• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Cesta kolem světa za 120 dní
Island: Hengifoss, NP Jokulsargljufur, jezero Myvatn

5. den: 15. 9. Východní Island - Hengifoss

Z následujících dnů se už nedochovala ani čárka a až k Myvatnu si nic zřejmě nic mimořádného nestalo. Vybavuji si jen ovce a klikatící se silnice. Ale něco vyvařím podle fotek a googlu.

Ráno okoukneme přístavní Hofn a po divokém pobřeží uháníme dál. Občas se cesta sotva nacpala do suťovišťového svahu hor padajících rovnou do moře. Drobná zastávka v Djupivoguru, který láká na svoji promenádu se sochami vajec. Ehm. Pak tu jsou ještě dva starší baráky s kavárnou a výstavkou a barevné přístaviště. Doposavad ale bylo pobřeží víceméně rovné s řadou pláží přerušovanými spíše jen deltami řek a lávových proudů. Teď se ale noříme do světa fjordů a hluboce zařízlých zátok a údolí. Posun o 3 vzdušné kilometry tak znamená 50kilometrovou zajížďku. I když zde naštěstí tu největší jde objet po drsnější šotolinové 939 podél kaskády vodopádů přes krásné sedlo Berufjordur do zas jiného světa drsné severské krajiny.

Ušetřené kilometry tak můžeme vyplýtvat hned o kus dál na objetí jezera Lagarfjot. Podél něj jsou dokonce regulérní lesy, které ani nesedí do stokrát opakovaného islandského rčení o tom, co dělat, když se ztratíte v lese (stoupnout si). Je tu nějak klidněji, dokonce snad vykouklo i slunce, tak na pobřežním piknikovišti sušíme stan. Ani dnes nemůžeme být ale bez vodopádu. Slušného macka Hengifoss máme akorát po ideální hodinové túrce, které nejprve vede po hřbetu kaňonu s výhledem na menší vodopád Litlanesfoss mezi čedičovými sloupy, aby se následně zahučelo do něj. Po kamenech lze doskákat až k laguně pod ním. Cestou kecáme s jednou turistkou, dámy to otáčí na vyhlídce a já jdu sotva srostlý kotník řádně prověřit až pod vodní stěnu v amfiteátru rovnou třetího nejvyššího islandského vodopádu (128 metrů). Jen by mě zajímalo, kolik deště by si ještě ten vodopád představoval, aby se přiblížil vodnatosti z těch fotek všude.

Zde jsme také nejblíže momentálně aktivnímu vulkánu Barbarbunga, která na noc decentně rozzářila obzory útrob ostrova. Kvůli ní také zavřeli většinu silnic dál do vnitrozemí. Před Egilstadirem uhýbáme k jezeru na pěknou luční zašívárnu a premiérově stavíme stan za světla. Zatímco Zuzu už zase klepe kosu ve spacáku, já ještě lezu do jezera. Ale ta koupel v ledovcových jezerech nějak ztrácí glanc proti předchozím dvěma nocím v hotspringách.

6. den: 16. 9. Národní park Jokulsargljufur

Od Egilstadiru se okružní silnice nejvíce odchyluje od pobřeží, které přenechává silnice 85, a protáhne nás sopečnou pouští se sopkami. Po dvou hodinách začínají další vodopádové orgie v národním parku Jokulsargljufur. Musíme vzít východnější silnici, protože lepší západní zavřeli kvůli hrozbě zaplavení při výbuchu sopky. Jenže tohle je už pořádná roleta s pořádnými šutry, tak tu jedu hodně opatrně. Ještě jsem nějak nepochopil zásadní atribut půjčených aut – chovat se k nim jako prase. Ale když mě předjíždí ještě větší plečka, asi pomalost není ta pravá taktika, a je třeba to po vrcholcích rolet přeskákat. Kor když tenhle úsek má 60 kilometrů, tak to bychom tu byli do noci. Bereme i stopaře, který si to tu štrádoval nějaký ten týden skrz ostrov.

Řeka Jokulsa není žádná troškařka, má pořádný průtok a občas se do povrchu pořádně zařízla. A kde to nešlo, tam vytvořila pár solidních vodopádů. Navíc okolí není narušeno žádnými kopci a zelení, tak monumentální syrovost celé řeky dává správný pocit drsného severu.

První na řadě je Detifoss (široký 100 metrů, vysoký 44), což je vůbec nejmocnější evropský vodopád. Dá se prohlédnout ze všech stran proklatě zblízka. Jen o párset metrů výš přes čedičové sloupy padá menší jedenáctimetrový Selfoss. O dva kilometry jižněji je k okouknutí už z pořádného nadhledu Hefragilsfoss, kam jsem dorazil stezkou po hraně kaňonu. Lepší stezka by ale měla vést po západní straně kaňonu. Tak tu příště. A ideálně rovnou od Skogafossu. (Aha, tak ono to je 400 kilometrů.)

Popojedeme k bráně národního parku, kde ve skalní podkově kaňonu Asbyrgi se skrývá malý ztracený svět jezírek a březových lesů protkaný několika stezkami. Objedeme pobřeží poloostrova Tjorneshreppur přes přístavní Husavik s dřevěnými domky a kostelíky. Je to jedno z hlavních míst na vyjížďky za pozorováním velryb. Do titulků novin a průvodců se ale zapsalo hlavně svým minimuzeem penisů. Na večer dojíždíme ke kempu u jezera Myvatn v Reykjahvidu (noc za 1400 ISK za oba), kde je asi desítka stanů a pár campervanů. My se zde zasekneme na nevídané dvě noci. Horší to mají ti, prahnoucí po špetce alkoholu. Po otázce, kde ho koupit je odkazují do 70 kilometrů vzdálené prodejně. V recepci maká opět Češka, která nás před noční zimou uklidní tím, že v srpnu bylo mnohem hůř.

Kotlina jezera Myvatnu s mnoha ostrůvky sopečných kuželů je domovem mnoha ptáků a geotermální aktivity. V okolí je řada stezek, sopouchů, termálních pramenů, kráterů a skalních útvarů. Dnes už stíháme jen pastelově růžovou pánev Namafjall s mnoha pištícími a kouřícími sopouchy fumarolami a sulfatarami. Zuza tady stačila poslat svůj foťák z 3metrové výšky vyhlídky přímo na kámen, ale kupodivu i to se po drsných zásazích nože opravilo do víceméně funkčního stavu.

Hlavní představení dne přišlo až po desáté v kempu, kdy se půlka obloha pokryla neobyčejně silnou polární září a ozářily ji zelené výtrysky ze zelené duhy. Škoda, že naše jebkoidní foťáky nemají příliš šanci, kor když k nim nemáme ani stativky.

7. den: 17. 9. Jezero Myvatn

Celý dnešek věnujeme okolí jezera Myvatn. Český překlad jako Komáří, či Muchničkové jezero se naštěstí takhle v září nehlásil ke svému jménu. Jde tak trochu o Island v miniaturním provedení. Na malé ploše díky tektonickému zlomu Středoatlantického hřbetu se najde skoro vše, čím je ostrov známý – sopky, vyhaslé krátery, kouřící fumaroly, bublající bahenní jezírka, vodopády, lávová města i termální lázně…

Ale nejideálnější den jsme si nevybrali. Ráno hustě prší. Tak přejíždíme za hřeben pod sopku Krafla s plánem výstupu. Nejblíž je zatopený kráter, nad tím termální elektrárna a různé vědecké propriety, které zdejší černožluté krajině dávají lehce mimozemský nádech. Odevšad se tu kouří ze země. Na parkovišti trčí ze země i sprcha s teplou vodou (ideální mimokempové nocoviště). Z výstupu na vršek naštěstí včas couváme, protože vidět by toho asi moc v mracích nebylo. Vracíme se k Namafjallu aspoň v denním světle, kde prolezeme i přilehlý kopec s výhledy na pusté roviny a jezero Myvatn.

Známá je, či spíše byla, jeskyně Grjotagja a Storagja s horkými prameny. Kdysi to bylo fajn místo na koupání, ale po hejbnutí tektonických desek teplota vody vzrostla nad padesát stupňů. Ale stejně už je to nedoporučováno kvůli nějakým bakteriím e-coli. Dají se aspoň trochu prolézt, stejně jako okolní trhliny.

O fous dál je pořádný macek černého tefritového kráteru Hverfjallu, po jehož obvodu jde na hodinu zakroužit. Uvnitř je jen různě zvrásněná černota spolu s dalším vystupujícím sopouchem. Vyhlídky odsud by byly fajn, kdyby zase nepršelo, před čímž Zuza rovnou utekla do auta a já na druhé straně mohl objevit zajímavou krajinu Dimmuborgiru, což je spleť podivně tvarovaných lávových sloupů a skal zarostlá březovými háji, které v dnešní době mají již jasně oranžové podzimní barvy. Krajinu protíná několik stezek, které vydají na asfaltové minuty i na trečíkové hodiny. Vzhledem k dešti bereme zatím jen ty nejbližší, a pak následuje tradiční rozdělení – Zuzu do tepla přilehlé kavárny a já na vzdálenější místa za dalšími skalními okny a jeskyněmi. V jedné je i ideální útulna. Ještě popojedeme pár kilometrů kolem jezera na další výhledy na vodní krátery a divoké pobřeží.

Nejznámější zdejší atrakcí je ale termální koupaliště Myvatn Nature Bath. Asi každý viděl profláklé islandské záběry z mléčně azurové Modré laguny, což je nejslavnější termální koupaliště u Reykjavíku. Tam je to ale brutálně turistické a drahé. Tady je všeho o něco míň, ale doby, kdy to byl jeden z utajených cílů, jsou už taky pryč. A de facto je to vlastně jen odkaliště. Popílkoviště nad Prunéřovem vypadalo podobně a kdovíjaký hit z toho teda nebyl. (Modrá laguna vs. Nature Bath: návštěvnost 500tis./100tis; vstupné 35€/19€; zavírací hodina 20-22/22-24; množství vody 6mil/3mil litrů). Celodenní lístek jsme ještě ráno koupili na recepci kempu s 10% slevou za 2700 ISK na osobu (cca 500 Kč, přes léto jsou o čtvrtinu dražší).

Vzhledem k dnešnímu počasí se stejně nemohlo vymyslet nic lepšího než zajet sem a cachtat se až do nočních hodin. Voda příjemně teplá, i když to chtělo najít si vyhřátější místečka. Vyslovené vařící to bylo jenom ve skalních neckách. Ale on si člověk 100 kilometrů od polárního kruhu zas tak na teploty venkovní vody kolem pětatřiceti asi stěžovat nemusí. V zadní části s vyhlídkou na celou kotlinu Myvatnu už nebyla ani noha. Voda je plná minerálů a křemičitanů, která vybije veškeré bakterie, tak je i ideální na veškeré kožní nemoci.

8. den: 18. 9. Godafoss a Akureyri

Ještě na jižní straně jezera uděláme malou procházku po pseudokráterech kolem laguny Skutustadagigar. Balíme stan a zase šlápnu pořádně do pedálů. Tak a co dál? Včera totiž nastal unikátní den, kdy nebyl viděn jediný vodopád! A to je přímo škandální, tak je třeba to dnes dohnat zrovna tím nejzbožnějším – Godafossem, kde se kolem roku 1000 odhozením rytin severských bohů stávají Islanďané křesťanským národem. Leží přímo u věčně přestavovaného mostu okružní dálnice, tak ani případné zklamání z údajně nejkrásnějšího vodopádu nemusí být moc velké. Padá z jedenácti metrů ve dvojproudu a dá se kolem něj prošmejdit párset metrů stezek až k hraně nad i pod.

Akureyri je největší město severu Islandu s kompletní infrastrukturou zasazené na konci fjordu mezi zasněžené vrcholky. I jemu vévodí geologickou architekturou postižený kostel Akureyrarkirkja. Útroby jsou ale kvůli pohřbu zavřené, tak se vydáváme do uliček plné barevných domečků. Město má pár muzeí, ale nám stačily zastávky v informacích a v knihovně na internet.

Přes hluboká údolí přejíždíme do dalšího fjordu, kterému z turistických zastávek vládne skanzen Glaumbaer s několika typickými starými drnovými a polodřevěnými baráčky pokrytými zelenou loukou rozestavěných kolem úzké chodby. Ze vzrostlé trávy vyčuhují bílá okýnka. Stěny jsou poskládány z kusů trav se zeminou. Demonstruje život v 18. a 19. století, což by bylo vidět vevnitř, kdyby bylo ještě otevřeno.

Za městečkem Saudarkrokurem objíždíme poslední poloostrov Vatsness před severozápadními fjordy. Silnice ho obkresluje už jen štěrkovou linkou. Je to hodně pustý kraj s několika usedlostmi. Že tu příroda vládne, nám ukázali hned koně, kteří obsadili silnici a jali se nám okusovat stěrače a po stáhnutí okýnka i strčit hlavu do auta a očichat a oslintat vše kolem včetně mě. Kromě pár útesů a mořských bran k letmému okouknutí tu mají být zastávky na lachtany. Ale na první místo dojíždíme až s pádem tmy. Na přímořské stezce marně probodáváme šero, tak se vracíme k parkovišti, které slouží asi i jako tábořiště se sociálkou. Už je zavřené, ale od nedaleké usedlosti akorát vyjíždí domorodci, tak vyrazíme s flaškou slivovice se zeptat, jestli tu můžeme přespat.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE > (Westfjords)