• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Cesta kolem světa za 120 dní
USA: Washington

14. den: 24. 9. WASHINGTON D.C.

Washington D.C. je hlavním městem Spojených států amerických od roku 1800, když byla dostavěna budova Kongresu (za prvních 26 let si postavení hlavního města USA užilo hned sedm jiných měst - New York, Annapolis, Baltimore, Lancester, Philadelphia, Princeton, York a Trenton). Má pouze 600 tisíc obyvatel, i když s přilehlými aglomeracemi to jde do miliónů. Ale to je úděl téměř každého amerického státního hlavního města. Ve dvou třetinách států není hlavní město největší a dokonce jen v jednom jediném státě má hlavní město oficiálně přes milion obyvatel (arizonský Phoenix). Ale to počítání ve Státech moc nesedí, protože evidentní jedno město se skládá až z několika desítek srostlých „nezávislých“ městeček.

Oproti jiným americkým městům má Washington i přísnou výškovou regulaci, takže se zde neobjevují žádné mrakodrapy a nechává si dojem klidného a zelení velkoryse řešeného městečka. Páteř města je asi čtyřkilometrový The National Mall, na jehož konci sídlí na kopečku Capitol, uprostřed se tyčí 168 metrů vysoký obelisk Washingtonova monumentu (na pět let před dostavěním Eiffellovky byl nejvyšší stavbou světa – 1884-1889) a na druhé straně Lincolnův památník. Na Mallu je řada bazénů, které se nemůžou nevybavit při profláklých scénách z Forrest Gumpa a dalších. Kolem sídlí několik muzeí a z prostředka vede veliká louka k Bílému domu.

Hlavní autobusové a vlakové nádraží Union Station je přímo v centru, tak po tradiční snídani teplé jablečné kapsy to máme ke Capitolu párset metrů. Nejvyšší kupole je bohužel obehnaná lešením, ale ani jinak šedivá obloha příliš k fotkám zářících bílých pseudoantických budov nevybízí. Nejdřív se čeká na otevření, pak tu ani nemají žádnou úschovnu na velké batohy a ani nám nejsou schopni poradit, kde by být mohla. S tím jsme měli štěstí až o Vesmírné muzeum později, kam nás taky nechtěli pustit, ale aspoň poslali do vedlejšího muzea Hirshhorn, kde v suterénu měli ráj skříněk. S wc asi pro nás jediná užitečná věc v tomhle baráku, protože jeho náplň nám nějak ušla. Občas nějaká skulptura, nápis na zemi… Tak radši vedle do Smithsonianova Leteckého a vesmírného muzea, kde bylo pro naše přízemní materialistické duše pořádná dávka k vidění, včetně měsíčních vozítek. Jinak většina washingtonských muzeí jsou zdarma, všechny pěkně u sebe, prvotřídní exponáty…

Vracíme se na kopeček ke Capitolu pro lístky na exkurzi, kde s průvodcem procházíme několik nejdůležitějších místností a síní plných soch a obrazů. V baráku sídlí obě komory amerického Kongresu – Sněmovna reprezentantů pro 435 zástupců a stočlenný Senát. Dlouhým tunelem se dá dostat do přezdobené budovy Thomase Jeffersona s knihovnou a studovnami.

Do útrob města jsme se dostali Pensylvánskou eveňů kolem FBI, pomníků, galerií a muzeí před plot baráka Baracka. Jsme hvězdy, protože k Obamovi jsme se dostali stejně blízko jako prezident Zeman se svým hlídacím psem Ovčáčkem minulý měsíc. Ještě pár baráků a musíme zpátky do Hirshhorna pro batohy a vydat se pěšky deštěm do Virginie. Zuzu bere čáru a já pomalu kolem dalších memoriálů na jednotlivé války se do večera probíjím deštěm a loužemi ke sloupům u pana Lincolna, v jehož úctyhodných útrobách sedí Abraham a leží Zuza.

Přecházíme řeku Potomac hned za památníkem, čímž se dostáváme do Virginie. Původní cíl této zastávky byl Arlingtonský hřbitov, ale je už tma a není už síla, tak sedáme do metra a dojíždíme na letiště Ronalda Reagana (2,75$). Tam bloudíme útrobami relativně prázdného letiště pořádně dlouho, než najdeme půjčovnu National.

Takže teďka získáváme nového společníka na 25 dní i nocí. Půjčení auta v USA je levné odkudkoliv kromě New Yorku, kde je to nejméně o polovinu dražší. Stojí kolem 500 Kč na den při objednání z evropských webů či evropských mutací renomovaných amerických autopůjčoven. Nás vyšlo 25 dní u Nationalu na 16000 Kč, což jsme objednávali už z Islandu (na americké pevnině z amerických webů by to už mohlo být komplikovanější). Samozřejmé je v tom mít posichrované pojištění, zejména na odpovědnost (mělo by být v ceně). Kupodivu v USA bylo vše s nulovou spoluúčastí již v základní ceně (vedle v Austrálii byla spoluúčast 3 tisíce dolarů). Hlavní cenový zádrhel takové transamerické výpůjčky z východního na západní pobřeží je jednosměrný poplatek v řádu mnoha stovek dolarů, který zásadně ovlivní výběr autopůjčovny (například levnější Alamo chtělo na cestu z Východu na Západ dalších asi 1250 dolarů, náš National byl za 450$, nebo ideálně mít čas a kliku na zajištění převozu auta bez poplatku).

Na spoluúčast a rezervaci jednosměrného poplatku potřebují kartu, která by spolupracovala. A to žádná z mých dvou nebyla, Zuzinu zas odmítli vzít, protože rezervace byla na moje jméno. Zachránila to fiácká, kterou tahám jen kvůli pojištění, tak dostáváme papír a můžeme na parkoviště.

Večer je výběr aut prořídlý a ukážou nám prakticky na jediné možné. Trochu se nám nelíbí kufr, protože na nouzové přespání by se hodila rovina, tak nám bez problému mávnou na ostatní auta na patře. Některá snad ani nemůžou patřit Nationalu, ale stejně všechny hlavní půjčovny patří jen asi dvěma skupinám. Když už to má být naším domovem na 4 týdny a 10 tisíc kilometrů, trochu vybírat se může hodit. Ale když chceme vědět i takovou blbost, jako spotřeba, tak stejně najít někoho kompetentního je pořádná fuška. Tu stejně měří nám tehdy nicneříkajícím ale fikaným mpg (kolik mil ujede auto za jeden galon – hodnoty bývají kolem 30-40 mpg = 9,4-7,1 ltr/100km). Zavání to už přebráním, tak radši bereme nakonec to první, což je nový Chevrolet Malibu s marylandskou poznávačkou, najetými 600 mílemi, plnou výbavou, usb a samozřejmě s automatem. Prý to má být něco jako rodinná Corvetta. A jako pěkný to je. A přestože není červený, líbí se i Zuze.

Trochu nesměle vyrážím z parkoviště (jednak nemám rád podzemní parkoviště, ani víc pruhů, ani velký provoz, auto je velký jak kráva a nevím, kde končí a v noci toho se svým jedním okem moc nevidím). Jsem ale na přiříční silnici, která vede na severozápad, kde by měly po tisíci kilometrech být Niagáry, tak se nechám unášet automobilovým proudem. Stažená mobilní navigace Be-Road také začala fungovat a pokud by se nezasekávala (což ale je problém spíše mého obstarožního androidu), vedla by si docela dobře. Blbý bylo, že se zasekla vlastně po každém zastavení. Co se dopravy týče, zvláštností jsou tu v podstatě jen semafory za křižovatkou a křižovatky se stopkou na všech stranách, kdy se jede v pořadí, v jakém se ke křižovatce přijelo. Není nějaký univerzální rychlostní limit, ale bývá konkrétně označen značkou (liší se hlavně stát od státu). Každopádně všude jsou ale nízké a všichni je dodržují.

Za městem Frederick po sto kilometrech konečně začal usínat život a objevovat se kopečky. Původně byl nápad dojet někam do kempů státních parků v Apalačském pohoří, ale na to není po dnešku síla ani čas, tak spaní v autě se vyzkouší hodně brzy. Navigace ukazuje i parkoviště a jedno za lesem si říkalo o vyzkoušení. Já zaujal své tradiční místo na předních sedadlech a Zuza se zkusila schoulit do kufru, kam celá zapadla.

15.den: 25. 9. GETTYSBURG

Ráno koukáme, že parkoviště tu je kvůli zrekonstruovanému Catoclin Iron Furnace (39.581,-77.433), což byla železná huť postavená už v roce 1774. Že tuhle trasu jedeme podle známých jmen z itinerářů, jsem už psal, takže jména zastávek nebudou příliš překvapivé, i když často netušíme, co si pod nimi představit. Ale je to něco z dějepisu. Takže Gettysburg (vítězství Severu ve zdejší bitvě v červenci 1863 prakticky rozhodlo občanskou válku Severu proti Konfederaci). Na ploše skoro sto čtverečných kilometrů je na 1300 pomníků a památníků, hřbitovy a další poukazy na jednu z nejslavnějších bitev. Hned první oficiální zastávka na Roadtripu nám začíná užírat dost času. Naštěstí prohlídkové trasy se zde konají v autech, kterými se objíždí nejslavnější místa. Ale i návštěvní centrum s tradičním filmem a milými Američany… jsou asi trochu uměle přeslazení, ale určitě milejší než zcela upřímně věčně nasraní a mračící se Indové z nížin.

Jinak je dnešek spíše zásobovací, ráno se futrujeme ještě plackami s javorovým sirupem u mekáče (né, že bych do toho u nás lezl, ale v cizině má pro cestovatele tři neocenitelné věci – wifinu, záchod a zmrzlinu, případně jablečnou kapsu). Trocha poživatelných umělých hmot nabídne na jídlo skoupý Wallmart a na benzínce beru parádní autoatlas od Rand McNally, kde jsou i minimapky turistických oblastí a národních parků a Kanady (14 dolarů + daň). K uváděným cenám se zde přičítá ještě několikaprocentní daň, která je různá nejen dle států ale i dle měst. Zkoušíme sehnat i bombu do vařiče, ale to se nám za první týden nikde nepovedlo a pak už to nemělo cenu.

Vjíždíme do kopců Apalačského pohoří. Celý den poprchává, tak vybírám malé silničky skrz lesy a státní parky a užíváme si krajinu a malá americká města jen ze sedadel auta. Zdejší končiny jsou také osídleny Amiši, kteří nepoužívají techniku, jezdí na koňských spřeženích a nosí uniformní staré oděvy. Zastávky v jejich městečkách či krámcích je hezký skok časem do 19. století. Žijí v komunitách do sto lidí a v Pennsylvánii, Ohiu a Indianě je jich na čtvrt miliónu. A jsou hrozně milí.

Přes Carlislie a State Colleage a už zase je tma jak v pytli. Na to, že jsme měli jednu vážnou zastávku, tak denní nájezd sotva 450 kilometrů není žádná sláva. U Wilcoxu se necháme zlákat do Státního parku jezera East Branch. Kemp je tu ale zavřený, tak to zabalíme na protějším prázdném parkovišti. To už nás napadlo podlážku v kufru otočit, vypodložit, sklopit zadní sedačky a drobnými přesuny a roztáhnutím karimatek jsme získali téměř dvoumetrové letiště. Mám takový pocit, že teď už stan nevytáhneme, protože spaní bylo luxusní a o dost jednodušší než hledat rovné plácky a každý den stavět a balit stan.

< zpět (Ney York)   |   úvod   |   DÁLE > (Kanada)