Odplouvá se v úterý a do přístavu je to asi 1100 kilometrů, tak se hodí nějaká rezerva. Balení je hrozné, postupně nosím do camperkombíku všechny krámy, co by se mohly hodit, protože je třeba počítat, že všechno zmokne a neuschne. Když se to nevejde ani do kufru, který zaroveň má sloužit jako postel, začne ještě na ulici přebalování a vracím dvě plné tašky domů. Nákup jídla jsem taky mohl nechat na německé kauflandy, ale nakonec ve dvě odpoledne se odlepím od polabské roviny. Aby z toho dne něco bylo, je aspoň v plánu na závěr dne Unesco zastávka v Lübecku.
Německými dálnicemi se přes Berlín profrčelo, ale cedule mě nakonec svedla na Schwerin, alias půvabně česky Zvěřín. Něco mi to říká, tak skončím tam. A věc to má tuze pěknou – výstavní hradní zámek na jezerním ostrově s liniovým parkem ozářeným zapadajícím sluncem. Lübeck už byl spíš na noční prohlídku, ale v dešti udělalo staré cihlově hanzovní město na kanálech fajn atmosféru. A půlnocí popojedu na lesní odpočívadlo u Schleswigu před hranicemi. (750km)
Ráno koukám, že spím na hraně další Unesco sajty – valu Danevirke. O zdejší oblast Šlesvicka-Holštýnska se Dánové přetahovali odjakživa a obranný val před Sasy i Franky zde začali budovat už před 1500 lety. Kamenné hradby mají přes 30 kilometrů. Hodily se ještě v roce 1864. Při dalších posunech hranic v první půlce 20. století už to tanky zvládly bez něj. Dnes je to spíše přírodní vlnka, která je jen na pár místech odhalená a zde přidali muzeum v unimobuňkách. Ale fajn ranní procházka před vrcholovými výstupy na nejvyšší hory Dánska.
Když nevíš, co dělat, jdi do hor. To je trochu složitější
v případě Dánska, ale nějaké kopečky tu mají. A ty nejvyšší byly hned čtyři:
1. V 19. století byl za nejvyšší dánskou horu považován Himmerbjerget v Jezerní oblasti
- vyfrkli tu obelisk, rozhlednu a hotel. Sekli se dost a po přeměřování se nejvyšším vrcholem
stal a pár desítek kilometrů dál...
2. Yding Skovhoj (172 mnm) je uprostřed lesa, takže bez turistických serepetiček. V 1950 byl
ale vrchol vyzkoumán jako mohyla z doby bronzový, takže poslední 2 metry jsou umělé a nejvyšší vrchol se přesouvá na...
3. Ejer Bavnehoj (170,3 mnm). Zas nový monument, rozhledna, kiosek, parking a davy dánských
vysokohorských turistů. V roce 2005 další měření a zase to bylo vedle. O 55 cm je vyšší nedaleká
hrouda vedle kravína...
4. Mollehoj (170 m a 88 cm n.m.). Po důkladném výzkumu, jestli nejde jen o zetlelou kopku hnoje
je prohlášeno za nejvyšší dánskou horu tohle. Zatím.
No a pak 250 metrů mají pilíře dánských mostů, na polodánských Faerech má Slættaratindur 880m
a Gunnbjorn v Grónsku má rovnou 3690 metrů.
Takže cílů tady máme dost, já krásné slunečné počasí na horské výstupy na půli cesty na dánský sever. Začínám hned u toho nejvýznamnějšího a nejupravenějšího Ejer Bavnehoje s vítězným rozhlednovým obeliskem (vstupné 10 Kr, platí se, jako vše v Dánsku, kartou). Kolem jsou terénní vlnky, trocha lesíků a pastviny. Přes ty se jde na dobrou 2kilometrovou túru až na ten skutečně nejvyšší vrchol Mollehoj, tedy Mlýnský vrch. Nejvyšší bod je vyznačen mlýnským kamenem. O kopec vedle byly i pěkně zašité turistické útulny. 10 kilometrů jízdy na původně vyšší vrch Skovhoj, který je fakt jenom hrouda v relativně hustém lese, tak ještě že mu ten primát sebrali.
První vrchol byl ale na druhé straně Jezerní oblasti, která mi teď začíná pod nohami. Do cesty se připletl Klášterní mlýn s velkou zachovalou dřevěnou papírnou. V ní se vyškrábu do 5. patra na sledovačku právě přiřitivší se dešťové průtrže. Jezerní břehy vypadají jak z třetihor. Vedle jezu je i tábořiště pro četné kajakáře plujících po těchto jezerech pospojovanými řekami a kanály.
Himmelbjerget nad jezerem Julso pro turisty nabízí asi nejvíc. Hlavně pořádné vyhlídky na jezera, hřiště, hotely i placené parkování. Toho bohdá nebude, aby český turista platil za parkování, a našel si pěkně lesní parkovistě, ze kterého se na vrchol musí skutečně vyšlapat hezkou pěšinou s pocitem skutečného zdolání hory. Nahoře už ani noha, a pěkně se to zokruhuje přes další skály a břeh jezera, nad kterým se zrovna klene další dvojitá duha.
Poslední zbytky světla mě zastihnou už na severu u moře. Přes pořádné písečné duny se větrem a křovím probojuju až na nekonečné písečné pláže dánského západního návětrného pobřeží. Šláfplac si tak radši najdu v temných pobřežních lesících. A ráno na loď...