• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Cesta kolem světa za 120 dní
Indie - Váránasí

99. den: 18.12. Cesta do Indie

Napodruhé už legálně vstupuji pod betonovými branami přechodu Sonauli do Indie (federace s 29 státy, rozlohou sedmá s 3,3 mil. km2 a 1,3 mld. obyvatel). Hodinky posouvám o čtvrthodinu, takže z ulítlého nepálského časového posunu o +4:45 se dostáváme na méně ulítlých 4:30). Imigrační kancelář je zastrčená místnost sto metrů za hranicí na pulzujícím indické ulici. Ani tady žádná byrokracie, tak v poklidu začala nejobávanější a nejušmudlanější část cesty – Indie.

Jak je asi patrno, dopředu jsem fanda Indie nebyl. Sorry. Z klasického rčení, že Indii můžete buď milovat, nebo nenávidět, jsem tak nějak tušil, kam se zařadím já. Kor s mou trasou, která nabízí echt tu nejvíc otravnou přelidněnou a zamračenou Indii. Samozřejmě s Ladakhem, Darjeelingem či aspoň Goou by to bylo o něčem jiném. Ale zas je to hodně levná země s neskutečným množstvím památek a člověk se zde snad všude domluví anglicky.

Už samotný obřad dostat se do Indie otráví. Zajistit víza lze jen na ambasádě v Praze, kde chtějí vyplnit sáhodlouhý dotazník na internetu, dodat nestandardní fotografie, zpáteční letenku (stačila naštěstí propadlá nezaplacená rezervace), 850 Kč a vyzvednout za týden (od roku 2017 to jde získat elektronicky asi za 50 dolarů). V zemi se platí indickými rupiemi, kterých bylo 62 za 1 americký dolar (čili na koruny dělit třemi). Naštěstí dva tisíce rupií jsem měl z Kuala Lumpuru, tak přicházím o hraniční směnární vyžírky. Ceny jsou, až na vstupy, stále nízké a do třístovkového budgetu se dá vejít.

Celníci ještě radí na cestu, že busiště je 200 metrů napravo, že bus do Varanasí ještě pojede v šest, a že lístky se kupují zásadně v autobuse. To je od indické vlády milé, že takhle dbá o turisty, aby je čmoudi hned neokradli a nenapálili jim dvojnásobek ceny. Asi aby nám hodně zbylo na vládní okrádání na každé památce o padesátinásobek.

Téměř každý odsud pokračuje do Váránasí. Možnosti jsou dvě – údajně pohodlnější je tři hodiny busem do Gokahpuru a odsud nočním vlakem do Varanásí, nebo na jeden vrz přímý indický bus bumpy trip, což jsem zvolil i já, protože přestup se sázkou na indické vlaky se mi na úvod úplně nezdál. I když 10hodinová jízda v busu rozhodně spánku neprospěje. Před autobusem organizátoři říkají správný čas (šest odpoledne) a posílají do kanceláře (tak jim udělám aspoň optickou radost). Venku zatím pozoruju klokot města. Na poprvé milé překvapení. Zblblý z vyprávění jsem očekával div, že mě nebudou vsoukávat do taxíků a obchodů, žebrající děti a tuny odpadků… né že by nic z toho nebylo, ale tak nějak v pohodě.

Že vzadu stojí autobus do Váránasí, který se už zaplnil, se jim podařilo přede mnou úspěšně utajit, a když k němu kráčím, zastupují mi k němu drsně cestu, že ne. Že kde mám lístek, že musím zaplatit 500, pak 400. Do busu jsem se musel probít, pak se mě už ujal průvodčí a ze strojku vyjel lístek s pokladním dokladem. Potěšil i pohled na další dva turisty, se kterými nás posadil do jedné řady. Možná je to lepší, možná ne, protože mít na lavici vedle sebe další dva turistické zadky proti dvěma indickým je jistý diskomfort. Ale on by tam člověk skončil spíše zadky čtyřmi. S dědkem Novozélanďanem pokecám a vyrážíme tmou. Silnice jsou většinou dobré, ale sem tam se nějaká dírka či past na mamuty najde. Na zastávkách se na záchodky nehraje a autobus ochčije vše kolem. Ke konci cesty po třetí urgenci dostáváme od průvodčího i nazpět. S vracením je vůbec velký problém. Nikdo nikdy nemá drobné a čeká se, jestli náhodou nemávnete, že jako dobrý.

Celkem: 790 NPR + 270 INR (250 Kč). Noc: v buse do Varanásí
Doprava: bus Pokhara – Sunauli 650 NPR, bus Sunauli – Váránasi 270 INR

100. den: 19.12. VÁRÁNASÍ

Vstup do stého dne na cestě je i vstupem do svatého města buddhistů, hinduistů i džinistů a jednoho z nejstarších měst vůbec. Do Váránasí přijíždíme za hluboké tmy a na hlavním busišti radši čekáme do rozednění. Deset Indů na nás čumí, prvního tuktukáře Novozélanďan vzal s tím, že pojede, až se rozední, což on nechápe. Tak chodí každých 10 minut, že už je jako čas.

Po sedmé vyrážím i já. Nejdřív se proderu na nedaleké vlakové nádraží obsypané stovkami tuktukářů. Do Agry jet nočním vlakem. Je to 600 kilometrů, což by bylo v ideálním případě na 12 hodin. Čekání ve frontách na lístky je legendární indická záležitost. Většinou 2hodinové fronta, na jejímž konci vám řeknou, kam si máte jít stoupnout, pak další hodinová fronta, kde se dozvíte, že musíte k vedlejšímu okýnku a na třetí frontu by se to už mohlo povést. Na větších nádražích jsou ale kanceláře pro cizince bez front, kde se dají po vyplnění žádosti koupit lístky do lepších tříd (klimatizované lůžková kupé, ale i levná otevřená klasická polokupé - sleeping seat, která se dají přeměnit na 6 lůžek). Jen se často různí pohůnci snaží nakecat, že kancelář je zavřená, zrušená a lístek zařídí oni. Často jsou vyprodané, tak se hodí nakupovat pár dní dopředu. Takže za dva dny do Agry za 340 rupek.

Do starého města je to třičtvrtě hodiny pěšky přímo, nebo s jedním blbým odbočením asi čtyři hodiny. To jsem si vybral já. Aspoň jsem město poznal pořádně, všude krámky, malý provoz, občas se uklízí, nikdo neotravuje… takhle jsem si největší echt indické město nepředstavoval. Po několika dotazech na hlavní chrám jsem nahodil správný směr, ale hledat starou čtvrť ve městě, kde staře vypadá úplně všechno je dost problém. Na Indii jsem měl úplně nového letošního lonelyho. Jenže ty nová vydání místo výborných mapiček dělají nějaké dětské malované k ničemu. Hlavně že přidali spoustu obrázků a barviček. Ceny za ubytování stejně netrefili ani jednou (kupodivu vždy byly vyšší) a na louňácké taxy jsem se nedostal ani smlouváním, včetně odcházení. A to ještě je mimosezóna.

Po desáté se slunce prodralo smogem a je hned horko. Konečně jsem na správné křižovatce, kde začíná spleť uliček starého města. V nich rychle ztrácím směr, ale jedno ubytování z lonelyho mám, jen místo hotýlku jsou to jen dva pokoje v horním patře podivné rodiny. Přijde mi to jako fake na jméno hotelu z lonyleho, ale dneska chci lehnout. I zde je čisto, wifi a horká sprcha. Hlavní rada je zavřít okna, protože na střechách řádí opice a rozházet věci z pokoje na ulici o 4 patra níže patří k jejich oblíbeným činnostem.

Po poledním šlofíku vyrážím do křivolakých uliček a schodišť ke Ganze. Ta je z městské strany komplet vybetonována schody a stupy, tzv. gháty, kterých je zde na stovku a slouží zejména ke koupelím a poslední dvě též k veřejným kremacím.

Hlavní ghát Manikarnikase se mi připletl pod nohy jako první. Do Varanásí se totiž jezdí hlavně umírat. Umřít tady ve svatém městě je přímou vstupenkou, respektive zkratkou, do nebe. Ve vlacích sem přijíždí lidé v posledním tažení a je tady řada hospiců, kde čekají na smrt. A když to přijde, květy obložené tělo se přinese na spalovací ghát, kam mají přístup pouze muži a je tu přísný zákaz focení (pokud nezaplatíte tučný bakšiš). Kolem je na prodej spousta drahého dřeva, neboť na spálení jednoho je ho třeba 350 kilo, což vyjde alespoň na 10 tisíc rupií (pro chudé je ale postaveno i vládní elektrické krematorium). A tak na malém místě hoří dvě desítky mrtvol, které hoří až překvapivě dlouho (3 hodiny, tlustí hoří lépe). Nebožtík je uložen na hranici a obložen dřevem a slámou. Nejstarší syn přináší od krále kremace věčný oheň a hranici zapaluje. Pomocníci musí ve vhodnou chvíli přiskočit a rozbít zemřelému lebku kamenem, aby nevybuchla. Tu čouhá noha, tu lebka, nicméně nijak to nesmrdí a ve smogové tmě to tvoří spolu s okolními chrámy na břehu řeky jedinečnou atmosféru. Popel zemřelého nasypou po spálení pozůstalí obřadně do Gangy. Nespalují se pouze čtyři druhy lidí - děti do 10 let, těhotné ženy, svatí mužové a lidé, co zemřeli na uštknutí hadem. Ti se již považují za dostatečně "posvěcené Bohy", takže se kolem nich přivážou kameny a hodí se do Gangy přímo. Z minulosti je známý obřad satí, při němž se vdova po zemřelém vrhla do plamenů, aby zemřela s ním. Tento rituál neměl pouze náboženský význam, ale také ekonomický - vzhledem k postavení ženy v indické společnosti totiž neměla po smrti manžela šanci se uživit. Přes století je tento obřad již zakázán. Poslední známé satí v Indii se datuje do roku 1987, i když…

Výjimečně nalistovávám v lonely kapitolu o jídle. I když to asi vzhledem k mému milovanému kari bude hodně těžké, pokusím se jíst něco alespoň náznakem důvěryhodnějšího, když už jsem tady jen na 10 dní. A tam ceny stoupají v přepočtu až na závratných 50 Kč. Důvěryhodněji se tvářila i směnárna, už mám skoro v ruce indické bankovky, kdy ni je směnárník ještě jednou aktivně přepočítá. A nečekaně mu zrovna pár kousků spadne pod stůl. Ale po rychlovýskoku za stůl jsem ho opustil snad bez ztráty pana Gándího, který všechny indické bankovky opanoval.

Večer zajdu na hlavní ghát Dasaswamedh, kde údajně Bráhma vykonal "oběť deseti koní" a konají zde rituální oběti Ganze zvané putcha, kde provádí pět kněží obřad obětování světla. Symbolizují pět základních životních prvků - zemi, vodu, oheň, vzduch a éter. A vše je očumováno davy ze schodů i lodiček

Celkem: 490 Rp (160 Kč). Noc: Varanásí, 300 Rp za pokoj
Jídlo: véča-masala 165, velká voda 18, sůši 10

101. den: 20.12. VÁRÁNASÍ

Měl jsem vyrazit na nenáviděný sunrise, ale nějak se to zapomnělo. Stejně jsem v sedm na ghátech, kam se prodralo i slunce. Ale byly úplně prázdné. Jsem čekal ranní koupele stovek hinduistů a svatých mužů, ale nic. Jen tu a tam se někdo omyl a ani nabídky na cheap-boat se téměř nekonaly. Možná je to sobotou, možná nasazením mého nepřístupného kukuče, který ještě přitvrzuji v odchytávacích teritoriích nasazením sluchátek. Ona je to trochu škoda, člověk by si i rád pokecal, ale bohužel na turistu se tu lepí v 99 % různé vyžírky a bratři majitelů nejlepších obchodů ve městě.

Gháty od břehu vypadají jak gigantická pevnost, kor když je nyní Ganga na nižší hladině. Nad hlavou se tyčí desetipatrové fasády. Na jih procházím ghát za ghátem. Veřejné záchodky tu mají skutečně veřejné, na zdech jsou volně přidělány pisoáry. Ale i to je na indické muže vymoženost, protože to nejsou žádní stydlínci, co se týče této problematiky. Dorážím na snídani nad bahnem zatopený barevný ghát Assi, který zrovna uklízí několik bagrů.

Zpátky to šlo nějak rychle a míjím hotel a zastavil jsem se až hodně daleko na konci Varanásí. Aspoň toho spalovacího ghátu jsme si mohl všimnout. Letím zpátky, protože se chci přesunout do louňáckého Shanti, které ale v horních patrech zrovna zvolna prochází rekonstrukcí. Bezokenní kobka je i tady čistá. A hlavní je střešní restaurace s výborným curry a náznak lidí. Zdebužíruju egg masala curry a odvážně jogurtový nápoj banana lassi (tehdy jsem myslel, že je to normální džus) a novinky z babišlandu. Koukám na Gangu, po okolních střechách se prohánějí opice a nad hlavou létají desítky draků, do jejichž vlasců se pak dole na zemi každý zamotává.

Vyrážím po hinduistických templech. U toho nejslavnějšího Shivasha mě ale dost neurvale odstrčej, že s batohem ne. Asi na to mají být nedaleké depozitní skříňky zdejších čmoudů, ale těm bych svůj veškerý majetek nesvěřil ani za nic. Kolem celého areálu jsou vojáci a policajti s puškami, které tu evidentně nechali ještě Britové. Normálně je člověk rád vidí s pocitem jisté bezpečnosti, ale tady mám pocit, že by nás turisty přetáhli nejradši holí. Už jsem zvládl i orientaci v uličkách. Stěny domů jsou pokresleny reklamami na různé hotely a krámky. Nejaktivnější je v tom Blue Lassi, který stojí šikovně na křižovatce dvou nejhlavnějších pidiuliček, ze kterých se už do ostatních člověk dostane.

Manikarnika ghát uvádí trh s různými obětními a modlitebními proprietami a desítky žebráků a několik svatých můžů. Posadím se na schody na pozorování cvrkotu. Tím se stávám lovnou zvěří, porůznu přicházejí nejpodivnější Indové s nabídkou ostříhání (což bych asi i potřeboval), oholení, lodí, namasírování či podání ruky.

Po setmění nasávám atmosféru spalovacího ghátu s hořícími mrtvolami. Všudypřítomnými šipkami na zdech se nechám zavést na domací masala tea, což je temná místnost s třemi židličkami. Jídelní lístek se skládá ze tří položek – masala tea, cookies a toilet paper. Beru první dvě. Když se objeví majitel, je strašně milej, úsměv, povypráví o masale zalitém mlékem, o rodinném receptu s 22 kořeními, jak je vyhlášený (za tu půlhodinu sem nepřišla ani noha). Né, že by bylo vše k uvěření, ale bylo to milé a hlavně to byl jediný(!) člověk v Indii, který se opravdu usmíval. Jinak jsou fakt děsný, hnusný i na sebe, úsměv a poděkování, když u nich něco opakovaně koupíte, nečekejte ani náhodou.

Celkem: 610 Rp (200 Kč). Noc: Varanásí, Shanti hotel, 200 Rp za pokoj
Jídlo: oběd-egg masala curry 110 + banana lassi 50, nákupy-chipsy 5, banány 10, voda 20..., masala tea 20, střešní véča-rýže se vším 90 + cola 20

102. den: 21.12. VÁRÁNASÍ

Mám budíka na šestou (tak se budím v pět), protože jsem se nahlásil na "free" boat tour po Ganze od hotelu. Ale dneska nikdo nejede, nicméně i tak si mě odvádí na nedaleký ghát, kde na loďce budí maníka a po 20 minutách vyjíždíme. Je stále tma, jen lampa osvětluje potápějící se nahnutý chrám. Je pořádná zima, a to mám mikinu i bundu. Nicméně dnes se žádné barevné orgie konat nebudou, i když v té mlze má "pevnost" Váránasí o to zajímavější kouzlo. Na ghátech opět několik málo koupajících se a na řece pár velkých loděk nacpaných domorodci. Mlha je neprostupná. Dojedeme sotva k Manikarnika a zpátky. Z hodiny je tak půl, tak mu o půlku snižuju dýžko. Ranní mlžné gháty si ještě užiju trochu pěšky a zahnu do spleti dalších ošuntělých uliček, kterým vládnou krávy. Ty jsou páni všeho a lhostejností ke všemu a ke všem překonávají i Indy samotné. Ještě zalehnu a v poledne se přesunu na terasu na curry a čtu net a Marquese.

Ve tři vyrážím k nádraží. Připletu se do průvodu s alegorickými vozy a alegorickými bicykly se spoustou kapel. Před nádražím nakoupím pár sušenek, vod, buchet a neodolám curry z vývařovny. Potřeboval jsem doplnit i drogerii, pastu měli všude, ale problém byl toaletní papír. Ani nechápali, co chci. Holt levačka tu furt jede. Nakonec mě poslali do pololékařského krámku, kde ženská vyndala toaleťák z nejhornější police, kde hnil už pár let. Role stála padesát rupií, tedy jednu večeři. Holt velká vzácnost.

Indická nádraží jsou kapitola sama pro sebe. O mém vlaku tu zatím zprávy nejsou, ale železničář poradí, řekne o zpoždění (to jsem stejně předpokládal). Kámoš Fox na tenhle spoj minule čekal 12 hodin – a že noc na indickém nádraží není žádný med, i když zas je to bezpečné. Snad jen ty krysy a žebráci. Sedám si k turistické kanceláři, kde už několik bílých na pokec sedí v takovém apartheidovém koutku. Jak se ukazuje, vojáci nám ho docela brutálně čistí, protože když přilehne Ind, přijdou ho vykopat. Sluníčkové povahy radši jdou na nástupiště do zimy, tak tu v přeplněné nádražní hale čekám sám.

Zpoždění nakonec ukazují jen 2,5 hodiny, tak po 4 hodinách se na nástupiště dostaví i vlak s desítkami vagónů osobně, aby po 5 hodinách odjel. Následuje boj o sedadla, lidé skáčou do přijíždějícího vlaku. Náš vagón s rozkládacími lůžky je trochu turistický, v mém polokupé jsou 3 Korejci a 2 Finové. Hned to rozkládáme a na lůžko se skoro vejdu, batoh za hlavu, tělo do spacáku a hodně rychle usínám.

Celkem: 770 Rp (260 Kč). Noc: ve vlaku do Varanásí
Doprava: loďka po Ganze 30, vlak Varanasi-Agra 335
Jídlo: nudlovka 40, cheese curry+chapati 110, véča-curry+chapati 64...; zubní pasta 10, toaletní papír 50...

103. den: 22. 12. Ve vlaku

V Agře jsme měli být v 6:15, tak se vlak o půl osmé pomalu probouzí do mlžného rána. Po odjezdu přišla vojenská kontrola a pak už nikdo neotravoval, ale teď ještě úplně rozespalé lidi v sedm hodin budily mladé žebračky. Místo rupií bych jim dal facku. Zaznívají zprávy o dvanácté příjezdové hodině. Pozoruju totálně rovinaté okolí, docela úhledná políčka a málo měst. Dopoledne máme průměrnou rychlost kolem 3 kilometrů za hodinu. Posunujeme se o párset metrů k dalším návěstidlům, která v mlžném smogu nejsou vidět, a čtvrthodinu stojíme, čímž i koukání z okna na placku kolem přichází trochu o grády.

Příšerný, já si ještě čtu, ale baterie v mobilu povážlivě padá. Korejci si natrhali z papírů karty a peníze a hrají jakousi hru a Finové nahoře chrápou. Jdu pokecat s australskou Svazijačkou z nádraží, ale povážlivě se hlásí o slovo i hlad a žízeň. Vše jsem sežral i vypil, ve vlaku nechodí prodejci ani teď a zastávek je málo. A když konečně vycházím z vlaku, jsem rád, že po ukořistění vody mi neujel. A to vedle nesli už samosy a banánové misky s jídlem. Tak jsem jen mlsně koukal na šťastnější Korejce. Největší vzrůšo tak bylo nádraží z Hitchcocka, kde vládly s ohlušujícím cvrkotem tisíce ptáků. To je už pozdě odpoledne a GPSka ukazuje, že zbývá ještě dost.

< zpět (Nepál)   |   úvod   |   DÁLE > (Agra - Taj Mahal)