Po poflakování se italským venkovem se odpoledne dojelo do Říma. Tady směr už nikdo neurčoval. Auto bylo bezmocně unášeno v proudu fichtlů, fiátků a jiných krámů. Ulice měly na šíř aspoň deset pruhů. Pak se naštěstí podařilo dostat se na kraj proudu a zastavit u jakési kašny. Kupodivu to bylo náhodou (i když jakápak náhoda, když naviguji já) přímo naproti starému olympijskému stadionu. Stání bylo v pohodě a zadara, i když někteří z nás se s autem loučili, jako by ho viděli naposled. Šlo se korzovat po věčném městě a jeho památkách. Nejdřív klasicky na Forum Romanum, teda vykopávky starého Říma. Škoda, že tu nebyl Krleš, ten je s Hotlinem na vykopávky přímo vysazenej.
Docabrnožilo se na pahorek Campidoglio, odkuď byl Řím jako na dlani. Pod pahorkem trandili Táloši jak zběsilí. Zejména přecházení silnic bylo silným zážitkem, evidentně přirovnání, že "v Římě existují jen dva druhy chodců - rychlí a mrtví", je víc než pravdivý. Taky mopedy za tři dny v Itálii nám už lezly tak na nervy, že jejich bouračky v přímém přenosu vykouzlily nejeden úsměv na našich líčkách.
Přes další místa starého Říma (Pantheon apod.) se došlo k Andělskému hradu. Před mostem Hotline navázal bližší kontakt s šedesátiletými Francouzkami a hned si je musel vyfotil. Teda jejich foťákem, ale kdyby se před námi nestyděl, kdo ví?
Vedle máme náměstí sv. Petra a Pavla, jež je obepínáno vatikánem (velký písmeno si skutečně nezaslouží, neboť by asi bylo větší než stát o rozloze 0.44 km2). Nicméně na jeho území se vstoupilo (Hotline teda ne, protože měl šortky a nebyl vpuštěn do katedrály) a udělala se další čárečka na landlistu. Pod sloupy obepínajícími náměstí je prvotřídní tržnice vietnamského typu, kde se prodávají nejtrapnější kýče. A za 30 dolarů taky papír s požehnáním papeže. Vatikánský propadák dokreslila ještě katedrála pod lešením.
Od Vatikánu jsme odcházeli evidentně neturistickou silnicí, protože všude byl bordel (i když to v Itálii asi není ten správný důvod). Dostali jsme se k Tibeře vypadající jak Botič. No, možná je větší, ale smrad z ní taky. Šlo se kolem Ponte Negra, což jsou zbytky prastarého mostu (ve Vrbně jeden most vypadá skoro stejně, ale stavěli ho komouši), přes další vykopané fóra směrem ke Koloseu. Tam byl pokus najíst se italského žrádla. Neúspěšný. Pizza něco jako dva roky starý arabský chleba s pár kapkami krve jako kečup. Ayssanovi pro jistotu pizzu nepřinesli vůbec (klikař jeden). Jenom Hotline, starej chameleón, si liboval v čemsi neidentifikovatelném. Celá obrovská zahrádka byla úplně prázdná, ale aspoň s výhledem na Koloseum. Za obsluhu, která měla tolik práce s jedním obsazeným stolem, že se k nám dostala jednou za půl hodiny, si automaticky účtují 20 % navíc, což je v Itálii normální. Jinak by jim za to asi nedal nikdo ani niklák. Že počátky devadesátých let ještě nezmizely, dokázali Moraváci, kteří právě přidýchali ve staré Karose, vyvalili se v šusťákovkách a začali žrát řízky.
Nocí se ještě brodilo po vykopávkách a dalších historických místech. Už nikde nebyli turisti, ani výběrčí, ani strážci. Do auta jsme se dostali hluboko po půlnoci. Auto jsme našli a zmizeli z Říma. Směr jih. Jelo se po Via Apia, což je jedna z nejstarších silnic, a na jejím povrhu to bylo znát. Kdybych jel ale po silnicích na Semilsku, vyšlo by to nastejno. Po dvou hodinách jízdy do neznáma se našel menší plac, tak se zapadlo a usnulo.