• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Cesta kolem světa za 120 dní
USA: Las Vegas a Údolí smrti

32. den: 12. 10. LAS VEGAS

Za ranního kuropění vyrážíme na vyhlídku Timber Overlook, která se ale hluboko do paměti nezapíše. Pak už tu jsou jen delší traily k dalším archům, tak se vracíme na dálnici a vjíždíme do Nevady (přes čtvrt milionu čtverečných kilometru a pouhých 2.7 miliónu obyvatel, hlavní město Carson City u Rena (50 tisíc obyv., největším městem je Las Vegas, v jehož aglomeraci se ukrývá 1.8 milióny obyvatel).

Mimo víkend se přes weby dají sehnat pokoje v Las Vegas i ve čtyřhvězdičkových hotelech velmi levně od 20 dolarů. Jen u amerických hotelů se k tomu připočítávají různé poplatky a servis 10-25 dolarů (i když v tom někdy může být i hotelová horská dráha). Nejde jim o nějaký výdělek za převlékání polštářů, ale o nasypané papírky ve spodních patrech hotelů. Vybrali jsme Silver Seven Hotels, i když byly zajímavější, ale od centra. Když už jsme u toho hledání hotelu, může se zkusit třeba priceline.com, kde se zadá poptávka s maximální cenou a čekat, zda to někdo na poslední chvíli akceptuje.

Před vjezdem do města kolem letecké základny Nellis míjíme právě skončený Red Bull Airforce Race, tak zkusím ještě psát Olině, jestli nezajdeme na ruletku, ale zrovna doma rodila, tak asi ne. Po zcivilizování vyrážíme na sedmikilometrový Las Vegas Boulvard, neboli The Strip, což je hlavní ulice, podél níž jsou postaveny všechny hlavní lasvegaské hotelová kasina (z 50. let růžové Flamingo s plameňáky, Moulin Rouge, Stardust, nebo novější Mirage se sopkou, Bellagio v italském stylu, Ceasars v římském stylu, Treasure Islands s bitvami v laguně, Luxor s obří pyramidou a sfingou, pohádkový hrad Excalibur, Paříž s poloviční Eiffelovkou, New York s jeho panoramaty, sochou Svobody a horskou drahou uvnitř hotelu (14$), MGM Grand s největším kasinem a Davidem Copperfieldem, Venetian Palazzo s kanály, gondolami a zvonicí svatého Marka). Prostě celý svět a všechny jeho slavné éry se tu projdou za jeden večer a jednu noc.

Slunce zapadá, ale tady asi nedostatek denního svitu vadit nebude. Vlezeme do útrob všech slavnějších kasin s nekonečnými řadami automatů. Některé mají otočení už od centu, tak obětuji první jednodolarovku. Krátce poté jsem navýšil vklad o 25 %, na což by se u ING konta čekalo 20 let. Pokusím se o zaslechnutí toho cinkotu vyhrávajících mincí, ale prdlajs. I z toho nejlacinějšího křápu vyjede jen papírový kupón, který buď můžu vložit do jiných automatů, nebo se táhnout do směnárny na vyplacení. S dolarem a čtvrt by to bylo asi poněkud trapný, tak ho prohraju o něco dál, stejně jako další zelené papírky. Ruletka, bingo, poker, kostky… hlavně se příliš neopít a nepřijít ještě o víc ve svatební kapli. Z pěšího pohledu ale to centrální umístění hotelu vypadá o něco hůř než na mapě při objednávání, tak jsme se sotva doplazili do hotelu. (dnes 180 mil)

33. den: 13. 10. Do DEATH VALLEY

Opět ideální příklad toho, proč na cestách nespat v hotelích. Velmi pozvolné probouzení a ranní cahtnutí v hotelovém bazénu (a to tu ještě naštěstí nebyl snídaňový bufet). Jako ono to asi není špatný, ale moc toho člověk z té země nevidí. V plánu byl betonový div třicátých let Hoover Dam, ale nejdřív mineme pár odboček, pak zavřeli silnici, tak se vracíme do města a než zkoušet další objížďku, prdíme na přehradu a jedeme radši na druhou stranu.

Za Vegas se dostáváme do rovinatých pustin protkaných asfaltovým pruhem. U Ash Meadows prašnou cestou k pár přírodním úkazům jako hluboká oplocená jeskyně Ďáblovy díry, teplé solné jezírko na vykoupání, pár oáz a skalek.

To byla také naše poslední zastávka v Nevadě a před Death Valley Junction vjíždíme do našeho posledního a sedmnáctého amerického státu – Kalifornie (nejlidnatější stát USA – 38 miliónů obyvatel, s 420 tisíci km2 je třetím největším státem, hlavní město je centrálně položené Sacramento. S aglomerací má přes 2 milióny obyvatel, největší je bezmála 20miliónové Los Angeles, Sanfranciská zátoka má pak 9 miliónů).

Hned začíná národní park Death Valley se všemi myslitelnými pekelnými názvy pro významná místa. Vyjíždíme na vyhlídku Dantes View, kde je o 1700 metrů níže vyschlé solné pole Badwater, na jehož dně je nejnižší bod Ameriky. Než ho zaplavila pískem a sutí, bylo to místo o tisíce metrů hlubší. Za Badwater je na obzoru nejvyšší hora parku Telescope Peak s 11000 stopami. Cestou dolů klesající slunce s prodlužujícími stíny pořádně zvětšuje lezoucí chlupaté pavouky na silnici. A není jich tu málo. Asi úplně na procházky to tu nebude.

Trochu rallye v prachu se dá mezi šedými muldami na jemně ofroadových jednosměrnách, jako Twenty Mule Team Canyon. Západ slunce chytneme akorát na další významné vyhlídce Zabrieskie Point s pruhovanými skalními dunami v okolí. Míjíme ceduli označující nulovou nadmořskou výšku a klesáme do už zavřeného Visitors centra, kde i po setmění stále ukazuje teploměr 95 stupňů Fahrenheita (35 °C), takže dneska v noci zima asi nebude. Očíhneme tabule, dáme piknik a sprchu a zajedeme na hliněné parkoviště u Natural Bridges, kde pouštní lišky dávají dobrou noc (jinak v parku je část kempů placená 12-18 $ za plac, část je zdarma). My si ale radši v pustině užijeme asi nejtemnější i nejjasnějších noc vůbec. 30 kilometrů kolem není ani živáček, větší světlo tu není stovky kilometrů, obloha jasná… Mléčná dráha září jak neony ve Vegas včera. (dnes 200 mil)

34. den: 14. 10. DEATH VALLEY NP

Projdeme řečištěm s kaňonem k Natural Bridges a vyschlému vodopádu, kde stěny vypadají jak v nablemcaném bahništi. Přejedeme k nejnižšímu bodu kontinentu Badwater Basin, kde se drží zbytky nepoživatelné vody. Ta je i v několika amatérských vrtech do solné krusty pár centimetrů pod povrchem. Voda se sem řítí po téměř betonových solných korytech. Většina dna je ale zvrásněna žlutou oranicí se solnými krystaly. Malé jezírko vydá i na pár keříčků a trávy. Vysoko nad hlavou je pak měrka oceánské úrovně. My jsme 86 metrů (282 stop) pod její úrovní (to má být nejvíc na západní polokouli, ale laguna Carbon v Argentině je ještě o dvacku metrů níže). O pár měsíců později přidám i nejnižší bod východní polokoule u Mrtvého moře (-430 m). I když se v tom motá ještě ledem pokryté sporné místo v západní Antarktidě v Bentley Ranchi s výškou/hloubkou 2550 metrů pod mořem.

Cedule vedou k Devils Golf Course, kde je oraniště už tvořeno metrovými hroudami, tak nevím, jak si ďáblové představují hraní golfu. Další malý jednosměrný vyhlídkový autookruh s názvem Umělecké paleta asi dává opět najevo, jak budou skály a muldy kolem vypadat.

Za oázou s kempy a hotely jsou pozůstatky dávných osídlení za účelem těžby nějakých šutrů boraxu. Ale už ve třicátých letech si majitelé dolů spočítali, že než se šutry tu vydělají víc turismem. Dá se zacourat i po písečných dunách, které pohřbívají pár stromů, keřů a turistů uštknutých hady. Stezek, měst duchů a dalších kaňonů je tu ještě dost, ale už se musíme přehoupnout přes hřeben do vedlejšího údolí Panamint. Zastavujeme u lišek v průsmyku na vyhlídce, když se s obrovským hlukem těsně nad hlavou proležene stíhačka. Chlapci z nedalekých vojenských základen se s tím moc nemažou.

Na druhém „břehu“ krajině začínají vládnout typické joshua tree (juka krátkolistá), která o párset kilometrů jižněji má i stejnojmenný národní park (ale víc než tady tam toho prý není). A padáme do dalšího údolí, které je protkáno i hlavnějšími silnicemi a elektrickými dráty.

Další hřeben patří národnímu parku Sequoia se sekvoji, kam bychom chtěli. Od jeho hranic nás sice dělí pár kilometrů přes Sierra Nevadu, ale po silnici je to asi 400 kilometrů. Přes hory žádná silnice nevede kromě jedné slabé čárky J41. To písmenko před číslem asi nevěstí nic extra asfaltového, což na poznání horských lesů je fajn. I to že nepotkáme pár hodin auto je dobrý. Horší je to už s tím, že nepotkáme ani benzínku. A ručička na šotolinových horských cestičkách proklatě rychle klesá.

Projedeme několik vegetačních pásem, které se v podzimních barvách ještě zvýrazní. Kaskády Brush Creeku si řekly o povýšení na dnešní koupelnu, a i když v lesích je řada kempů, přece by se jen usínalo lépe s plnou nádrží a snažíme se sjet do obydlených údolí. Naštěstí tím se 100 kilometrů téměř nemuselo šlápnout na plynový pedál. V Portervillu načepujeme kromě benzínu i pár piv (půllitrová plechovka od dolaru) na brzkou dobrou noc.

Posouváme se kolem polovyschlého jezera Kaweah až k národnímu parku, kde se ale v obydlených údolích už hledá místo na spaní těžce. Za temnou pustinou se vyškrábeme kamsi do kopců k Mineral King Station.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE > (Kalifornie)