• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Havajské ostrovy 2012
(8. Lihue a Na Pali Coast)

12. 11. Lihue - Wailua

Po 40 minutách přistáváme v Lihue - hlavním městě ostrova Kauai. Kupodivu na letiště jezdí i busy, které operují skrz celý ostrov. Bohužel jejich hlavní nevýhoda je prudění, že turisté s batohy nejsou vítáni. Permity na tábořiště si také dnes nekoupíme, protože je zas nějaký svátek.

Shuttle busem se přesuneme pár metrů k autopůjčovně. Tady už jsou několikanásobně větší než v Hilu. Dollar tu má asi 8 přepážek. Mám objednán týden, tak chci ještě přidat ten den. A paní snaživě vypočítává částku, která přesahuje zaplacený týden. Zdůrazňujeme, že chceme day a ne week a vona jako by bylo úplně nejnormálnější za den nejlevnějšího auta cvakat 250 dolarů. V USA fakt na místě auta nebrat a vše vyřídit z Evropy. Navíc nám ještě nacvaká více než 60 dolarů za plnou nádrž, což je taky vachrlatý poměr. Je to víc, než za kolik jsem připlácel plnou nádrž do Wranglera, kde asi ta nádrž bude větší než u tohoto škopku. Škopek to byl totiž docela slušný a řádně obouchaný. Radši se jdeme ještě zeptat, jestli se nehraje na nějaké přebírací formuláře kvůli škrábancům. Odpovědí je jen úsměv a mávnutí rukou. Dostáváme objednaný Chrysler Aveo. Sice vypadá dost male, ale kufr to má furt slušný a lehce spolkne všechny naše krámy.

První zastávka tradičně vede do Walmartu na nákup. Opět žádné ovoce, jogurty, ani rybičky či saláty. A i minikoláček nakonec vracím po přečtení tabulky, že tenhle kousek má 60% DDD fatu. Už na parkovišti se setkáváme s místním špecifíkem, které spočívá ve všudypřítomně se motajících slepicích a kohoutech. Kohouti se dostali i na leckteré turistické prospekty. Zatím to působí ještě vtipně.

Jedeme na sever, kde odbočujeme do údolí řeky Wailua, která má i pár oficiálně splavných kilometrů. Z vedlejší silničky je pár zastávek se starými stavbami, hroby a výhledy při večerním slunci na údolí a vodopády. Jedeme až na konec cesty k nějakému arboretu, kde tak trochu doufáme ve spací plac. Další postup ale zastavuje dosti vodnatý brod.

Tak zpátky na hlavní ostrovní silnici, která je pokryta kilometry nejrůznějších obchodů a restaurací. Po odvrácení se od pizzerií, které tu jsou pořádně omaštěné, hodíme dlabanec v taco bellu (8$). Mára má zase nějaký svůj umravňovací zápal, tak se už neudržím a následujících 20 hodin je ticho jak v hrobě. Jedu dál na sever za hledání spacího placu. Na ukazatele se na tomto ostrově moc nehraje. Ale nakonec nacházím Anahala Beach. Je to dokonce regulérní pláž, sprcha venku a pořádné parkoviště, tak zajedeme až na konec do klidu. Stan ani nevyndávám a chrníme v autě.

Noc: Anahala beach, v autě
Žvance: nákup 18$, véča – tacobell 8$-chicken soft tacos 2, mexican pizza 3.5, drink 2; oběd 3$
Doprava: odbavení batohu 17$, taxik *19$, nádrž benzínu *62$. Celkem: 84$

13. 11. Lihue – Severní pobřeží

Ve čtyři ráno se poprvé projevila ta místní turistická atrakce v podobě všudypřítomných kohoutů. A jako že jich nikde není málo. A jako že kokrhaj dost. Takže následující týden u mě kolem čtvrté ráno vždy bublinkuje krev totální nenávistí. Se tady rozmohli po hurikánu, který rozmetal slepičárnu, a do volné přírody zdrhlo, co mohlo. Nemají žádné nepřátele, tak se jim vede dobře. Ale proč to aspoň při americké vrozené mírumilovnosti alespoň nevystřílej?

Jedeme zpátky do Lihue pro permity do Civic Centru, alias na radnici. Naštěstí je ve všech kempech dost místa, což nemusí být jindy úplně pravidlem. Tak nejdřív pojedeme na 2 dny na severní pobřeží Na Pali (permit 3$ za osobu a noc), pak 2 noci v centrálním národním parku Kokee (kam se ale zase kupují permity v kanceláři Státních parků ve vedlejší budově za trojnásobek ceny) a zbylé 2 noci jsme prubli v prý dobrém beach parku Salt Pond, který má i pěknou pláž.

Trochu obhlídneme centrum Lihue s ohromnými veřejnými zelenými plochami a pár budovami. V muzeu aspoň seženu zas dobrou mapu ostrova od Environmentalu, ale nad předraženým vstupným mávneme rukou a jedeme to prožrat do bageťárny jižního obchodního centra, kde má být i wifina. Kromě zařízení hotelu na ten poslední den bez auta (vytipováno na booking.com, ale na stránkách hotelu pak měli lepší pokoje za míň) jsme hlavně chtěli najít něco o vrtulníkových výletech. Je to sice vzhledem k dosavadnímu rozpočtu trochu mastňárna, ale zrovna na tomhle ostrově to za to prý stojí. Během hodinky se prolítne celý ostrov.

Ceny s letištním poplatkem začínají na 170 dolarech, některé s údajně lepšími vrtulníky (menší a bez dveří) pak za víc. Přejedeme na letiště, kde ale nějaký stánek vrtulových společností má jen Island Helicops v dřevěné budce. Tady se nějak domlouváme. Různě si to vychvalujou, i když nevím, jestli navnadí tím, jak si nekupují žádné profislužby od jiných společností, ale mají již mnoho desítek let svého mechanika i pilota. Moc se mi nelíbí, že nejsou schopni zagarantovat ani místo u okna. Jako proletět se za 3,5 tisíce a čumět někde přes rameno, to by mě dost štvalo. Ještě jsme okoukli jiné společnosti, kterým tu přistávalo pár vrtulníků, ale je to stejný. Tak se objednáváme hned po našem návratu ze severu a dostáváme ještě 8dolarovou čtvrteční slevu, kterou si hned vezmou zpátky při případným placení kartou (+ 4 %). Ještě si vymýšlí nějaké příplatky za přistání u jurského vodopádu, k čemuž mají kupu dramatických historek ohledně získání povolení. Ale zastavit se u vodopádu na Kauai není žádné výjimečné terno stojící za více než dolar, když vodopády jsou všude kolem.

Tak formality jsou konečně zařízené a můžeme na sever. Mára si ještě vymůže předražené kousky ananasu a papaye po 5$ z motostánku (takže 10x dráž než na marketu). Severní strana ostrova je opět mnohem zelenější. Jedeme na nejsevernější bod s majákem Kilaluea, který ční na vysoké skále (kolem něj je i pár zraněných ptáků a vstup za 5 $). Akorát začíná stávkovat foťák, ale focení starého kostela z lávových kamenů ho zas trochu nakoplo. Cestou se nemůže minout Hanelei Point, což je silniční vyhlídka do Hanelei Valley s políčky mezi horami. Dál jedeme na konec silnice, kde ale provoz nepolevuje do posledních metrů.

Náš kemp Haena Beach Park je hned pod skalou na široké pláži, kde se moře ukazuje jako řádný živel. Místo pěkný, i když proklatě větrný. Zatěžujeme stan, jak to jen jde a i tak s tím má občas problémy. Ještě skočím na sunsetovou koupel pod ozářenými vrcholky skal a den je v trapu. Každou čtvrthodinu na 5 minut pořádně sprchne, před čímž je nejpraktičtější se schovat do moře. Takže duha je v nějaké části na obloze prakticky nepřetržitě. Je tu i malé místečko obehnané cedulkami „For Sealmonkeys“. Jdeme dál po pláži na další spojku skrz zástavbu na hlavní silnici, čímž si zajdeme tak 4 kilometry. Tak už jen sprcha, která je tady vzácně alespoň obehnaná paravánem. Jinak je tu záchod a umyvadlo v barákové formě a jeden přístřešek se stoly. Kdyby to bylo málo, může se využít i velmi rozlehlá jeskyně se spoustou svažujících se zákoutí hned u kempu.

Noc: Haena Beach Park 3$
Žvance: oběd v bagetárně 10$. Ostatní: mapa ostrova *9$. Celkem: 17.5$

14. 11. Na Pali Coast

Ještě hluboko v noci poznáváme, proč bylo všude tolik turistických obrázků kohoutů. Dávají o sobě vědět pořádně. Jako brzké vstávání je na ostrovech s 12 hodinami světla užitečné, ale takhle opět ráno trávím představami o vyvraždění těch opeřených sviní. Ráno přejedeme pár kilometrů na konec silnice, kde je ale už teď docela plno. Okoukneme jeskyni s jezírkem, která by stála za proplavbu, kdyby to šlo. Pláž Kee i s desítkami zákazových cedulí je vypadá taky krásně.

Ale ta se nás netýká, i když by asi Mára neprotestoval, smutně se na ní i zakoukal, než ho rychle zaženu tyčí na dávnou havajskou cestu Kalalau Trail do kopců, která pak šplhá skrz pět údolí podél bizarně rozeklaného pobřeží Na Pali dvacet kilometrů na Kalalau Beach, a která je považována za nejkrásnější túru v Tichomoří.

Celkově celá trasa je ideálně tak alespoň na 3 dny. Povolení na kempování se musí získat na správě národního parku. To by zas takový problém nebyl, ale opustit pohodlí autíčka a tahat batohy na zádech, by už úplně ideální nebylo. Kor když máme to auto zacvakané a nechat ho tu samotinké... ještě by se bálo. Praktičtější by bylo se sem a zpět dostat busem a stopem, což prý na tomto ostrově není veliký problém.

Naštěstí lze ujít oficiálně první část trailu na Hanakapiai Beach (3,2 km – prý 1,5 hod) a odtud dát odbočku údolím podél řeky k vodopádu Hanakapiai (dalších 3,2 km na 1 a ¾ hod). na úvod máme trochu výstup, čehož využívá dost ostatních turistů k přeběhnutí naší dvojčlenné grupy. Pravda, rozvážnější přístup je hlavně na mé straně. Objeví se několik výhledů na pláž Kee a později i na hradbu dalších útesů na západě, ale jinak se spíš topíme v zeleni vůkol. Na to, kolik možná i stovek lidí, tudy denně projde, to ale zase nějaká dálnice není. Docela často to tu i spláchne deštík, ale dneska nám to tu šajnuje dost.

Dál už cesta moc převýšení naštěstí nepřináší a po pár up and downech a několika potůčcích klesáme do cílového údolí Hanakapiai s temnější pláží. Koupat se tu ale nemá, na což kromě klasických cedulí odkazuje i rustikálnější cedule s počítáním utonulých, kteří tu jdou do desítek. Ale moře tu sílu má určitě pořádnou a vlnky jsou epesní. Nudu na pláži si tak lidé zpestřují stavěním kamenných huhuláků. My dáváme po překonání vcelku slušně tekoucího potoku přednost jídlu a válení.

Další cesta k vodopádu je o dost méně vyšlapanější. Míjíme několik pozůstatků po dávných civilizačních časech, včetně zahradních teras či pecí a mlýnků. Pod vysokými útesy se noříme do husté vegetace od kvajáv, hustých bambusů, kukui po chlebovníky a mangovníky, kterou přerušuje i pár brodění potoka. Konečně se také Mára uráčil vykoupat. I když by bylo asi praktičtější si před šipkou do potoka sundat alespoň boty. Cestu dál zdrsňovala i skály. Bezmála čtvrkilometrový vodopád ale o sobě po většinu cesty dává vědět spíše zvukem, než se zjevil z několika mála míst v celé své nádheře. Ta nádhera ale zrovna neoplývá věcí pro vodopád docela důležitou. A to vodou. Ale něco málo mokrého tam přeci jen padá.

Okolí i smaragdové jezero pod vodopádem je ale i tak nádherné. I když koupání není doporučováno ve všech sladkovodních tocích na Havaji kvůli leptospiróze, kterou tu roznesly krysy, tak průvodce a sluníčko na koupání vysloveně láká. Ve vodě už navíc pár lidí je, tak si jdu taky trochu zablbnout pod a za vodopádovou spršku. Aspoň mě tady ten čůrek ze čtvrtkilometru nerozmlátí palici a nestáhne do hlubin.

Cestou zpátky s další zastávkou na pláži nás kupodivu předběhli jen 4 jednotlivci, i když jeden nesl na zádech i dítě. Cestou sem jich bylo asi tisíc, ale my zas předběhli jednoho invalidu o francouzských holích. Máme toho snad i dost, tak rychle sedáme do auta a jedeme zpět do kempu Haena. Stan stavíme znovu, protože jsme ho ráno radši sbalili, aby ho vichr neodfoukl kamsi na Midway. Při západu slunce jsem stihl ještě koupel ve vlnách alespoň na naší pláži. Pak už jen sprcha a tuňák a padáme do spánku.

Noc: Haena Beach Park 3$. Celkem: 3$