• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Cesta kolem světa za 120 dní
NOVÝ ZÉLAND Roadtrip Jižním ostrovem (Catlins, Fiordland)

54. den: 3. 11. WE(S)TLAND

Prší ráno, prší v poledne a prší i večer. Tím bych mohl skončit. Vyvářím čínskou polívku, wifi, finálně balím stan i karimatku na jejich dřívější cestu domu. V informacích nafasujeme papíry k zastávkám po nadcházející trase Westlandem. Do dalšího města Wanaka, které si hraje na mladšího bratříčka Queensu, i když je to echt díra, se vykroutíme přes sedlo Crown Range. Bohužel nemáme čas zastavovat, protože odpoledne zavřou strategickou a jedinou silnici přes Haast Pass kvůli opravám, kdy si jedna řeka udělala vodopád přímo na silnici. Ono to moc nevadí, protože většinou prší. Za Wanakou už nás čekají stovky kilometrů pustiny. A protože jiná trasa není, kopíruju po 6 letech silnici opačným směrem, která byla zajímavější zejména u ledovců. Za sesuvem v Haas Passu cestou dolů k moři zastavuju na pár pětiminutových stezek k vodopádům, kdy Danča rozumně do deště ani nevylejzá.

Až v Haastu se u moře trochu vyčasuje, v krámku na kafe, ale vůně vypáleného oleje Danču odlákala od přídavku. Dobré by bylo sjet na jih k Jackons Head do ještě větších pustin, kde se moře tříští na obrovských plážích s naplaveninami pod hřebeny deštných hor. Né náhodou tato oblast patří mezi nejdeštivější na světě.

Ale stíháme jen pár zastávek podél pláží a jezer. Je tady i jedna z nejslavnějších pláží romantiků. Nějakým fejkem se vymyslelo, že si milenci budou psát vzkazy na bílé kameny, kterými se pláž obkládá a staví do pyramid. Na 150 kilometrech je jedna vesnice. Projíždíme vesničkou Fox Glacier u stejnojmenného nudnějšího ledovce, respektive tak se mi před 6 lety jednoznačně zdál. Asi chyba, že jsem tentokrát vzal jen vedlejšího slavnějšího bratříčka Franze Josefa, u něhož má YHA krásný dřevěný barák v džungli, s obývákem a krbem i se saunou. Pokoj máme sami a za rekordně levných 19$ na osobu. Večer jukneme na Hot Springs, což jsou krásné bazény v džungli na konci města. Skončit tu na celý upršený den by asi nebyla tragédie.

55. den: 4. 11. FRANZ JOSEF GLACIER

Opět pozdní vstávačka, juk na íčko se starou chatou z dob prvního osídlení, a když už je jednou ažůro, razíme na ledovec Franze Josefa (byl pojmenován po starým Procházkovi prvním průzkumníkem zdejších končin – Rakušanem Juliusem Haastem v roce 1865). Z parkoviště je to k čelu asi půlhodina, kdy se z lesů vynoříme do širokého oblázkového řečiště. Že ledovce tají je jasné (i když tenhle ještě mezi lety 1985 až 1996 narostl o dva kilometry), ale stejně ten ústup po 6 letech nemile překvapí. Tam kde byla krásné modrá stěna je jen už zarostlý štěrk a veškerá rovnější část ledovce je pryč a končí ve štěrkovišti hned na úbočí kopce. Pro výhled se dá vyšplhat na zbytek ledu se štěrkem před čelem ledovce, ale impozantnost je pryč. Naštěstí alespoň vidím horní část až na vrcholky hor, která tehdy byla ukryta v mracích.

Vylezeme na vyhlídku Sentinel Rock, ale to je k ničemu, protože ledovec je už za rohem. Vyhlídek a delších tras k nim je řada, ale jest otázka, jestli z nich jde ještě něco vidět. Na ledovec se dnes už vůbec nedoporučuje chodit (tehdy to šlo), což je doprovázeno příběhy nehod a hláškou, že jedinou bezpečnou cestou na ledovec je použití vrtulníků, které v každém městě nabízí za tučný peníz oblety Alp. Blbý je, že většina těch nehod byla způsobena právě vrtulníkem, jako třeba že si pilot splete ledovce a přistává na druhém kratším.

Ve městě vysuzuju Danču na kafe a sjedu do bíločerného anglikánského kostela před městem. Před ním se přižene bouře s pořádnými kroupami, které začínají rozmlacovat auta, tak se všichni zběsile snaží najít přístřeší nebo alespoň na zmírnění ran zajet na lesní cesty.

Za pár minut bylo po všem a za sluníčka jedeme 30 kilometrů k moři na rezervaci Okarito, kde se za písečnými kosami rozkládají laguny plné ptáků. Za starých časů tu pulzoval život, dnes zde zůstalo pár starých dřevěných domů, včetně starého hostelu. Jsou odsud trasy k laguně Three Mile nebo kratší na vyhlídkový trigonometr (po dokonalé cestě 1,5 hod), kde se na jedné straně rozprostírá divoké moře s písečnými plážemi a na druhé zasněžené hory.

Cestou bylo jediné setkání s kiwi, i když jen na tradiční žluté dopravní ceduli. Tohoto nočního podivného ptáka není šance ve volné přírodě vidět, ale ve Franzi Josefovi ho lze vidět v jedné atrakci (35$). Jezera tu mají pravěce zaplavené stromy. Větší dávku minut, a já vzpomínek, věnujeme městečku Ross, kde těžba zlata zanechala pořádné stopy a spolujezdce tu lze zavřít na pranýř.

Navečer dojíždíme do Hokitiky, známé hodinovou věží a Sunset pointem. V bufetu nabereme do papíru večeři a jedeme na špici Sunset pointu, kde akorát červený kotouč padá do moře a rybáři odchytávají slavné a drahé minirybky whitebait (http://www.hokitika.org/local-tips/109/Whitebait). YHA je dost za městem a je i nejslabší. Já vyrážím na noční autospánek s výhledem z kopců nad mořem, i když pro nejbližší okolí by člověk mohl použít i slovo skládka. Předtím ale ještě sjedeme zpět do města na neúspěšný nákup a pivo do živoucího Stumpers Café.

56. den: 5. 11. ARTHUR´S PASS

Ráno se potloukáme historickými místy Hokitiky. Za dlouhým mostem jdeme na staré letiště podél řeky, kde frčí whitebaitová sezóna, o čemž s jednou rybářkou trochu pokecáme. Minirybky vykupují za slušné peníze, tak skoro každý domorodec chytá potěr v řece bez návnad jen s taháním sítí a podběráků v řece.

Za vzpomínkami sjíždím na krátký okruh Tunnel walk vedený po stopách zlatonosných žil. Před 6 lety mi to přišlo ale nějak větší. Místo Londoderry walku si dáváme bloudivší kolečko a procházku k dávno zpustlému velkobazénu.

Vydáváme se na transostrovní průjezd silnicí 73 přes Arthurovo sedlo. Krajinu opanovaly žluté květy, které střídají čerstvě zasněžené hory. Pár vyhlídek je královstvím úžasných horských papoušků Kea, kteří mají strašně rády gumičky. Takže když dojde jídlo, kterým je i přes zákazy turisté permanentně futrují, pouští se do útoků na auta. A naše si speciálně vychutnali, když všichni odjeli a my jim nic nedávali. Danča zavřená v autě z demolice střechy měla docela nahnáno.

Arthurs pass v 920 metrů nad mořem je pěkně vymrzlý a dáváme procházku alpskou květenou, která přes sotva odtátý sníh příliš neprorazila. Jdeme k jezerům po nehotové stezce, kde pracující ranger má velkou radost, že po ní někdo už jde. Najednou jsme kdesi ve skotské vysočině, boty jsou hned mokré, tak merrelky asi hvězdy nebudou. Od posledního jezera to bereme zkratkou k silnici. Jenže pod drny je voda všude, a když doskáčeme k silnici, je tam ještě potok. Danče se to nějak podařilo, já měl jinačí vychytralý plán, při němž jsem skončil pěkně v loji, zatímco Danča ze silnice s pobavením pozorovala mé snažení. Když už jsem to vzdal a sundal boty, že to prostě přebrodím, neomylně jsem zahučel po pás do řas. Foťák a batoh naštěstí přežil o 5 centimetrů. Než jsme došli k autu, slunce stačilo kalhoty vysušit, aby se na poslední metry přihnala bouře a zase jsme byli durch, tentokrát už společně. Do další zastávky na hodinový výlet do postranního údolí přes lesy a louky skrz kiwi zónu je ale už zase slunce.

V Arthurově passu dáváme masové zákusky a někdo kafe. Vyrážíme až po páté. Dál se už výhledy nekonají, je mlha, mráz a přidává se sníh. A to docela hustě, tak okolí silnice rychle zbělá, což na letní gumy nebude nic moc. Turistický bus před námi zastavil a vylezli z něj Indové, kteří plni nadšení dělají sněhové koule. Takovou radost a úsměvy u Indů jsem pak už nikdy neviděl, a to jsem byl pár týdnů v Indii. Ještě že tudy nejedeme o pár hodin později, protože tuhle cestu mohou zavřít raz dva a objížďka je asi 500 kilometrů.

Ve tmě dorážíme do Christchurche. Před 6 lety tu cesta končila v úplně jiném světě. V roce 2011 město zasáhlo silné zemětřesení. Ač je to již 3,5 roku, na centrum se za tu dobu asi nesáhlo. Nejslavnější katedrála stojí v ruinách, domy popadané, trčící betony, že takhle nevypadalo ani Sarajevo tři roky po válce. Neskutečně depresivní místo, ke kterému se přidává déšť a vítr. Z toho vystupují jen oázy čerstvě postavených krychlí hotelových řetězců a nákupní pasáž s tramvajovou tratí na Regent Street. Jenže tu stejně není ani noha. To předměstí vypadají normálně, ale najít v deset večer rozlučkovou hospodu se stejně nepodaří.

Vzhledem k tomu, že Danča odlétá do Sydney brzy ráno, odvážím ji na letiště na noc (letiště mají vybavené sprchou a noclehárnou za 10$). Já ji do Sydney budu následovat až odpoledne, tak vyrážím do kopců nad Christchurchem, kde jsou výhledy na noční město s prcplacy. Jenže dnes je nějaký významný den a všude se pouští ohňostroje, v čemž se pokračuje zde z kopců i o půlnoci a musím se stáhnout až na druhý konec Banksova poloostrova k Sandy beach.

57. den: 6. 11. Banksův poloostrov

Skrz palmy mě probouzí slunce, ale než se vyhrabu, už zase prší. Pomalu objíždím Lytteltonskou zátoku, ze které odliv dělá bahnitou placku. Na pobřeží je několik pitoreskních rybářských městeček. Zamířil bych do kopců, ale dál cesta pokračuje dvaceti kilometry po gravelu, a na to už není čas. Vracím se do kdysi příjemného Lytteltonu, ale i ten byl zničen, tak si zopakuju jako před lety poslední a tradiční novozélandské jídlo – fish&chips. Ale teď už je místo sympatické babky prodávají Číňané. Kachlíkovým tunelem se vracím do Christchurche, za poslední peníze dotankuju (litr benzínu je po celém ostrově kolem 2,2 dolaru, spotřeba byla pod 6 litrů na sto km) a vracím vrak po najetých 2780 kilometrech.

Odvezou mě na letiště, dám si sprchu a poslední velký úklid batohu. Teď už ho čeká cestování jako příruční zavazadlo, tak by se měl scvrknout na 7 kilo. Ale pod osm se nedostanu a povolený druhý malý batůžek má další kilo a půl. Naštěstí Air New Zealandu ani pak AirAsia to nevadí a za dvě hodiny jsem v Austrálii.

< zpět (Fiordland)   |   úvod   |   DÁLE > (Sydney)