• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Havajské ostrovy 2012
(3. Big Island - Volcanoes National Park)

3. 11. Hilo - Volcanoes National Park

Dvanáctihodinový časový posun zvládlo tělo dnes i dny další dokonale, tak můžeme skočit do píčpitu na snídani, kde je podobně rozšafný výběr jako u večeře - toast nebo omeleta. Bágly necháváme na hotelu a jdeme zpátky na túru k letišti (vědět to, tak by se tohle dalo vyřídit objednaným shuttlebusem od autopůjčovny, který nabírá lidi po Hilu). V informacích na letišti získáváme info o kempech. Kromě jednoho v národním parku (kam jedeme teď) je tu několik county parků na pobřeží, do nichž se prodávají permity na radnicích asi ve 3 větších městech po ostrově o úřední hodiny a dny (dnes máme samozřejmě víkend následovaný svátky).

Auto máme objednané od autopůjčovny Dollar za 5000 na týden. Mělo to být nějaké decentní SUV s tisícikorunovým příplatkem za plnou nádrž benzínu. V USA mají s benzínem jiné móresy, auto se vrací s prázdnou nádrží. Co se neprojede, vaše smůla. Odebrání s prázdnou nádrží ale taky není úplně automatické, jak jsme zjistili na vedlejším ostrově.

Protože bereme auto až v jedenáct hodin, tak to naše už nemají (respektive nejsme první, pro které neměli v Hilu zaplacené a objednané auto). Ale pro nás mají na výběr jiné varianty, které by měly být lepší. Kabriolet Mustang by na horské jízdy asi nebyl to pravé, tak beru malý černý tančík Jeep Wrangler Sport Unlimited s ještě asi dalšími 3 jmennými přívlastky. Samozřejmě v automatu a na benzín. Nejen že tu nemají řazení, ale nikde tu není ani diesel. Benzín momentálně už vyrostl na více než 4 dolary za galon (1,15$ za litr). Monstrum je to slušné, před předním sklem mám vlastně nalepené ještě jedno evropské auto a i motorově si to přede jak menší obrněnec. Ale že bych z toho měl nějakou radost... Až jsme z toho měl strach, tak jsem se radši nechal navézt i do dalšího připojištění za 7 dolarů na týden, které by mělo pokrýt už úplně všechno. On je navíc takový offroad z půjčovny stejně úplně zbytečnej, protože mimo asfalt je samozřejmě zakázáno jezdit a zákaz platí i na 3 normálnější silnice, které shodou okolností vedou na prakticky 3 nejvýznamnější turistické místa na Big islandu.

Jedeme pro batohy a pak do Walmartu na velký nákup. Byl jsem na ten jejich maloobchodní velkozázrak zvědavej. Ale že to bude až tak špatný... Když jsem konečně našel na parkovišti dvě místa vedle sebe na parkovišti, kam jsem se s jeepem jakžtakž vešel, mohli jsme se nechat spolknout do útrob baráku. Jenže v ohromné hale byl na jídlo vyčleněn prostor jak v podprůměrné večerce. Takže asi 3 regály, jeden na brambůrky, jeden regál na sladké limonády a v tom zbytku nějaká velkobalení. Zmrzliny po kýblech, ale něco jako salámy, jogurty, sýry, pečivo mimo sladkých toasťáků, či dokonce ovoce a zelenina..., nic takového se tu nevede. Ale třicet babek se tu za nějaké škodliviny, které by měly stačit na přežití bez vařiče, nechalo. Zařazen do košíku byl I legendární Spam, což je anglosaský lančmít, jehož hnusota dala vzniknout i tomu stejnojmennému hnusu zasypávající dnes emailové schránky. A kdo jednou ochutná pravý Spam, tak ten emailový je vlastně hodně pohodová drobnůstka.

Tož dost formalit a vzhůru do přírody. Na úvod tu máme Volcanoes National Park na východě ostrova, od Hila 40 kilometrů na dél a 1 kilometr na výš. Před návštěvnickým centrem se v bráně platí vstupné 10 dolarů za auto (platí na týden). Příjemné klima nasáté vláhou tu dává pořádně rozbujnět přírodě na tomto jinak dost vyprahlém ostrově. Kolem návštěvnického centra je malé muzeum, pár užitečných tabulí, infokoutek rangerů, kino a pár přednášek. Bohužel ústřední hotspot parku - aktivní sopečná činnost a tekoucí láva, ideálně až do moře, se v těchto časech nekoná. Naposledy řádila láva významně loni (a znova začala řádit ani ne týden po našem odjezdu). Ale zem tu mrtvá rozhodně není. V shopu ještě kupuju velmi dobrou barevnou mapu a atlas Big Islandu na omyvatelném papíru od Environmental Designs. Kromě mapy samotné se všemi silnicemi jsou tu turistické informace, body zájmu, něco z historie a přírody ostrova. Prakticky jsme používali pak už jen ji.

S další formalitou v podobě střechy nad hlavou a permitu pro stan nás posílají do protějšího prázdného hotelu se shopem, kde po nějakém ptaní je to prý tento víkend zdarma. Spíš jim ale chybí razítko, čas nebo nálada. Ale tak hádat se nebudu.

Po parku vede několik turistických tras. Řada menších kolem návštěvního centra. Pak tu máme dvě silnice skrz lávová pole se spoustou zastávek. Ale pořádní trekaři se tady můžou vydovádět v totální samotě i na několik dní s přespáváním v e velmi primitivních tábořištích, která většinou nemají ani vodu.

Dnes už sotva stihneme několik kilometrů kolem infocentra na okraj veliké kaldery Kilauea. Ze země porůznu vyfukuje horká pára. Občas se k tomu přihodí síra, sytě žluté krystaly sulfuru a další barvičky. Pořádné panoramata se zjevila na okraji kráteru, na jehož dně byly jen nekonečná pláň černě vyschlé lávy. V jejím centru je pořádný kráter Halema´uma´u, kde je to o něco akčnější, bó na dně si prská rudé lávové jezero. Fajná byla i couračka po svazích kráterů, ale tma rychle získává převahu. Vyrušili jsme i pár ptáků, které jsme nejdřív považovali za slavnou bernešku havajskou, alias státního ptáka Nene, což je zdejší symbol. Spíš to ale byli nějací divocí krocani, protože těch Nene je tu jen pár desítek, což výrazně překonává počet dopravních značek před nimi varujících. Vono vůbec... ptáci tu hrají faunofloristický prim. Kromě importovaných, víceméně, šmejdů se sem nikdo dostat nemohl. Havaj je vůbec nejodlehlejší místo na Zemi podle vzdálenosti k jakékoli jiné pevnině. I nějaké to stromotravnaté koště se sem dostalo v průměru jednou za 65 tisíc let.

Přejedeme asi 10 kilometrů ke kempu Namakanipaio, respektive k tábořišti. K našemu významu slova kemp se ty zdejší rozhodně nepřibližovali. Ale tenhle měl alespoň pěkný záchod, okolí, místo a nezbytné piknikové stoly a pavilóny s grily. Rozbalíme stan a za tmy se táhneme pěšinou pustinou k Jaggar muzeu na okraji kaldery. Pěšo je to tak na kilometr a půl, autem tak na 20. Tady je pořádný frmol, přecpané parkoviště a lidí jak much. Leze se sem halvně kvůli tomu, že je odsud nejblíže k tomu aktivnímu kráteru v kaldeře, který ro rady trochu rozzařuje, i když jeho ohnivé peklo je vidět jen zlehýnka. V muzeu je pár exponátů související se zemětřeseními, bó jeho zakladatel se tím tady celý život zabýval. Mají tu i různé seizmografy, které z dneška ukazují 4 významnější záchvěvy. Historičtější listy z různých významnějších výbuchů ale uměli vymalovat papír mnohem interesantněji. Po mnoha fotopokusech jsme vyrazili zpět do stanu, kde se už rozhostila trošku zima. Přece jenom ta výška 1250 metrů a jasná obloha je znát. Noční výlezy ze spacáku na záchod tak byly velmi nevítaným zpestřením. Vítaným byla ale zas červená zář do noci od kaldery, která prokukovala skrze stromy.

Noc: kemp Namakanipaio 0$
Žvance: nákup ve Walmartu 30$
Doprava: připojištění k autu *48$
Ostatní: vjezd do NP Volcano *10$, mapa Big islandu *7$
Celkem: 62.50$

4.11. Volcanoes National Park

Zima nás přivedla alespoň k vcelku časnému probuzení. Vyrážíme na hlavní 40kilometrovou silnici Chain of Craters skrz park. U vjezdu jen ukážeme včerejší tiket a odbočujeme na silnici k pobřeží, kdy klesneme v následujících hodinách 1250 metrů k moři. Podél silnice se nabízí dost zastávek a menších tras.

První je výhled na kráter Kilauae Iki, kde před nedávnými 50 lety explodovala sopka s mnohadenními výstřiky žhavé lávy do výše přes sto metrů. Vznikl tu i kompaktní kráter, kolem něhož a po jeho dně vede 7kilometrový pěší okruh. To necháme na cestu zpět a jedeme po kratších zastávkách užít si naší momentální denní prvenství. To bylo fajn hned na další zastávce u Thurston Lava Tube, což jsou průchozí lávové tunely, na jejichž dno je třeba sejít do propasti a pak několik stovek metrů se již jde chodbami, které vznikly v hlavních proudech lávy, která postupně tuhla a vysychala. První úseky jsou osvětlené, na další dobrodružnější části je už třeba přelézt branku nebo počkat na výjimečné návštěvy s průvodcem (údajně jen 1x týdně).

Prázdnou dokonalou silnici vedoucí sytě zeleným lesem dojíždíme ke startu Devastation trailu, což je asi mílová cesta vedoucí skrze území, kde nedávný výbuch zplanýroval les a vysypal tu milióny tun sopečného popela. Na konci cesty jsme opět na výhlídce jednoho z útesů Kilauea Iki kráteru. Zpátky jdeme po silnici, což asi nebyla kratší varianta. Kdysi tady pokračovala okružní silnice kolem kaldery, ale ta ja bohužel už zavřená, protože momentálně ji aktivní Halemaumau kráter líže z pořádné blízkosti. Po části se dá jít kdyžtak pěšky.

Dál k moři už dáváme jen menší zastávky podle toho, kde se zjevil jaký kráter, či se přes silnici převalily lávové proudy. Čím níže, tím krajina dostává depresivnějších rozměrů a je pokryta již jen různě starými lávovými poli. Ale stromky bojují a z černého asfaltu se prodírají ke slunci. Dostáváme se k pobřežnímu útesu, kde zem prudce padá do přímořské nížiny. Jsou tak z výšky vidět pěkně různě staré a barevné lávové proudy.

Serpentinami sjedeme na dno a až k moři. Láva padá prudce do mořských hlubin asi 30metrovými útesy. Je to plocha dost nestabilní, protože díky tuhnoucí lávě je celá zem prakticky na vodě. Pěknou ukázkou toho je Sea Arch u dnešního konce silnice. Silnice totiž končí dosti náhle, neboť relativně nedávno se přes ní převalil jeden z lávových proudů a silnice skončila pod zatuhlou lávou. Tudy se jde troškou zacourat do černočerné krajiny. Slunce tady slušně hicuje, což se v té blyštivé černotě kol ještě slušně násobí. Jako ty několikadenní túry by tu byly asi slušným peklem.

Lávové pole jsou nejrůznějších tvarů podle tuhnutí lávy. Někde vznikají dokonalé rovné chodníčky, někde je třeba překonávat pořádné muldy. Tuhnutím to navíc vše rozpukává. Rozlišují se dva hlavní typy - Aa - což jsou totálně hrubé šutry, které spolehlivě obrousí každou podrážku a držkopád na ní je slušnou vstupenkou na obvazové oddělení. Druhý typ je pahoeho, po které se už dá vcelku chodit. Naštěstí tohoto typu je většina.

Zpátky se zastavujeme na nedaleké petroglyfy postav a zvířat (asi 3 kilometrový trail), které tu načárali Prahavajci na lávové plošky (obrazců je asi na 25 tisíc). Den je pomalu fuč a nás čeká ještě největší okruh kráterem Kilauea Iki. Na začátku cesty je k dispozici i malá brožura s informacemi o cestě (kasička si žádá 2 dolary). První půlka cesty jde po hraně kráteru lesem s občasným výhledem. Na konci je sešup na dno kráteru, odkud stále ještě na několika místech vyfukuje pára a síra. Původně rovná plocha se po těch letech rozpadla na kry díky tomu, že tuhnutím lávy v útrobách země se zem propadla o 15 metrů. Takhle zespoda už to nevypadá tak rovinatě. Ale dá se po tom jít napříč celým kráterem bez nejmenších problémů.

Jedeme zpět do kempu. Dnes by se už ta sprcha hodila. Vedle kempu jsou ještě chatky, tak vyrážím na průzkum jejich sociálek. Ty jsou sice na klíč, aby si stanovací socky neužily příliš luxusu, ale před prvním pokusem kliky zrovna ze dveří vyšel jeden z hostů. Sice to byly jenom záchody, ale na jejich konci byla jedna kabinka se sprchou s vařící vodou. Po čase pojal Mára závistivé podezření a vida vyrochněného Míru si opět procvičil několik Kalouskových výrazů. Tak mu akorát mohly být předány otevřené dveře ke sprchovému ráji. Za tmy znovu vyrážíme k Jaggar muzeu na lávové představení.

Noc: kemp Namakanipaio 0$
Žvance: zásoby z Walmartu. Celkem: 0$