Včera večer jsem nakonec dal šanci i druhému nejprofláklejšímu jordánskému hotspotu – safari v poušti Wádí Rum. Dostat se tam samostatně je komplikovanější kvůli omezené dopravě (vesnice leží asi 30 kilometrů od hlavní silnice) a jednotlivá zajímavá místa v poušti jsou od sebe přece jen trochu dál na pěší průzkum. Ale jde to odsud vše lehce zařídit jedním vrzem a den navíc mám. Na hotelu prodávali i výlet s nocí, večeří a snídaní po Wádí Rum za slušných 35 jedáků. Češi z hotelu se přímo ve Wádí Rumu po velkém boji dostali na stejnou cenu za jen dvouhodinovou vyjížďku. Tady slibují větší, téměř celodenní jízdu džípem po mnoha tamních zastávkách. Nicméně přes internet se při počtu 4 lidí dá dostat na stejnou cenu za víc muziky.
Přímý turistický malý autobus do Wádí Rum mě a jednoho Japonce vyzvedává přímo u hotelu v 6:20 za 7 jedáků. U Rumu nás vyhazují postupně. Do celé oblasti se platí vstupné pěti jedáků, které ale většinou odvádí až organizátor tour (občas ale někdo zkouší si pět jedáků sebrat hned u vstupu, přičemž poznat, kdo je ranger, organizátor či štěstí zkoušející hochštapler moc nejde).
Nás vyhazují u Bedouin Meditation Camp, který vede vysoký vznešený nepříjemný Beduín Zadane. Nikdo si nás nevšímá, žádná informace, chaos, a když se objeví Zadene a vidí, že jsme přijeli jen dva, jen odfrkne a chce po nás další peníze. Ale prachy by prej měl vrátit. Na začátku vesnice je i nějaký camp a túra se dá udělat i menší po nejbližším pískovišti. Nakonec se objevili i Italové z hotelu, kteří sem dojeli autem. Z vedlejšího krámku ještě kupujeme lunchbox (placky, tuňák, ovoce, pitíčko, sušenka za 2.5).
Jinak od Petry se už prakticky neviděl strom. Pokračovali jsme po Kings Higway, což je kroutící se asfaltka v kopcích. Ale zajímavější by bylo po ní jet od Petry na sever až k Ammánu přes hory a křižácké hrady. Po najetí na Desert Highway a blížení se k Rumu přibyl písek a nějaká ta rovina, ale tradiční poušť se nekoná a ani kopce a skály neodešly úplně. Wádí Rum je už pořádná vesnice s mnoha ulicemi, která vyplnila písečné údolí mezi dvěma skalními hřebeny. I dál z pouště vystupují vysoké skalní masivy, občas jsou protkány nějakými kaňony, dun je poskrovnu a poušť je pokryta nekonečnými stopami jeepů a suchým rostlinstvem, které se po nedávném dešti i zazelenalo.
Do jeepu, ve stylu klasických safariaut se sezením na otevřené korbě, nasedáme v pěti. Řidič je z rodiny a mluví anglicky (což tu není samozřejmost), tak občas něco řekne i k zastávkám, kterých je tu v itinerářích dohromady asi dvacet na celodenní výlet, při kterém se najezdí do 50 kilometrů. Ale většina tour má zastávek mnohem méně.
Za posledním barákem vjíždíme do pouště, kde si to kráčí ladně velbloudi s turisty, kteří zvolili pomalejší postup. První zastávka (2 km od vesnice) je Lawrencův pramen, což jsou zelené louže s jedním stromem pod skalním převisem v kopci. Vytéká z toho ale dost vody na naplnění bazénků dole. Přes poušť přejedeme k dalšímu kopci s úzkým kaňonem Khazali Siq, v němž jsou vyryty staré kresby a petroglyfy a pořádné louže (s provazem by se dalo pokračovat i dál než těch volně přístupných 150 metrů). Řidič nás zatáhne do stanu, kde domácí prodávají suvenýry, na čaj a pokec. Malůvka s kompletním příběhem o způsobu pohybu dávných karavan se nabízí na ploché skalní stěně o kopec dál. Nechybí ani zastávka na klasické duně užit si pořádné pískoviště se snowboardem a bobováním. Po vysypání písku následuje obědové zastávka, po které rychle všichni vytuhnou a usnou. Na sluníčku je ideální teplota, ale ve stínu je hned cítit zima. O jízdě na korbě jeepu ani nemluvě. O fous dál jsou zbytky Lawrencova domu, u kterého má beduínská rodinka svůj stan s logem Spojených národů získaný za 50 jedáků od kšeftařů s humanitární pomocí Sýrii. Poslední zastávkou je kamenný oblouk ve stylu amerických Arches, jen se tady po něm může šplhat a dělat pózy i na jeho vršku.
Mám pocit, že v inzerované nabídce bylo zastávek víc, ale už se zamířilo do nedalekého beduínského kempu. Všechny v okolí, a že jich není málo, jsou na jedno brdo. Stany s dřevěnou podlahou jsou vyrobeny z koberců s pevnou kostrou a dokonce i s elektrikou a žárovkou. Fasujeme společnej s Japončíkem. Do večeře je ještě trochu času, tak obcházím okolní skaliska. Kochačka na západ slunce se ale díky mrakům dnes moc nekoná. Aspoň tu potkávám čtyřku Slováků, se kterými kecám až do noci. Zvlášť vyprávění o jejich jízdách na závodech Budapešť-Bamako, které nahradily africký Dakar, zaselo červíčka.
Mezitím v metrové díře v zemi (Zarb) se dopekla kuřata a brambory, která následovala do návštěvního stanu. Né, že by to byly úplné hody, ale břuch si rozhodně nestěžoval. Jen těch chůzí ke stolu s čajem bylo díky jejich půldeckovým hrníčkům víc. Asi nejsou zvyklí na půllitrové kbelíky čaje ráno a večer. Něco málo na hranatou kytaru zabrnkal i Zadane, zatímco my se tlačíme stále blíže k pohasínajícímu plynovému ohříváku uprostřed stanu. Ten nakonec pro zbytek zůstavších nahradí hořící krb a vodní dýmka. Pořádné frišno ale pod peřinu a spacák neprolezlo.
Noc: Wádí Rum - Bedouin Meditation camp, 15 JOD s večeří a snídaní
Doprava: bus Petra-Wadi Rum 7 JOD, jeep safari 20 JOD
Vstup do Wadi Rum Area 5 JOD (vybírají až na tour)
Jídlo: obědový balíček 2.5 JOD, voda 0.5
Celkem: 50 JOD (1660 Kč)
Dnes mě čeká asi nejtěžší přesunový den, včetně veřejné dopravě nepřístupné hranicí mezi Jordánskem a bláznivým Izraelem, kde historky o jejich kontrolách zrovna natěšení na Izrael nepřidávají. Jeden z těch Slováků (kdybych si tak zapamatoval jména, znělo by to líp) po příletu u nich trávil 4 hodiny. K lidem se Izraelci umí chovat jako hovada, řvou na ně z 10 centimetrů a jsou schopni je svlíkat do trenek… Bílý turista z Evropy je asi určitě ten nejnebezpečnější element pro bezpečnost izraelského státu, když si tu vesele všude štrádují milióny Palestinců. Razítka z muslimských zemí v pase jsou rudý hadr, a jestli mi najdou druhý pas, tak mě čeká así hodně vysvětlování. No nic. Nejdřív se dostat aspoň z pouště. Včera se nám snažili ještě nakukat, že z Wádí Rum veřejné autobusy nejezdí. A když jo, tak budou plné a určitě se tam nevejdeme. Jinak jezdí do Aqaby až tři denně, z Aqaby pak ale na hranici již jedině taxikem za fixní cenu 11 JODů. Před touhle lumpárnou jsem měl v plánu vystoupit před Aqabou na křižovatce, odkud by to byla k hranici asi 6kilometrová procházka.
Po snídani plné namazaných placek se kocháme s Japončíkem a Italem okolními horami osvícenými ranním sluncem. Opodál zrovna Zadane ukazuje třem holkám s batůžkem směrem do pouště směr, kterým zřejmě bude vesnice Wádí Rum, která není ani vidět. To nás nejdřív rozesměje, ale přitočím se k nim, co vlastně chystají. Že pěšky do vesnice jsou to asi 3 hodiny, a pak jedou taxíkem přímo na hranici s Izraelem. To zní dobře, tak se k nim přimotám na cestu, během tři minut dobalím, rozloučím se s naší partou a projdu se konečně pořádně pouští (ono by stačilo na ně počkat i v centrále ve vesnici, kam by mě odvezli, ale tohle zní nějak líp).
Jsou to asi dvacetileté holky z Německa a Rakouska, co studují v Jeruzalémě semestr, a vyrazily sem na víkend. Z pohraničního Eilatu pak jede poslední bus do Jeruzaléma v pět hodin (předtím asi ve dvě, tudíž není to největší frekvence). Jdeme za nosem k největší skále. Holky si ještě daly společnou meditaci a já si fotím kraviny, písek a skály. Písek je docela ztvrdlý, tak se jde po něm v pohodě. Počasí je také ideální na procházku, ale kolem léta bych tudy štrádovat nechtěl. Hadi a štíři se naštěstí do cesty nepřipletli. Až po třech hodinách míjím Lawrencův pramen a před vesnici se scházím s holkami.
Tam se loučíme se Zadenem a přijíždí jimi objednaný taxík s obtloustým čmoudem, který se následně pokusil navýšit včerejší cenu 25 na 30, protože teď vezl o osobu víc. Při výstupu je trošku hádka a kupodivu se na naši stranu přidal i zdejší taxikářský kápo, tak jdeme na hranici. Cestou jsme míjeli krásnou pouštní horskou krajinu, tak si říkám, čím je ten Rum vlastně tak úžasnej, že se do něj všichni ženou. Mít vlastní auto, tak podobně krásná místa možná člověk najde na každé odlehlejší silnici.
Jordánci nás zkásnou o výstupní taxu (10 JOD) a následuje Izrael. Nejdřív první dotazy, pak skenování batohu, kde si odvádějí Veroniku stranou, a pak už v zásadě jen razítka s dotazy. Už to vypadá nadějně, než chce adresu mého hotelu. Tak vytáhnu svůj deník, kde ale vidí hodně písmenek, tak je jasný, že jsem škodná a už si mě odvádí do kanceláře na pohovor. Tak se radši už loučím s holkami, stejně za celou cestu moc neroztály. Při výslechu na mě nastoupila Izraelka, což je prý horší. Na začátku se snažila být hodně drsná, ale ta aspoň časem roztála. Ptala se samozřejmě na každou kravinu, chtěla vidět na emailu rezervaci hotelu, letenku, vysvětlení cesty... Když jsem se rozpovídal velmi ze široka s nejmenšími detaily, tak to vzdala už u Islandu. Ještě se pozeptala na všechny islámské země s razítky v pase a asi po půlhodince mi všechno vracela, že můžu jít. Jenže to já blb si položil průhledný desky na stůl tím druhým pasem nahoru. Přesně z toho jsem měl obavy, ale že jim ten pas strčím přímo před nos, mě nenapadlo. Tak následovalo pokračování, že druhý pas je v Izraeli trestný, a jak to, že my ho mít můžeme. Naštěstí už jen nacvakala spoustu dalších stisků klávesnice a brzy jsem mohl vyrazit do útrob Izraele.