• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

FILIPÍNY & BORNEO
(13. Kuching a Semenggoh)

22. únor: Kuching

O Kuchingu se básní hodně. Prý nejpříjemnější a nejzajímavější město na Borneu, úžasné nábřeží, krásná poloha, nejlepší muzea, noční život... Jednoduše tu zabijete mnoho dní objevováním města. Noo, jako asi ne. Příjemné město to je, ale... V deset tu život chcípe, nikde se nenajíte, ani v batůžkářské čtvrti nic nejede. Muzeum je dobré jedno. Nábřeží a dvě ulice, jedna čínská a druhá indická, pěkné. V nové čtvrti jsou obchoďáky, ale nic moc. Pláže poblíž také nejsou. Ale jako základna do okolí to je místo výborné. Maximálně dvě hodiny jízdy busem odsud jsou čtyři národní parky. Všechny se dají dát jako jednodenní výlety, ale minimálně u Baka by to byla velká škoda.

Končíme na terminálu na 8th Mile, čímž aspoň fikaně víme, jak daleko je do centra. Povím to i vám. Je to osm mil. Jinak nevím nic, krom jména Kanaďanky (Erna), která je na tom stejně. Že nevěří lonelymu bych ještě pochopil, ale ona nevěří ani mému orientačnímu smyslu, když nahodím odhadem silnici mířící do centra, že tam nějaký bus pojede. Na informacích autobusáku nám totiž nic nechtějí poradit, že si prej máme vzít taxi. Přitom do centra jede skoro všechno, je tu dokonce jakýsi číselný systém místní dopravy, ale moc logiky v tom není a nemá to ani mapku ani cedule.

V centru Erna míří na batůžkářský plácek do Green hotelu, potkává ještě jednoho kluka, co taky ví prd, tak se všude ptají. Radši je nechám osudu a jdu ke katedrále s diocesánskou ubytovnou svatého Tomáše. Tady mají být nejlevnější pokoje v dřevěné vile. Koloniální dřevěný styl to úplně není, ale vlastní pokoj s větrákem za dvacku na první pohled by šel. Nevýhody se ukážou později, první je koupelna se záchodem o dvě patra níž, což by rozhodilo hlavně noční čůraly. A ta druhá jsou myši na posteli, což by rozhodilo už skoro každého.

Ubytovna má branku pro domácí vedoucí ke Green Hillu, kde je otevřená žrádelna, která dělá roti i s kuřetem, i když vypadá jinak než v Kejkej. Jinak je mrtvo. Opodál je hezký park s jezírky a monumentem hrdinům. Všechno na omrk pěkný. Ale vymlácené dlaždičky, o něž by si člověk zlámal hnáty na každém třetím kroku a nikdo to neopravuje. Hlavně že keříčky nepřetržitě zastřihávají a hrabou se v hlíně.

Kuching je vyhlášený též svými šesti muzei (otevřeny denně, od 9 do 16:30, vstupy zadarmo). Vlajkovou lodí je stará budova Sarawackého muzea, údajně jedno z nejlepších muzeí v Asii. Bylo otevřeno už v roce 1891 v klasické staré kamenné koloniální budově. Je zaměřeno hlavně na etnografii a místní přírodu ve starém stylu - vycpané zvířata a spousta kostí. Exponáty je tu doslova natřískáno a díky neděli je tu natřískáno i dětmi. Za muzeem je akvárium a pár výběhů s pár línými krokodýli a o něco živějšími želvami. Přes ulici je nová ohromná vzdušná budova, kterou jsem teda nepochopil - všude skoro prázdné místnosti a v několika asi 50 čínských hrnců a 8 židlí. Kolem baráku je alespoň pár kamenných a dřevěných monumentů dávné historie.

Do Resthousu svatého Tomáše přicházím ve dvě, dostávám pokojík, který vypadá hůř, než jsem čekal. Definitivně vzdávám chytrý kecy o tom, co nedělat s puchejři, které si hoví na stejných místech už dlouhý čas a nemilosrdně Bóžu Čobku s Jyrkou vaporizuju. A to docela účinně. Večer jdu k waterfrontu na břehu řeky Sarawak, je tu spousta stánků s jídlem, které se nedají jen tak minout. Občas se objeví nějaké vystoupení či didžina pro důchodce. Na druhé straně se krčí pevnost Margarita, rezidence Istana, nějaká šílená novostavba, vesnické osídlení a džungle (za tím ale pokračuje město další desítku kilometrů). Na obzoru je pár tisícimetrových kopečků. V mercatu v nové čtvrti se koupí aspoň něco, skočí se na net a na waterfrontě se ďobnou indický nudle a potkají se Angláni z Bruneje.

Noc: St Thomas Diocesan Rest House 20R/pokoj
Žvanec: snídaně-roti ayam 4, vafle 2, zmrzlina 1.5, kebab 2.5, brambůrky 1, mandarinky 1/kg, véča-indický nudle 5...
Cesta: bus z Osmé Míle 1. Celkem asi 48 R

23. únor: Kuching

K snídani padnou roti s ice lemonem. Dneska se courám městem, čínskou i indickou ulicí plnou pitoreskních barvených baráčků, po nábřeží ke starým dokům. O fous dál je růžová státní mešita Masjid Negeri a velký hřbitov. V kanceláři sarawackých národních parků vedle informačního střediska si rezervuju ubytování v parku Bako za dva dny. Tenhle park je na břehu moře a nabízí slušný wildlife, z nichž jsou nejoblíbenější nosaté bornejské opice Proboscious. V únoru naštěstí není problém s místem. Další park poblíž Gunung Gading je profláklý největší kytkou na světě - Raflesií. Ta ale momentálně nekvete a prý to mám zkusit za týden.

Další z vyhlášených kuchingských muzeí je Čínské na waterfrontě. To se skládá z jedné místnosti, pár exponátů a dostatku informací. Číňanů se sem během sto let naplavilo tolik, že tvoří skoro třetinu malajsko-bornejské populace. Islámské muzeum je docela dobré s exponáty s islámskou tématikou ve staré budově s pár dvorky. Naopak muzeum umění byla úplná parodie, kde bylo pár obrazů ničeho. A za městem je ještě muzeum koček. Kočky tu jsou vůbec vítězství kýče v celém městě. Mají tu několik soch a fontánek.

Občas sprchne a furt se něčím láduju. Tentokrát je tu spoustu čerstvých koláčků, k pití se objevuje pivonáda, broskvový džus líznutý pivem, no sen. Na řádný dlabanec se najde čas až v deset. V mrtvém Greenhillu se najde Číňan s čerstvými rybami. A to bylo sakra gut. Pokrafu s Indem z hotelu, který dnes vyrazil na jednodenní výlet do třetího okolního národního parku jménem Kubah s trochou wildlifu a bez lidských noh. A zítra konečně vopicé.

Noc: St Thomas Diocesan Rest House 20R/pokoj
Žvanec: roti salur 1.8, icelemon 1.5, bananacake 1.5, apple cake 2.5, čínské koláčky 1.4, hranolky 2.5, voda 1.4, pivonáda 1.7, ryba 8...
Ostatní: internet 3, kartáček 3.4, prádelna 9/1.5kg
Celkem asi 62 R

24.2.2009: Semenggoh Wildlife Rehabilitation Centre

SWRC je záchranná stanice pro orangutany, kde se původně starali o chycené orangutany a jejich návrat do divočiny. Poslední dobou se jim tady daří prskat mláďata jak na běžícím páse. Díky pravidelnému dokrmování je šance vidět orangutany z pár metrů ve volné přírodě. Je to sarawacký ekvivalent mnohem známějšímu Sepiloku v Sabahu, které se však stalo už disneylandem pro Japonce (jako celý Sabah). O orangutany se tady budete dělit s pár čumily a o hodinu později je už budete mít pro sebe a nechtějí za to skoro nic.

Rezervace je asi 20 kilometrů za městem, s busama je to složitější, ale v sedm má před Kuching Lodgí jeden stavět (číslo 6). Dávám zatím nudle, které však nasype panička do igeliťáku a zalije horkou vodou. K Semenggohu dojíždím sám. Po zaplacení vstupného se jde asi půl hodiny k orangutanům. Tady čekají rangeři. Feeding time začíná až v devět, tak je dost času. Postupně sem zajíždí zájezdy a taxíky, které dají člověku max hodinku a pak si ho odvezou zpátky.

V devět naší skupinku vedou do pralesa na tribunu, odkud je výhled na dřevěné pódium, kam naskládali orangutaní pochutiny. Naháněči volají, lákají, ale orouši na ně prdí. Po půlhodině to vypadá na pěkný propadák. Jdeme ještě mezi dřevěné domky správců s výstavkou o orouších. Dnes jich tu žije asi 26, nejmladší má 2 týdny a drží se ještě na mamině.

Orouši se objevují až tady. Nejdřív šustění v korunách stromů, kde se v dáli houpají, po mostě si to sem kráčí rodinka s nejmladší obyvatelkou rezervace. I když mamina vypadá vedle manžílka trochu dominantně. Máme se od nich držet aspoň na pět metrů, což ale nikdo neřekl jim. Jediným jejím zájmem jsou posunky na naháněče, aby po nich mrskali banány. Turisté postupně mizí, orouši zůstávají a je čas na pokec s rangery. Nad hlavami si hoví opice, občas se projdou kolem, či sednou na plůtek a koukají, od koho něco vypadne. Super.

Cestou zpátky zkusím projít místní džunglí, ale zase jsem se blbě zeptal, jestli se to dá. Prej ne, ale možná myslel jiný úsek. Stejně po párstech metrech dostanu infarkt z plazícího se hada. I když jednou to teda byl jenom klacek, na kterém si zřídili mravenci kus dálnice Podruhé zdrhám zpátky na asfaltku a dál se procházím jenom po vydlážděných stezkách kolem jezírek a v botanické zahradě. Bus je prý věc odsud hodně nejistá. Ale pár soukromých minibusů se objeví, tak po hodince se podaří jeden i zastavit.

Ve městě zkusím libanonskou restauraci a falafle. Vedle je Textilní muzeum, tam je toho sice hodně, ale to už je přeci jen pro fajnšmekry. V noze už mám v podstatě kráter, takže moc výkonů se nepředvádí. Večer jdu do kina v desátém patře prázdného poschoďového parkoviště. Napoprvé nebyly alespoň tři lidi, večer už konečně jo. Dle ČSFD se prublo Jezero smrti "Eden Lake", což byl horor z prostředí hlubokých lesů, což se jevilo jako ideální před zítřejším odjezdem do džungle. Prvoplánová lekavka to nebyla, ale docela dobrý.

Než se naplnilo kino, žaludek se hodlal potrápit tekutými sojovými fazolemi a místní specialitou laksou. A když už jsme u těch sebevražedných sklonů, dal se i chryzanténový džus. Po tomhle se ty dvě patra v noci na záchod chodí častěji, ale dekórum bylo naštěstí zachováno. Po jednom nočním výletu nacházím na polštáři černý bobek, který je určitě myší hovno. Zvláštní vkus, tohle mi nechávat u hlavy.

Noc: St Thomas Diocesan Rest House 20R/pokoj a myší bobek
Cesta: bus Kuching-Sepanggoh 2.5 (nr. 6) a 4 (minibus zpět)
Žvanec: snídaně-nudle v pytlíku 2.3, falafely 5, banány 1, chryzanténový džus 1.8, véča-laksa 3.5, soya bean 1.5, isotonic 2.5...
Vstupy: Semenggohu WRC 3, kino 8
Celkem asi 72 R