ale tady nemá na co nalákat, tak vyprávím tradiční verzi o panu učiteli na základce. Tentokrát ale hovor pokračoval i na obor a já plácl k češtině i matiku, načež se z kluka vyklubal student informatiky (jak jinak vlastně v Indii) a začal se ptát na názory nějakých matematických hovadin. To jsem si naběhl. Příště radši popravdě přiznám ten svůj předmět - Výzkum hospodářské konjunktury. Tam stejně nikdo neví, o co jde. Snad kromě aspoň několika mých studentů, doufám…

Sunset se moc nekonal a slunce se utopilo v mlze dávno před přiblížením k obzoru. Ale i tak si s barvami trošku pohrál. Venku vyměním další dolary, ale přežiju Indii bez bankomatních výběrů. Zkusil jsem (marně) zavolat přes skype domů. Ideálním dárkem, co si můžu nadělit, je jídlo, tak se jdu přežrat.

Celkem: 1425 Rp (470 Kč). Noc: Agra, Shanti Lodge, 300 Rp za pokoj
Jídlo: brijani rice 50, papaya lassi 40, curry+roti 100, palačinka s čokoládou 40...
Vstupné Tadž Mahal 750, úschovna 20

106. den: 25. 12. AGRA

Ty dny navíc dodaly hodně pomalé rozjezdy. Druhá, a docela opomíjená, hlavní památka Agry je Červená pevnost (prý lepší než podobná v Dillí). Dva kilometry se udolají zpustlým parkem. Kolem blbnou opice, to jsou fakt díla. Pevnost obklopují tříkilometrové ohromné dvojité hradby, které mají na výšku 20 metrů. Její dnešní podoba je z krátkého období v 16. století, když Agra byla hlavním městem. Kolem je bývalý vodní příkop, který dnes nahradila skládka. Po impozantním vchodu se proplétám paláci, audienčními siněmi, dvory a dalšími stavbami skoro tři hodiny. A to většinu pevnosti má stále pevně v držení armáda. Celkem zde bylo přes 500 staveb, zejména z červeného pískovce a malá část pak z bílého mramoru. Byly by i oslňující výhledy, zejména sunsetový na Tadž Mahal je vyhlášený, ale dnes se sotva dohlédne na ulici. Hezké fotky pevnosti s modrou oblohou najdete třeba u Honzy Miklína.

Zpět oáza zeleně již ožila. Spousta harantů hraje kriket. Starší mají pálky, mladší jen klacek a kameny. Za celou Indii jsem je neviděl hrát nic jiného. Samozřejmě ani fotbal. I když letos tu slavně měli první ročník fotbalové ligy, který trval přiměřené tři měsíce. Vyhrálo Athletico Kalkata, za který hrál i sparťan Podaný.

Na žvanec jdu do místní vývařovny, i když ceny v anglickém menu asi stejně jsou přizpůsobeny kupní síle. Procházím uličkami od Tadž Mahalu na východ až k řece. Ale začínám mít podezření na první (a poslední) hnačku, tak radši zamířím do útrob hotelu. To mě ale od palačinek nezastaví. Jdu vyřídit na počítač hovory dom a hotely na poslední etapě - hlavně první noci v Ammánu (server hotelopia má zajímavé představy o economy single room – až ve finálním potvrzení je malé upozornění, že economy roomem se myslí postel ve 4lůžkovém pokoji), pak jsou jasné dvě noci v Petře a poslední dny v Jeruzalémě.

Celkem: 970 Rp (330 Kč). Noc: Agra, Shanti Lodge, 300 Rp za pokoj
Jídlo: snídaně 40 (čaj, egg toast, banán), thal menu 70, palačinka 45, curry kofta 80, papaya 40... Vstupné Agra Fort 250, internet 100 (2,5 hodiny)

107. den: 26. 12. DILLÍ

Dnes Dillí - taková standardní představa převzatá z jednoho webu „obrovské vedro a vlhko, přelidněné, hlučné a špinavé ulice, neustálé ataky naháněčů z cestovek, hotelů, rikšů a taxíků, koncentrace lidí spících přímo na ulicích na zemi a žijících v ubohých igelitových stanech po celém městě, do toho občas nějaká ta mrtvola, ležící uprostřed cesty a nikoho nezajímající“. Na druhou stranu, a co? Vedro v prosinci nebude a v nejhorším zalezu na internet nebo na curry. Navíc v Dillí je metro, čímž je pohyb po městě hrozně jednoduchý. A že se s ním nijak neženýrujou. Oslavilo nedávno sice teprve 10 let, ale postavili už sto kilometru tratí.

Vyrážím mlhou na autobusák Indah. S batohem vyjednávací pozice uvadla, tak nabízím velkorysých 40 rupek, za což se mi opět vysmějí, aby se po 50 krocích o mě dva tuktukáři zhádali jako koně. Nevím, o co se včera snažili tím, že z Indahu „very few buses“, když vyjíždí každou čtvrthodinu. Je to plečka a okna mají zevnitř centimetrovou vrstvu špíny. Dvěstěkilometrovou cestu po dálnici do Dillí dáme za 6 hodin.

Pro dopravu do centra by bylo praktičtější vylézt před konečnou na některé ze stanic metra, pod kterým jedeme několik kilometrů (např. Bodakhpur). Končíme totiž na zastávce Sarai Kale, které se metro vyhnulo obloukem. Ale nedaleko jsou dvě top památky. Nejdřív je třeba prolézt přes železnici a nádraží, kde jsou ale v zácpě uvězněni i chodci, natož vše ostatní. Jdu k hrobce Humayuna, což je něco jako dillijský Tádž, skrz klidné a upravené rezidenční čtvrti. Za areálem paláců je pusto, jen příroda a chrámíky. Přes ulici je muslimská čtvrť s přeplněnými uličkami a nějaké svaté místo Nizamudin Shrine. Ten jsem ale netrefil, nebo byl už zavřenej. V okolí je i indická zoo a Nehru stadion s metrem, kam se potřebuju přes dálnice dostat. Na metro je třeba v automatu nebo pokladně získat žetony za 10-30 rupek dle vzdálenosti. Tady to problém nebyl, ale v centru jsou na to velké fronty. Zato ve vagónech jsem opět v Indii. Přecpaný, strkající se… nápad, nechat lidi nejprve vystoupit, se tu ještě neujal. S mojí výškou a batohem jsem ale trochu ve výhodě.

I Dillí má svojí baťůžkářskou oblast – Paharandž s ulicí Main Bazar u vlakového nádraží New Delhi s mnoha hotely, pár restauracemi a spoustou stánků. Nicméně turisté mají silnou menšinu. Končím v zastrčené uličce s no-name hotýlky. Ale i ty levné jsou čisté s koupelnou a wifi. Konečně tu mají plné mísy s pořádně pálivým curry. Ale stále mě překvapuje, že neumí ani poděkovat či hnout brvou a ještě mě víc štve, že já se svých zdvořilostních zvyků nemůžu zbavit. A že si je rozhodně nezaslouží, když považují slušnost za slabost.

Celkem: 680 Rp (230 Kč). Noc: Dillí, zastrčený hotel v Paharandži, 300 Rp za pokoj s koupelnou
Jídlo: paratha placka 20, curry 50 + rýže 25, mandarinky 20/kg...
Doprava: tuktuk na Indah 40, bus Agra-Dillí 196, metro 15

108. den: 27. 12. DILLÍ

Dneska mám narozeniny. Není asi moc horších míst, kde bych je chtěl trávit. Dlouho se peleším v posteli. Hledám cestu na relativně nedaleké metro, které jede na letiště. Musí se ale obejít vlakové nádraží, kde je šrumec horší a horší. Neuvěřitelně pochcaná část města, všude to tu teče. Vrchol námahy je, když dojdou alespoň ke zdi. Ale těch pár desítek metrů k postaveným žlábkům už ne. V tom prodávají hadry, jídlo i se nastupuje do autobusů. Z toho se rychle sleze do sterilního metra s hesly na eskalátorech „use stairs, stay fit“.

Ve Starém Dillí hledám Altuari bránu, než mě napadne podívat se vzhůru. Dál už jsou neprostupné ulice se stovkou železářství. Na kopečku je Velká mešita, do které projdu a něco okouknu. Sice tady není vstupné, ale vybírá se za focení, včetně mobilu. Když mu zkusil jeden říci, že nic fotit teda nebudete, strčil ho čmoudí výběrčí ze schodů. Spojení Inda a muslima zřejmě dokáže dodat zapšklosti další level.

Projdu bazar směrem k Červené pevnosti, která je dost podobná agerské. Vchází se Lahorskou bránou, která se stala symbolem indické nezávislosti, když na ní vztyčili vítězně vlajku v roce 1947. Před ní se táhne dlouhý štrůdl lidí a není tu ani apartheidová ulička pro plátce dvacetinásobku. Ve změti chaosu je tu McDonald, do kterého uteču pro dotyk civilizace. Dám si dárek jak pro malé dětičky. Škoda, že nedostanu hračku. Ale i kuřecí McMaharádža a velkým vším a chocodipem byl příjemnou změnou.

Přejíždím k vládní čtvrti, kde je jiný svět - ohromné prázdné bulváry, kruháky, pár vojáků, čisto a zeleň. Nejvýše se tyčí dvě historizující zrcadlové stavby Parlamentu a nepřístupné, v mlze se ztrácející, palác prezidenta. Na opačné straně dvoukilometrového bulváru Rahpath lze vidět obrysy Brány Indie, což je památník padlých ve všech válkách. Chystají mašír průvod, staví tribuny, na plný koule zkoušejí amplióny, do kterých pouští songy z Milionáře z chatrče. Z bulváru se stává večer korzo, obstavují ho stánky a tisíce lidí. Dokonce tu na křižovatkách jsou přechody a světýlka pro chodce.

Rozměním ještě celé tři dolary a můžu se vrhnout na finální curry přežíračku a z ohromných mís, kde na ulici vaří lassi, naposledy poškádlit žaludeční mikroflóru. Tak končí 10 indických dní. Očekávání jsem měl nastaveny tak nízko, že mě nakonec Indie docela příjemně překvapila. Baráky nádherný, curry lahodné a nikdo mě neokradl a nikde jsem se neposral.

Celkem: 850 Rp (290 Kč). Noc: Dillí, hotel v Paharandži, 300 Rp za pokoj
Jídlo: snídaně-nudle 60, čaj 20, oběd-McMaharádža menu 230, chocodip 20, véča-curry 86, lassi 35, banány 5
Doprava: metro 12 + 10

109. den: 28. 12. Odlet z Dillí

Budík mám nastaven na hrozivých 5:10, tak v duchu svých tradic se budím už ve čtyři. Vyrážím do zimy, pustoty a černoty města, které je vyšperkováno echt smogem. Ocelové město by tu mohli točit bez jediné koruny na zvláštní efekty. Není vidět na druhou stranu ulice, a to myslím na šíř.

U nádraží je ale rušno jako jindy. Než se zkusit probojovat skrz nádražní rentgeny, přes nedaleký silniční most to je ze středu Paharganje na metro 20 minut. Airport metro jezdí každou čtvrthodinu, na letišti je za půlhodinu a stojí 100 rupií - v neděli pak má 40% slevu, což je zrovna dnes – tak budou ještě dvě pořádný sušeny navíc.

Na další štaci, respektive dvojštaci, letím s FlyDubai, což je nízkonákladovka založená vládou Dubaje (aktuálně začala létat i do Prahy a Bratislavy, celkem pak lítá skoro do stovky destinací). Můj cíl je jordánský Ammán, což mi vychází se sedmihodinovým přestupem v Dubaji, z čehož koukala rychloprohlídka Dubaje zdarma, protože busy se dalo dostat do centra docela rychle a levně.

Dillíské letiště je vyvoněné, i když na megaměsto to zas nějak gigantické bludiště není. Let máme o deset minut dřív, což se nějak neobtěžovali sdělit ani v emailu. Opět se navlíknu do mikiny i bundy, pro sichr ještě hodím lahvičky do kapsy a malinký baťůžek přes rameno, ale stejně ten hlavní batoh se pod 7 kilo nedostane. Naštěstí váha na checkinu, kde poprvé batoh i skutečně váží, lítá plus-minus dvě kila. Zlověstnější tam byla závěrečná věta, že se brána vytištěná na letence může ještě změnit.

Za rychlou pasovkou i rentgenem stojí obligátní letištní tombola o luxusní auto. Jen místo tradičních BMW a Mercedesů se v Indii hraje o Škodu Rapid. A než se přes ranní čajík dostanu k mé bráně, už na ní svítí odlet 13:00 (místo původních 10:10). Takže čas můžu zabít maximálně koukáním na televizi, kde se střídají zprávy o právě spadnuvším letadle AirAsie a o sněhové a mlhové kalamitě v Indii, která ochromila dnes naprosto vše. Což jsem si již ráčil všimnout. Aspoň tu mají dobrá lehátka, krabičku jídla pro zpozdilce, dementní wifinu a krám s normálními cenami, tak dám čuchnout kartě i v Indii, protože dosud jsem neměl odvahu ji tu použít. Mezitím změnili odlet už na 14:40, takže z výletu do Dubaje bude prdlajs. Stejně tahat na zádech ten batoh…

< zpět (Váránasí)   |   úvod   |   DÁLE > (Jordánsko)