• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

JIŽNÍ AMERIKA z Ria do Limy
X. La Paz, Deuth Road, Chacaltaya

25. 3. LA PAZ

I uyunský spoj dost zrychlil a v La Pazu je už po 9 hodinách. To ale není výhra, protože být vykopnut uprostřed noci v terminálu velkoměsta fakt nepotěší. Nos nevystrčím a překlepu tady pár hodin s tradičním waiting for the sun. Terminál navrhnul pan Eiffel, takže je to sice zajímavý, železný, ale profukuje tím stejně jako pod eiffelovkou. Barák naproti jménem Casa Democracia ukazuje, že ta tady už moc dlouho nekvete. Žebračku potěším věcmi na vyhození a vlezu do Hotelu Sawoy. Tři hvězdičky to fakt má, ale pro socky mají sklepní prostory. I když celý pokoj s 6 postelemi mám jako jednolůžkáč, zatuchlina a trubky ze záchodů nade mnou procházející po stropě moc bodíků nepřináší.

La Paz je označováno za nejvýše položené (hlavní) velkoměsto na světě. Tvrzení má jen dvě drobné chybky. La Paz není hlavní město a není nejvýše položené. Tím je El Alto vysoko nad La Pazem, kdysi chudé předměstí, dnes nezávislé město. Chudé zůstalo. Cokoliv je vysoko, je chudé. V Bolívii se totiž platí za vzduch. Proto centra nejsou na kopcích jako u nás, ale naopak na nejnižších místech města.

Po drobném spánku stoupám k historickému čtyřmuzeu, které má zavřeno. Zato vedle bylo příjemné muzeum hudebních nástrojů perfektně mapující vše, co kdy v historii vydávalo zvuky. A že to byly někdy hodně bizardní kousky, třeba pískat do penisu nebo mezi kopulující páreček… no. Dokonce ani nechtěli turistickou přirážku. Skočím do místní jídelny na tradiční bolivijskou kuchyni. I když výzdoba plná Mao Ce Tungů napovídá, že to tak místní taky už není.

Centrum se rozkládá v táhlém údolí a v prudkých stráních se táhne na horizont cihlová změť baráčků a teras. Neobydlené zůstávají jen stráně přesahující sklon 89 stupňů. Doprava po městě je obstarožními jihoamerickými autobusy, nebo moderní lanovkovou městskou sítí. Lanovky mají po městě svoje zastávky a barevné trasy a vcelku levně a elegantně nahrazují metro.

Ve starém městě dole zbylo pár koloniálních uliček, katedrála a prezidentský palác. Hned na něj je namáčknutý hnusný mrakodrap. Buď je majitel velký kámoš prezidenta a prezident úplnej blbec nebo zde prezident zas tak do všeho kecat nemůže. A nekámoše prezidenta v souvislosti s dalším „referendem“ o posílení jeho pravomocí mají zřejmě symbolizovat oběšenci na kandelábrech pověšení různě po městě.

Do centrálního parku vede moderní dřevěnoželezný Skywalk, pěší zóna na pilířích nad dálnicemi. Park sliboval vyhlídky a klid, místo toho je většina zavřená a davy dětí se tísní na třech skluzavkách. A do toho se město chystá spláchnout liják. V centru nejsou skoro žádné krámy, jen všude jsou desítky optik. Nenajdu ani slavný čarodějný trh, i když kroužím v něm. Aspoň jsem našel po boji otevřenou agenturu na zítřejší Silnici smrti. (90 Bc, 300 Kč)

26. 3. SILNICE SMRTI na kole

Silnice smrti (El Camino de la Muerte) je legendární bolivijskou záležitosti. Ještě nedávno to byla hlavní silnice z La Pazu přes sedlo La Cumbre ve výšce 4700 mnm do poklidného Coroica a dál do džungloidních rovin, které pokrývají tři čtvrtiny Bolívie. Silnice úzká na jedno auto vytesaná vysoko ve skalních stěnách, přes ní padají vodopády, žádný asfalt, žádná svodidla… a po tom v obou směrech se kolíbaly autobusy a kamióny, tak není divu, že celá cesta je zdobená stovkami křížků a v době své největší slávy jich přidávala přes 300 ročně. Proto se zde jezdí opačně vlevo, aby se řidiči mohli furt dívat, do čeho budou padat.

Dnes vybudovali ještě odvážnější silnici vlnící se v serpentinách o hřeben vedle, která je plná betonových vyztuží, asfaltu a tunelů. Z této zbyla turistická atrakce, do které občas zabloudí auto, ale hlavně desítky lapazských agentur na „drsně adrenalinovou show pro kolové šílence“. Adrenalinu na tom samozřejmě není ani špetky, když se jede po silnici, která zvládla náklaďáky v obou směrech, ale krajina a směr výhradně dolů z toho (tedy pro mě) dělá ideální cyklistický výlet v úžasné přírodě, kdy se klesne ze sněhového sedla o 3600 výškových metrů do rozehřátých údolí se zakončením u bazénu a bufíkové večeře. Ale samozřejmě… posaďte na kolo Izraelce, který to rozfrčí na plný koule a můžete je pak za zatáčkou sbírat v řece o dva kilometry níže.

Agentur je spousta, některé vyhlášené v louňáku a dražší a hrozně se řeší příplatky za lepší s kotoučovými brzdami atd. Mně je to jedno, já si jedu v klidu sjet kopeček. Včera jsem ale spíš řešil, jestli vůbec nějaká agentura bude otevřená. V Salario (u BSide) má babča v nabídce několik agentur a doporučí jednu za 310 za kolo, oblek, dopravu a jídlo cestou.

Na minutu přesně v osm přijíždí jamajský hipík Fernando a v šesti vyjíždíme do sedla za městem. Hadry už mají nejlepší časy za sebou, kolo v pohodě. Dolů letíme zatím po asfaltce mlhou a zimou. Pak ale přichází rovina a dokonce je to do kopce. To by pro turisty nešlo, tak všichni nastupují zpátky do aut a přejíždí se pár kilometrů na začátek skutečné kamenité silnici smrti. Širokou štěrkovou cestu jen občas naruší vodopády a sesuvy. Kochačky a nejpomalejší jízda nevadí, jedeme si po svém a občas se scukneme na nějaké fotopózy, které Fernando natáčí a fotí a má předat na cd. Což za á neudělal a za bé jich tam bylo pár a za cé byly na prd. Samý ksichty, žádná krajina. Rychle se otepluje, kolem je pusto a na 50 kilometrech míjíme asi 3 baráky. Klesli jsem do Coroica, kde taky byly úvahy zůstat na pár dní a drobné džunglí treky. Tak nic.

V údolí už je živo, zeleno a plno hučící vody zatékající do botek. Ze čtvrthodinové zastávky na pivo je hodina v tahu, o kterou je naší přítomností ochuzen bazén na následné haciendě. Po večeřovém bufetovém nášupu bychom se rochnili déle, ale jedna holka už hystericky nadávala, když měla moudře na večer koupen autobus z La Pazu. Její kluk se všem omlouval. To Kanaďan Alex se už cestou slušně nametl. Zpátky bereme ještě 2 litry cuba libre prodávané v petkách, takže dvě hodiny v autě rychle utečou. Ještě rozdat trička dokládající přežití Silnice smrti a společnou fotku, při které Alex vystrčí na foťák holou prdel. To byl vždy můj sen mít fotku s prdelí nahého cýpka po boku.

Celkem: (450 Bc, 1450 Kč). Noc: hotel Sawoy 62/pokoj
Celodenní tour po silnici smrti 310 +2*25 za průjezd vesnicemi

27. 3. Chacaltaya a Valle de la Luna

Ráno jsem děsně poštípanej… Svědí to tak hrozně, že vyrazím do lékarny. Pro relativní úspěch včerejší organizované turistiky dám ještě jednu čedokařinu - na nejjednodušší pětitisícovku na světě. Autobusy totiž vyvážejí turisty až k horské boudě ve výšce 5200 mnm. Klasičtější jsou ale v okolí výstupy na šestitisícovky, zejména třídenní přes ledovce na Huyanu Potosí, z níž se už taky stala turisticky povinná zastávka. Ale to chce asi lepší vybavení než mé, které je spíš do těch brazilských džunglí. Proto jsem si ho taky vzal na cestu, která je ze tří čtvrtin nad 3 a půl kilometry. Ale stačilo, než jsem se dnes brodil čerstvě napadaným čtvrtmetrem sněhu.

Na autobusáku jsem moji jednodušší horu Chacaltayu zaregistroval v okýnku s odjezdem v devět za osmdesát. Jinak by se tam člověk dostal proklatě obtížně a navíc v tomhle byl stejně jen autobus a nahoře stominutový rozchod, plus cestou zpátky je zastávka v lapazském Měsíčním údolí.

Velkým busem se kroutíme městskými uličkami vzhůru, brzy mizí asfalt i štěrkové cesty a ve vyjetých kolejích drncáme po travnaté náhorní plošině. I zde vyrostly podivné pididomky. Kolem už jsou zasněžené štíty, tak kde má být ten kopec pro autobus? Jako tam? Fakt?

Šplháme po stráni, kolem je čerstvě napadaný sníh a bus to vzdává a končí i tak v mém novém výškovém rekordu – 5040. Kolik potu, funění a práce dá jinde tohle číslo. Tenhle autobus překonal hned nejvyšší hory tří kontinentů. Po cestě k bývalé horské chatě pokračujeme pěšky. Stará bouda se sympaticky rozpadá, nová polobetonová nevypadá o moc líp. Jen vedle u astronomů živo supluje aspoň cholerický pes.

Po hřebeni do neprochozených sněhových polí se vydáme už jen čtyři. Botičky brzy ztrácí smysl. Začíná i tohle málo být slušná fuška, kroky se zpomalují, pod jazyk putují kokové lístky, ale první vrchol s 5387 metry zdolán. Dál by byl za sedlem ještě jeden výš, ale to přes zasněženou římsu obětuju. Parádní výhled, na jedné straně travnaté roviny padající do La Pazu, na druhé zasněžené hřebeny v čele s Huyanou Potosí, pod nohama zelenomodrá plesa. Vedle pomalu mizí ledovec i s vleky lyžařského střediska.

Cestou dolů bereme na nekonečných rovinách zbloudilého německého stopaře, přejíždíme La Paz do Valle de Luna. Obrovské zerodované bahniště, kde voda vybrousila jíl do špiček. Údajně o tom návštěvník a astronaut Neil Armstrong prohlásil, že je to jak na Měsíci, tak to hned přejmenovali. Trochu to sice dotyčného znedůvěryhodňuje, protože jestli mu krajina vytvarovaná do extrému vodní erozí připomíná Měsíc, tak jestli ho někdy vůbec viděl? Zato v Death Valley jsem viděl něco hodně podobného. Mezi šedými jílovými špičkami prolezeme bizardní krajinu, občas ďuzny padají i 50 metrů pod nohy, jindy zas kamenná čepička zanechala špičku v pořádné výšce.

V centru si konečně všimnu, že suvenýrové stánky jsou částí toho čarodějnického trhu, protože za magnetkami a barevnými látkami jsou embrya nevylíhnutých lam, pařátků a čarodějné koření. Na druhou stranu města se dovleču zase ke čtyřmuzeu, které je zavřené, protože je pondělí.

Z bývalého nádraží je zastávka lanovky, která vede k mé tradiční zastávce – k městskému hřbitovu. Ale nad ním vyhrává pokračování na útes náhorní plošiny, kde začíná město El Alto. To vypadá spíše jako himalajské město - bahno, ohně na ulicích, stovky troubících minibusů, čarodějní ptáčci v klecích, lidi se divně koukaj a kompletně ponurá podeštivá zimomřivá atmosféra. Zato výhled na La Paz v pozadí se zasněženými štíty je epesní.

Ve městě nemůžu najít ani blbý krám s vodou, zas všude jen ty optiky. Zato stánky s čerstvými džusy ze všeho možného jsou fajn alternativou za vodu ze záchodu v plastu v podobné cenové relaci. Výměnou pokoje jsem se sice zbavil záchodových trubek nad hlavou, ale přibyli Izraelci vedle. A jako správně nasraný dědek jsem na ně i vyrazil. Ten jejich údiv, že tu o půlnoci někdo spí.

Celkem: 200 Bc (650 Kč). Noc: hotel Sawoy 62/pokoj
Celodenní tour na Chacaltayu a Valle de Luna 80, vstupy 15 + 15, Oreo pohár 8, cola 1...

28. 3. La Paz

Ani dnes ráno nečekalo cédéčko s fotkama od Solaria, tak ranní odjezd nebude a jdu to vymámit do kanceláře – zavřeno do 11 a přes poledne busy dál nejedou. Aspoň na netu dodělám pár restů a na třetí pokus mohu vlézt i do toho slavného čtyřmuzea. Za ten mnohonásobek vstupného opět nejsou schopny ani těch pár popisků dát do angličtiny a ještě pořádná ochmatávací prohlídka při vstupu a zákaz focení. Ale ono tam nebylo vlastně vůbec nic. V hlavním muzeu pár cetek z minulého století, dioráma a starý kočár. V druhém muzeu měly být historické mapy. Ty já rád. Byly tu 4 a nějaký hadry. Třetí muzeum s pár krámy prezidenta Murilla. Zde počet hlídajících vojáků přesáhl i počet exponátů. Až čtvrté muzeum neslo atributy tohoto slova – pomalované vázy, střepy a hlavně zlatý sál s inckými poklady ve formě plíšků navlékaných na tělo. A nejbizardnější místnost, kde bylo lodní kormidlo a velké plátno, na které promítali mořský příboj a k tomu heslo „Mar para Bolivai“. Tohle heslo je tu všude. Furt se nesmířili s porážkou před 150 lety, kdy svůj kousek moře projeli s Chile a furt si ho nějak nárokují.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (Titicaca) >