• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

FILIPÍNY & BORNEO
(2. Spojené Arabské Emiráty)

18. leden: Mělník - Praha - Mnichov

Bus do Mnichova má odjezd nechutně v neděli ráno. David dovalil pro sichr na Mělník o den dřív, páč z dálného severu jest cesta dlouhá. Poprvé jsem do cest zakomponoval i tatíka, který nás hodil na Florenc. Žlubus přijel včas a stejně tak i dojel. Ono je to sice asi normální, ale vzpomínka na Cherwajsův (exspolucestující z Bulharka a Venezuely - dnes svatba, dítě a šlus) bus do Mnichova loňský rok jistoty nepřidá, když se jim rozsypal bus už u Berouna a než aby přistavili náhradní autobus, nechali je tam stát 5 hodin, až pojede kolem další německým směrem.

Protože jsem pro nás kupoval letenky s odstupem, nepovedlo se už sehnat stejný let do Dubaje a letíme nadvakrát. I když asi bude lepší trčet v Dubaji než v zmrzlém Mnichově. Mách sedm hodin čekání zabíjím korzováním po letišti. Tohle není zrovna nejzáživnější den. Ale za 5 dní už budeme na Filipínách, ehm. A to lidi někdy skuhraj, když trčí na přestupu přes tři hodiny. Sedadlo u okna se zvláště hodí při letu od 22 do 6. Napoprvé se Emirates nepředvedli, letadlo starší, na obrazovce jenom pár sdílených filmů, ale žvanec dobrej a stejně jsem to brzy zalomil.

19. leden: (SAE) Dubaj - Abu Dhabi

Po šesti a půl hodinách jsem na novém dubajském terminálu. Sice vypadá vyvoněně, ale stejně místo prstů se do něj musíme dostat autobusy. Projedu pár pater, pasovka v pohodě, mám batoh, poslední dveře a celník se mi vrhá na batoh. Neubrání se slzák, který s chutí zabavuje a už mě vedou do protiteroristických kanceláří, že je to zbraň. Takže jsem vydán napospas opicím v džungli. Ale probíhalo to v pohodě, než došlo na podpisy arabských klikyháků.

Davidovi mezitím cestu zpříjemnily holky letící do Kambodže. S nimi by se noční čas zabil v tranzitu zábavněji, ale jeho batoh kroužící na pásu za celnicí čekal na svého pána. Sice by se David rád vrátil, ale co celní ouřada schvátí, už nikdy nenavrátí, tak holky musely jeho přítomnost oželet. Bránou sice prošel po půlnoci, aby kdyžtak nebyl nějaký problém s tím 4denním vízem. Čert ví, jak to jsou schopní spočítat. Ale stejně mu tam celník prásknul staré datum. Na spánek jsme zkusili neúspěšně navázat, páč auto máme objednaný až na desátou hodinu. Kromě obrovských prázdných prostorů v terminálu nebylo nic. I směnárna byla zašitá jenom jedna (1€ = 4.55 dirhamů, takže dirham vychází na 6 korun).

U Hertz byla byrokracie větší a na kartě si zablokovali i celou spoluúčast (asi 1000 dirhamů s připojištěním SuperCDW - 25 dirhamů denně). Půjčovné koštovalo za dva dny 372 dirhamů (2222 Kč). Máme objednanou nejlevnější kategorii a dostáváme černou Toyotu Yaris s automatem. Při přebírání poskok všechno ukazuje jak zlatý poklad, neviditelné škrábanečky zapisuje do papírů. Docela rozdíl proti Zélandu, kde jen máchli rukou směrem ke stojícímu autu. Tak jsem mu tam radši ještě další škrábanečky ukázal, aby je pak nechtěl zacváknout, což v arabských půjčovnách s oblibou dělají. Ke každému minipoškození máme přivézt i policejní protokol.

Od letištních parkovišť jsem se nechal bezmocně a vyplašeně unášet po 20proudých dálnicích. Kor když člověk má při brzdění cit v nohou vycvičenej z humpolácký feliny. Taky se mi povedlo řadit manuálně, což u automatu vyvolává s autem zajímavé cviky. Po vzájemném zkamarádění jsem sice vůbec netušil, kde jsem. Ale zamířit k nové Dubaji za nejklasičtějším symbolem - hotelem Burj Al Arab, nebyl problém. Přes mlžný smog už ale ční do výše kandidát na novější, lepší, dražší symbol - Burj Dubaj. Ta by měla být dostavena příští rok a utne všechny dohady, která stavba je vlastně nejvyšší (Blanchard vs. Chicago vs. Toronto vs. Thajvan vs. Polsko). Strčí je do kapsy ve všech kategoriích. Měří dlouho utajovaných 828 metrů, podle původních odhadů měla měřit dokonce kilometr, ale momentálně je stavba pozastavena kvůli krizi.

Domotali jsme se k Safa parku vydejchat úvodní jízdu. Je to největší sportpark ve městě, pečlivě udržovaný, se vstupným 3 dirhamů a tureckými záchody. Nechápu, že někomu vadí. Kromě iks plusů je snad jediná nevýhoda v tom, že se na něm blbě čtou noviny. Konečně vím, kde jsme a přes klidnější ulice jedeme k pobřeží s klidnými obytnými čtvrtěmi a prázdnými bílýmí plážemi.

Burj al Arab je profláklý hotel ve tvaru plachetnice, či kříže směrem od moře, což asi být nemělo. Prý je to jediný sedmihvězdičkový hotel na světě, ale mělnický zámecký pán Lobkowicz poudal, že takový bude i v Hoříně. Je na umělém ostrově, ale na moři kolem jsou velká obludná staveniště. Zbláznili se do výstavby baráků v moři na nejrůznějších ptákovinách od gigantických polostrovů ve tvaru palem, ostrovů ve tvaru zeměkoule a arabských nápisů. Možná zajímavý, ale totálně je zlikvidovaná současná prominentní pobřežní linie. Naproti je další profláklý hotel Jumeirah Beach ve tvaru mořské vlny. Ale dnes to strčí do kapsy hotel, bůhvíproč pojmenovaný Atlantis, postavený na konci jedné z ostrovních palem. Otvíral se akorát před měsícem a jenom ohňostroj byl pětkrát větší než při zahájení olympiády v Číně.

Zajeli jsme na právě dostavovanou palmu Jumeirah. Všude nové žluté dvacetipatrové paneláky, které vypadaly pustě a sterilně. Kolem je trocha zeleně s kilometry zavlažovacích hadiček. Všechno je sice gigantický, ale jediný supermarket byl menší než průměrný veřejný záchodek. Kaufli jsme basu vod a vyrazili do 150 kilometrů vzdáleného Abu Dhabí. Silnice jsou v pohodě s vysázenou vegetací dle bohatosti jednotlivých emirátů.

Před setměním se suneme v kolonách do hlavního města Abú Dhabí. Centrem zavřeli úplně a intuitivně se prodíráme uličkami směrem k tušenému moři. Lonely byl jenom na Dubaj, turistické informace byly dávno (asi několik let) zavřené. S turisty se tu ani nepočítá. Jediné, co zde bylo známo, je bílá socha děla, kolem které náhodou půjdeme. Vše je rozkopáno, ve vnitroblocích zůstávají staré paneláky a působí to ošuntěle. Skleněné mrakodrapno bylo až u pobřeží s vyvoněnými parčíky a jezírky, ale jinak se na nic zajímavého nenarazilo. Skočilo se aspoň do fastfoodu na rýži s kuřetem a colou (15 AED). A docela slušně se rozpršelo, což překvapí, kor když to pokračuje zbytek noci až do pouště.

Pozdě večer vyrážíme z Ej Dí k pouštnímu Al Ainu na ománských hranicích. Po dostatečném úprku z civilizace končíme na benzínce a jdeme chrnět. (denní útrata 4 + půjčovné 20.5 €, jestli se ale budu o každém dnu takhle rozkecávat, tak to fakt v životě nedopíšu)

20. leden: Al Ain - Hatta - Fujeirah - Madha

Hicák přes noc nebyl a se sluncem pokračujeme do Al Ainu. I tady všude vysázená zeleň a zkrášlovací práce. Zastavujeme před pevností Al Jahili (1898). Dostáváme slušné letáky na zajímavé věci v okolí, ale to by chtělo tak 3 dny. Pevnost je právě dostavována, všechno tohle povstává z trosek. Aspoň jednou jdou petrodolary do něčeho smysluplného. Vevnitř je malé muzeum věnované pouštnímu cestovateli Wilfredu Thesigorovi alias Mubaraku bin Londonovi. Zdi mají zajímavý chladicí systém, pak tu máme nepřístupnou věž a vnitřní pevnůstku. Al Ain Palace Muzeum bylo jen o blok dál, ale evidentně podle dost schematických mapek. Ukazovalo emírovo sídlo s vybavenými pokoji a figurínami, které jsou všude "pro názornost" dost oblíbené.

Další hodinu se ploužíme v zácpě, na jejímž konci je slepá ulice. Hlavní oáza je plná palem s betonovými korýtky, ale jinak je tu mrtvo a nikdo tu nebydlí. Velbloudí trh za městem se nenašel. Dáváme ještě menší exkurz v opuštěné oáze Buraimi, dvě věže na kopcích (hranatá a kulatá) a Hili archeologický park. Z letáků to vypadalo na pomalu megalitická díla a hrobky, na místě však byl park pro děti, kde mimochodem byly dvě oválné stavby staré 4000 let. Je zavřeno, ale nás pustí až odejde protekční muslimská rodinka, aby to neviděli. Za parkem byl Omán a hranice ošpendlíkovaná řadami ostnatýho drátu. A to původně vypadalo, že hranice je holubník, trajdat po obou státech není problém a ománský checkpoint je až někde daleko v poušti.

Dálnicí míříme na sever konečně pořádnou žlutou písečnou pouští. Ani tady si nedají pokoj s radary, takže držím i sedmdesátku umístěnou díky stavebním pracím. Sedmdesátku ale nehodlala držet pouštní toyota a předjížděla mě na silnici o jednom pruhu. Z krajnice mi pak od kol poslala do auta pozdrav v podobě čtvrtmetrovýho šutru. Rána jak z děla. Prorazil práh a trohu líznul dveře. S tím bude mít asi autopůjčovna problém. Úroveň pečlivě zaznamenaných škrábanečků to poněkud překonává. Pokecali jsme s šéfikem dělníků, který jediný uměl anglicky a stopli policejní hlídku. Dvoumetrový černý obr zrovna nevypadal, že má náladu zabývat se nějakou ptákovinou turistů. Odjeli jsme na "stanici" v mešitě a začali sepisovat různé dokumenty. Už jsem viděl průšvihy s prošlým mezinárodním řidičákem, neodpověďmi na otázku hotelu a jak nás ještě zavřou za potulku. Nad naším přespáním v autě ale jen uznale pokejvali hlavou, řidičák nemá v zásadě uvedenou platnost a zbytek vykecal stavbyvedoucí, který tam jel s námi. Lejstro pro půjčovnu jsme získali a ztratili další moře času.

Lízli jsme jedno město na konci světa. Dotankovali jsme nádrž za 37 dirhamů, i když superláce to tu není (1 galon za 6.25 dirhamů, takže skoro desetikoruna za litr). Do města Hatta vede dálnice přes ománské území, ale s hranicemi se tu nezdržujou. Poznat se to dá hlavně podle ománských obchodníčků a shellky, kteří tu dělají kšefty S bohatšími Emirátčany. Ten Shell si v SAE neškrtne a všechny benzínky jsou státní. Ale v Ománu se bylo, vystoupilo a udělala se fotka hor. Další ománská místa bez hranic se dají najít u Hatta pools (což byl plán, na který nezbyl čas) a v zapomenuté enklávě Madha.

Hatta je město obklopené horami s namalovanými saeskými vlajkami. Zdejší Heritage village je vystavená v původním arabském stylu a na vršku jsou dvě kulaté veže s výhledem. Zbytky světla osvítí průjezd horami po osamělé vedlejšce k pobřežnímu sympaticky znějícímu městu Kalba na večerní žvanec. Špetku moře a válení v písku necháváme na Fujeiru, hlavní město stejnojmenného emirátu. David zatím hledá mušle a korály, což dělá vždy a všude.

Poslední dnešní metou je enkláva na druhou jménem Nahwa. Široko daleko jenom SAE a uprostřed toho je kousek Ománu díky enklávě Madha. A protože enklávy byly ve své době velký hit, prdla se dovnitř téhle enklávy ještě jedna menší enkláva, tentokrát emirátská do území Ománu. Podobný hraniční ptákoviny na druhou jsou na světě už jenom dvě: belgicko-holandský mišung u Baarle a totální šílenost na hranicích Indie a Bangladéše u Koch Biháru. Tam do roku 2016 byla i enklávu na třetí - indická enkláva Dahal Khagrabari, která má rozlohu méně než jeden hektar, je obklopena bangladéšskou enklávou Upanchowki Bhajni, která sama leží uvnitř indické enklávy Balapara Khagrabari v útrobách Bangladéše.

Ománská Madha má 75 kilometrů čtverečných, Nahwa už jenom 5 a má dohromady asi 40 budov, ale i policejní stanici, kliniku a snad i skorolesy. Silnice se řádně úží a u posledního baráku v Nahwě skončíme ve štěrku. Pro velký úspěch (no dobře, blbě se odbočilo) si dáváme kolečko po Ománu ještě jednou. Čtyřikrát a dost pro Omán stačilo. Půlnoční krajinkou se přesouvám k Dubaji na ranní předávku auta. Hory se musí objíždět přes Dibbu a ještě v nich není kde zastavit na přespání. Jede se dlouho, a když dochází trpělivost, stavíme to vedle silnice, kde totéž učinilo dalších sto aut. (8€ + půjčovné 20.5€)

21. leden: Dubaj

Dáváme úsvitový výlet na dunách a rovinou míříme k přelidněnému západnímu pobřeží. Jízda končí u Sharjahu v nekonečné koloně pobřežních dálnic. Chybí nám 50 kilometrů, skoro se to nehejbe a hrozí nám zaplatit další den navíc za pozdní příjezd, na což nás s chutí důrazně upozorňovali. Zkouším zoufalé objíždění, ale zas tolik silnic v poušti nestaví. Nakonec ujíždím zpátky do útrob pouště na nejvzdálenější okruh, kde to sype pěkně, když se ignorují jejich směrovky. Trefuju to téměř dokonale a na druhý pokus zakroužím k Hertzu s půlhodinkou k dobru.

Tak důkladnou kontrolu vráceného auta jsem nezažil, obchází to 10 minut. U zadních dveří se však musíme šmrdolit i my při vyndávání věcí. Možná i díky tomu dokázal neuvěřitelné a proraženého prahu a odřených dveří si nevšiml. Ale smítko na druhé straně očistil důkladně. Po nečekaném verdiktu "all right and goodbye" jdeme s váháním, jestli se přiznat a použít ty všechny papíry. No, uvidíme, jestli si spoluúčast strhnou. Nestrhli. Jen po 2 měsících strhli deset dirhamů asi za mýtné.

Bágly necháváme na letišti za dvacku a do města jedeme busem za 2 dirhamy (C1, 404 a noční). Projížďka busem se řádně protáhla v zácpách. Když už nevědí co s prachama, mohli by zkusit vyfrknout cosi jako metro. David je hájí výmluvou na písečné podloží, ale že by přírodní podmínky někdy šejkům v něčem bránily? A kdyžtak se to dá strčit na sloupy.

Nejstarší část Dubaje se zove Deira a je mezi mořem a úzkou zátočinou Dubai Creek. Vypadli jsme na Corniche, což je obecně parková promenáda u pláže. Zde je to staveniště obklopené 10proudovkou bez přechodu. Rybí trh už skončil, takže zase nic. V centru barákové hody nečekejte, profláklost spočívá v zastřešených nákupních ulicích jakože bazarech či soucích, rozdělených podle převažujícího sortimentu (gold, spics, perfume). Tady to má být echt arab, ale asi každý turecký bazar je zajímavější. Jen toho zlata za výlohami je povícero. Historii najdeme v Heritage House a vedle v Al-Ahmadiya House. Jsou to arabské baráky uvedené do původního stavu včetně vnitřností s proslulými větrnými věžemi (středověká klimatizace, kdy věže sloužily k zachycení větru ze všech stran a odveděly ho přímo nad postel). V Heritage se přiživíme pozváním do stanu na nádvoří, uklohní nám čajík a sladký koule s fíkovým medem. V Al-Ahmadiya jsou hlavně plastelínové ukázky, jak to fungovalo, když tu byla škola zřízená v roce 1912 šejkem Mohammedem binem Ahmedem binem Dalmoukem.

Na nábřeží jede život ve starých kolejích. Dřevěné bárky se plní náklady a běloši se přeplavují na druhý břeh creeku Bur Dubai se staršími vypulírovanými domy starých šejků sloužící jako muzea kdovíčeho za pár dirhamů. Šejk Juma al-Maktoum House - nejvíc klasických expozic nejvíc - známky, mince, zbraně... od všeho trochu; Šejk Saeas al-Maktoum House - průlez baráku s neodbytným průvodcem, který se pak se strážným dožadoval bakšiše (poprvé a naposled tady). V Heritage village si to hraje zase na starou dobrou Dubaj, brousí tu koně, pálí ohně, nějaký představení a cetky.

Burdubajský souk je původnější, postupně přechází do tak úzkých uliček, že se v nich zadrhne nejeden vyžranej turista. Až zbytečně vyumělkovaná čtvrť Bastakia má být ještě užší, původnější s největší koncentrací větrných věží, ale vypadá to spíš na pustý kýč. Výborná otevírací doba některých památek táhne zavíračku až do deseti večer, takže se v útrobách člověk nepřipravuje o cenné denní světlo, které jako všude v jižních končinách konči kolem šesté-sedmé. Využíváme ho na Dubajské muzeum ve staré pevnosti s ukázkami řemesel, krámků a života. Žádné terno clekově ta Dubaj není, ale větší pohodu, muzejní láci a informovanost pro turisty člověk v arabském světě asi moc nenajde. V minižrádelně se docpeme gyrosem s rýží a nějakým z padesátky nabízených koktejlů. Po desáté odjíždíme na letiště. A tři hodiny po půlnoci sedíme v éru směr Malajsie. (16.7€)