• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Havajské ostrovy 2012
(10. Kokee State Park)

16. 11. Na Pali Lookout trek

V noci bylo značně frišněji. Ale to nevadilo kohoutům, kteří i v těhle opuštěných výškách hulákali od tří. Nenávidím je. A ty záchody taky. Při prvních paprscích Slunce, které se k nám proklestily až na devátou, vyrážíme na Na Pali lookout trek (dle Rothera jsou to pospojované trasy číslo 4, 5 a 6 – asi 18 kilometrů na 6 hodin s převýšením 600 metrů).

Nejdřív sejdeme kousek zpět po silnici, kde hned na prvním kopečku Naulolo Trailu scházejí mé zapomenuté fofrklacky, tak Mára vyráží napřed a následující 2 hodiny mám úplný klid. Pěšina po většinu cesty pozvolna klesá o výškový půlkilometr. Zprvu se jde lesem se stromy koa a ohia, kolem nichž se rozvalují mučenky, kvajávy a kapradiny. Postupně se dostávám i do travnatějších rovin. Zajímavější je ale cesta až po 2 mílích s příchodem k útesům a hřebenům jednotlivých údolí, kdy cesta pomáhá neskutečné erozi v rudých hřbetech kopců. Na to, jak kolem centrály vybírají každý kamínek z trávníků, tak tady na to správa parku pěkně sere. Přitom by proti erozi stačilo jen občas hodit kládu do cesty.

Občas poblíž zaprší, tak se každou chvíli na obzoru vyklene fešácká duha, která občas začíná i pod našima nohama na dnech údolí. Nicméně přímo naše šošolky nepatrná sprška osvěžila jen na 5 minut. Výhledy odsud jsou, jak jinak, parádní. Po 3,75 mílích je oficiální konec cesty na Lolo Vista Pointu, ale po dalších a dalších metrech jsou výhledy ještě lepší. Nikdo nikde, pod námi jen 750 metrový sešup, v němž občas zakrouží vrtulníky.

Spojka mezi Lolo Vista Pointem a Awaawapuhi Vista Pointem je pohodová pěšina po vrstevnici. Tedy pohodová... někdo by řekl i exponovaná a místy nebezpečná. Vegetace tady má mnohem více podob, od prodírání se třímetrovými travinami po různé lesíky a stezky na útesech. Milníky jsou pěkně pravidelně, takže máme přesně každou čtvrtmíli po 6 minutách.

Vyhlídka Awaapuhi je o ždibík slabší. Jsou tady i první turisté. A ještě slabší je cesta zpět. Teda né, že by byla nějak špatná, ale je to do kopce. Sice ne prudkého, ale do kopce dosti dlouhého. Takže Mára zas někde zmizel vepředu. Těším se na, v Rotherovi, slibovaný závěrečný sestup. Ten je asi 50 metrů na parkoviště, kde jsou 3 auta a Mára čistící si tělo po držkopádu.

Ještě nás čekal nějaký kilometr po silnici. Udělám ale smutný kukuč na projíždějící auto, tak nás berou do kempu. Následuje porod v ledové sprše, pak sardinky a půlkilový ananasový kompot. Na západ slunce vyjedeme ještě pár mil na silniční lookout Kalalua, z něhož jsou nejtradičnější záběry ostrova na zeleně rozbrázděné stěny údolí padající do moře. Tady je už hnusněji, začíná pršet a zahalují nás mraky, takže za chvíli už vidím jen bílý radar a poletující červenohlavé ptáky. Večer se potulujeme po liduprázdné centrále, svádím první bitvy s kohouty a po objevení zásuvky a žárovky v jednom pavilonu dřepíme u nabíječek.

Noc: Kokee state park 9.9$ Celkem: 9.9$

17. 11. Alakai Swamp – Kilohana Lookout

Ajta krajta, koukám, že deníček z cesty včerejškem končí. Něco vylovit z paměti podle fotek po sotva skončeném 2měsíčním putování na jiném kontinentu, které něco tak dávného jako Havaj dosti vytlačilo, bude fuška. No zas to bude třeba kratší. No, to asi těžko, když sem píšu i tuhle blbost.

Balíme stany a vyrážíme na konec silnice číslo 550 na Pu´u o Kila Lookout. I v této nejodlehlejší končině je silnice dokonalá. O čistotu se tu stará i adoptování silnic, které jsou rozděleny po 2 mílích a každou si v rámci sponzorství berou na starost různé dobrovolné spolky, školy a firmy.

I z konce světa jsou pěkně vyhlídky na Na Pali, resp. Kalalau Valley. Ale na druhé straně je jen bílá mlha. A to tam má být krásná náhorní plošina bažinaté oblasti Alakai. Na cestě (dle Rothera 2 a 1) je sakra znát, že jdeme na vůbec nejdeštivější místo na světě (12700 mm srážek za rok s průměrem 348 propršených dnů za rok). První část je cesta občas zerodovaná totálně. Začátek je ale nadějný, cesta suchá, po hraně útesu s výhledy až do deštného lesa pod námi.

Po míli je odbočka na Pihea Vista Point (na 5minutový prudký výstup), který je ale momentálně zabořen do mlhy, tak snad cestou zpět bude větší štěstí. Po prudkém sestupu se dostáváme na dřevěný chodník, který se po rovině točí skrze lesík nasáklý vodou a pokrytý mechem a lišejníky.

Na křižovatce se sčuchávánme s Alakai Trail a z dřevěných chodníčků už prakticky neslezeme. Což neznamená, že nebude ještě občas převýšení. To se ale už řeší schůdky. Po dalších kilometrech se dostáváme na pravou Alakai Swamp. Bažiny pod nohami na zdejší náhorní plošině by člověka vcucly raz dva. Kol jen traviny a občas keříky. Tady už ale vidět není mnoho. Začíná samozřejmě pršet, lít a chcát. S každým metrem víc a víc. Mára to vzdává, já ne a jdu si vychutnat totální déšť a vichr s plnou pompou až na samotný konec cesty ve výšce 1200 metrů. Vyhlídka byla asi jako vstup do aerodynamického tunelu, vidět nebylo ani na metr. Promočené už bylo taky všechno. Ale jak říká průvodce, jedinečná krajina bažiny Alakai nám však dá rychle zapomenout na eventuální zklamání. No, ale asi by někdo nesouhlasil a déšť po další 2 hodiny zapomenout nenechává.

Zpátky cesta doznala několika změn. Z původně zerodované stezky liják udělal bahnité kluziště s jezírky. Bahno se přesunulo i na mě až po uši. Potkávám i několik turistů jdoucí si pro dávku deště. Jedny holky to vzdávají docela brzy, tak zfutrujeme jejich čerstvě upečený koláč na celou cestu hned na úvodu jejich cesty společně. A dobrej byl. Odbočku na ten výhled dát chci, ale po pár metrech a brutálním bahnitém výstupu to kupodivu otáčím. Kdo to ale kupodivu nevzdal nějakou hodinu přede mnou, byl Mára. A šel i dál za vyhlídku utopenou v mracích. V jeho případě to ale nebylo ani tak kvůli vyhlídkovému dobrodrůžu, ale že si spletl cestu a pokračoval v cestě po útesu tam, kde nikdy nebyla. Hlavně že na moji radu při loučení, kdy má zahnout (cesta má přesně 2 odbočky) reagoval svým typickým „jsem asi debil, néé“. V závěru cesty po dešti zbyly památky už jen na mně, z čehož vysmátí turisté cestující po silničních lookoutech měli hroznou bžundu.

Jedem zpátky do tepla pobřežních rovin. V historickém městečku Waimea prolezeme místní dřevěné pamětihodnosti, zfutrujeme fish&chips, doplníme zásoby a dojedeme na Salt Pond Beach Park. Narozdíl od dosud pohodových beach parcích, to tady ale jinak žije. Na příjezdové silnici jsou desítky aut. V pavilónech se dělají různé oslavy s balonky. Některé stany a kempy tu evidentně tahají rodiny již několik let. Proto také vždy kempy na jeden den v týdnu zavírají, aby tyhle bezdomáče vyhnali a neusídlili se tu natrvalo. Tak se holt přespí jedna noc jinde. Bohužel ani bezdomáči nežerou kohouty, takže ty nechybějí. A i tady je jen jediná venkovní sprcha bez zástěn. Ale srpkovitá pláž s palmami je fešácká.

Noc: Salt Pond Beach 3$ Žvance: véča (fish&chips 8+arizona limo 1); nákup 10 Celkem: 22$

18. 11. Waimea Canyon

Ráno konečně může začít sušení všech zmoklých včerejších věcí, včetně peněz. Aby Mára věčně neremcal, má dobré tři hodiny na koupání. Ale nějak jsem mu urazil jeho módní plavky, tak trucuje a do vody nejde:-) Dnes jedeme do Velkého pacifického kaňonu (Waimea Canyon), který chci prozkoumat trochu blíže. Je v něm několik tras, ale s dost výraznými převýšeními. Tak mám vybraný jeden víceméně po okraji směrem k Waipoo Falls. Nejdřív ale zajedeme do postranního údolí u Waimei k jakémusi Swing bridgi. Dál cesta kaňonem pro naši plečku není, tak jí jdeme zase protočit zákrutami ke Kokee.

Start stezek pěkně popisuje mapka s jakýmsi letákem z parku. Start je u Puu Hinahina Lookoutu (13,5 míle), kde vyhrávám jednu z bitev nad kohouty. Pravda, pár zrovna přicházivších turistů se trošku diví. Odměnou byl i nález pětidolarovky na místě vítězného vyhnání kohouta z parkoviště do lesa. V tomto případě šlo ale jen o odplau za slepičku, kterou předtím prohnal podobně on.

Míříme mírně dolů lesem na rudé útesy, kde máme pěknou řádku výhledů na kaňon s úzkým pruhem vegetace na dně. Sešli jsme do údolí s jezírky a vodopády Waipoo. Cesta měla nějak pokračovat dál, ale prolezli jsme, co se dalo, a další postup nenašli. A to je dost škoda, protože bychom se konečně dostali do odvrácených koutů kaňonu, než které vídáme z auta. Ale večer se nebezpečně přibližuje, tak razíme zpět. Asi tam neměla být ta dopolední válečka.

Západ slunce nás chytá při sjezdu k moři, kdy kotouč padá za poslední z havajských ostrovů Niihau. Ten je celý soukromý a žije na něm asi 200členná komunita. Tenhle ostrov už má svoji pouť životem pomalu na konci a rozpadá se, i když část se drží ještě 400 metrů nad mořem a na největší délku možná 20 kilometrů. Večeře se dnes dočkalo asi jen hladové auto a mně stačil kilový kýbl zmrzliny od Haagendazsu.

Noc: Salt Pond Beach 3$
Žvance: džus 2.4/2litry; Häagendazs 3.3/litr
Ostatní: benzín *10$, nález +5$. Celkem: 8.7$