Bus krouží přes hodinu po zmrzlém a zmáčeném El Altu. Možná hledá sušší cestu, kde by nenatekla z kaluží voda dovnitř. Stejně se to nepovedlo. Pak už travnatá rovina, která se mění až před Titicacou. Kolem jezera jedeme 3 hodiny plných nádherných pohledů na ostrovy a hory kol. Na Copacabanský poloostrov Bolívie nemá pozemní přístup a autobusy se převáží na pár trámech, které slouží už od dob konkvistadorů. Přiodrážení od břehu tyčí prám s naloženým autobusem se kluci docela zapotí. Vcelku rozumně cestující se převáží bezpečnější lodí za 2 bolívary. První potopený autobus by to tu nebyl. Nová silnice poloostrovem se kroutí podél peruánských hraničních patníků a nádherné výhledy se proměnily jen v tom, že teď je jezero na obou stranách.
Copacabana je padesátitisícové městečko na břehu jezera. Centrum s bílou katedrálou je bílé turistické ghetto plné krámků, agentur, hotelů a restaurací. I když služby zůstávají jihoamerické. Do restaurace jsem se nechal nalákat na vystavené menu, ale kluk nic nemá, že hned a běží to někam koupit, aby po 20 minutách řekl, sorry a poslal mě pryč a šel zas před restaurací lákat další. Louňák si zaúřadoval ve prospěch hotelu Sonia, který podle nálepek obsazuje i Kudrna.
Pláž jezera je obsazená žlutými šlapacími labutěmi. Bizarní zážitek zakroužit si po mýtickém ostrově v takovém krámu. Zato stroj, na kterém se šlape normálně, tu opět nedostanu. Každý odkazuje jinam. Prostě není. A takové fajné projížďky by tady byly.
V další restauraci k jídlu a pití běží i kontinentální mistrovství a Bolívie kupodivu poráží Argentinu 2:0. Copak těch pár tequil, ale konečně narážím na nejslavnější peruánský nápoj – Inca Colu – fosforečnatou limonádu s příchutí gumídků. Výborný. Pak už jen užít v pokojíku net, zimu a uliční hluk.
Noc: hotel Sonia 40/pokoj s koupelnou + snídaně 15 (7/10)
Bus La Paz-Copacabana 30, vstup do 4muzea v La Paz 20, véča 20, tequilla 20, inca cola 6…
Celkem: 160 Bs (500 Kč)
Ráno chčije, tak se zachumlám dál do huňatých (a čistě povlečených!) peřin, trochu zavřu oči a je půldruhý. Sakra. Nad hotelem je něco s názvem Inka. Škrábu se mezi skalami, ale je to jen kámen položený přes kameny. Ale určitě to budou nějaký astronomický hodiny. Jako všude. (Kdybych si aspoň přeložil název Horca del Inca, tak je to Incká šibenice, hmm.) Ale skalka je to pěkná, tak se vyškrábu až na panoramata. Dolů to obcházím, až zakopnu o starou inckou cestu, která se probíjí vrstevnicí nad jezerem. Není tu nikdo kromě pár nevraživých protijdoucích krav. Za sedlem na protějším kopci u letiště by měly být další památky, ale to jsem zjistil až večer v mapce na hotelu. Zpátky po pláži s řadou stánků s čerstvými(doufám) rybami. Pořádný kusanec pstruha, západ slunce nad jezerem, pohoda… Tak ne, ještě mě napadne vylézt na kopec Cerro Cathedral nad hlavou. Podél betonové křížové cesty stihnu ještě poslední paprsky. Pod nohama Titicaca, kolem plno křížů, kaplí, ohňů a čumilů na zasyčení slunce do vod. (100 Bs)
Na Isla del Sol jezdí denně stovky turistů. Někteří na den, jiní na víc. Všechny agentury či kancelář na pláži prodávají lístky za dvacku. Přesto časy odjezdu všech loděk jsou jen dva – v 8:30 a 13:20. Otevírám oči v sedm a doufám, že bude pršet, abych měl výmluvu na spaní dál a mohl jet až odpoledne. Déšť není, ale určitě bude, tak chrápat dál. Dopoledne obejdu město a skočím na pláž na dalšího pstruha s regulérní bramborovou kaší.
Po nalodění jsem něco zaslechl o problémech na ostrově. Hodinu plujeme podél pobřeží, skrz ostrůvky až ostrov Slunce, který je rozdělen mezi dvě až tři vesnice, a každá si vybírá vstupné. K té naší nejjižnější Yumani vedou dlouhé incké schody přes prameny. Ubytování je sice dost, ale na první pokus to nebylo. Až v resortíku Waya byl za 50 pokoj s koupelnou. Časem vyplulo, že vypínají vodu, protože je jí málo. A to na ostrově, kde voda prýští ze všech pórů, imrvére prší a dole je největší zásobárna sladké vody v Peru, nezní moc důvěryhodně. Ceny jídla a pití v krámcích na ostrově jsou tak dvakrát vyšší. Ale moc míst k jídlu tu není.
Pěkná stezka vede nad jezerem až na jižní cíp ostrova mezi terasami. Ty jsou všude, ale už se jich využívá jen malá část pro pár kytek a zeleninu. Děti se vnucují na fotky za 2 bolívary. V terasách nad jezerem je schován incký palác Pilko Kaina. Pokusím se ostrov obejít, ale končím v zarostlých rozpadajících se terasách. Tak ještě na druhý konec vesnice mezi prasata, oslíky a lamy. Baráky tu staví spíše na nejvyšších místech, dole u jezera není skoro nic. Zalezu do restaurace s kalendářem z roku 2012. Minimálně kakao z toho roku bylo taky. Snad ty vajíčka v omeletě ne. Zkusím to vyhnat ledem ze sprchy.
Noc: hostel Waya 50/ pokoj, loď na ostrov 20, Vstup do vesnice 10
Jídlo – zeleninová placka+kakao 15, pstruh s bramborovu kaší 25+cola 2, džus 8... Celkem 145 Bs (470 Kč)
Chrápu 13 hodin. Pak tu má člověk něco stihnout. I když na dnešek to stačilo. Těším se na celodenní túru skrz ostrov na druhou stranu k dalším inckým památkám. Naplním batoh kokou, vyškrábu se na hřeben, po kterém se krásně klikatí cesta do dáli. Končí brzo. Vesničani další postup blokují, že cesta je uzavřená a dál nemůžu, neboť „tenemos problemos“. Na ostrově jsou dvě vesnice a hovada se mezi sebou rozhádali. Tady bych to možná obešel, ale jestli bych se dostal zpět? Nesnáším je. Co to je, zablokovat i pěší túru a těšený zlatý hřeb Titicacy. Dobře jim tak ty prohraný války a navždy bulte nad tím ukradeným mořem.
Zkusím najít cestu přes kopec, ale skončím jen na vyhlídce. Aspoň si lehce připíšu další čtyřtisícovku Palla Khasá. Bohužel jižní vesnice zabírá nejmenší část ostrova, tak mi zbývá už jen poslední pěšina na pláž na druhé straně ostrova s rybářskými baráky a přístavem. Postup po pobřeží blokuje skála a brodím se jezerem. Není ani moc studené a krásně čisté. A další záliv a další skála. A ještě jednou, obcházky, je to daleko a nikam to nevede. Tak nazdařbůh nahoru a stejně se jen dostanu zase před blokádu. Grrrr. Ještě je tu cesta po hřebeni na vyhlídku jižně od vesnice, ale dál tu už neexistuje cesta, kam bych nevkročil. (105 Bs - 340 Kč)
Mizím v dešti z prokletého ostrova. Porušení pravidla, že při plavbě na jakýkoliv ostrov je třeba koupit rovnou zpáteční lístek, protože chtít se dostat z ostrova bez lístku předem, se někde může krutě prodražit, zde naštěstí moc velký zásah do peněženky nebyl. Thajci to umí vymlátit mnohem efektivněji. I když jsme plní, zas čekáme půl hodiny, než přijede druhá loď pro zbylou půlku, abychom ji stejně ujeli.
Za hodinu už sedím v buse do peruánského Puna. Za hraniční čárou a branou nás vítají dva betonové monumenty, jeden na památky Peru a druhý na pivo Cusqueňa. Přechod se stáním na razítka byla formalita. Amík to využívá, aby se dostal do Peru nelegálně. Pro ně totiž mají Peruánci hezky reciproční víza s taxou, kterou USA za vízum chce po ostatních – 140 US$. Na peruánské straně jsou směnárny i na zbylé bolívary (1 peruánský sol vyjde na 8 Kč). A o přísun cinkajícího zbytku se postaraly konečně trochu štědřejší peruánské bankomaty.
V Puno dlouze čekáme na taxík k přístavišti a na výlet na slavné plovoucí ostrovy Uros. Už se smráká a časový posun nám ukradl hodinu světla. Čekal jsem pár plovoucích ostrůvků, ale je to celá aglomerace skanzenů. Jen v ní není živá duše, protože všichni turisté už dávno odpluli na své večeře. Jen na „našem“ ostrově na nás čeká rozvětvená rodina s pár dětmi a hodně babkami i s tradičním „naprosto autentickým“ životem a povídáním. Něco ukáží, zatancují, poví, jak staví ostrovy a pokusí se něco prodat. Ale docela nenápadně. Nebyl to žádný nepříjemný lov na turisty, ani chtění prachů i za fotky. Ostrov je z naskládaného rákosu, který roste všude kolem. Zespoda uhnívá, tak se musí stále přikládat nové vrstvy. Baráky i lodě taky tak. Náš ostrov má deset chýší po obvodu, rybníček a strážní věž uprostřed.
Ještě můžeme na druhý ostrov, ale jejich lodí za dalších 10 solů. A prý přímo mercedes mezi pletenými loďmi. Dvoupatrovou. Historickou loď zaháknou za motorový člun a zcela autenticky se plavíme za řevu motoru. Incká atmoška z toho vysloveně teče. Ale aspoň uvidím další ostrov. Na něm je jen v obchůdku prodávající ženština, která za 2 soly prská památeční razítka do pasu. Někteří se dokáží rozčilit i nad tím, že celník jim dal razítka na stránku, kde už razítko měli. Že by chtěli jedno razítko na stránku. Já bych takový celníka zabil. Respektive jsem k tomu v Austrálii neměl daleko, když mi poslední schovávanou prázdnou stránku na vízum takhle zabil.
Tenhle ostrov už měl chýše větší a bylo jich víc. A dokonce měl i exkluzivitku v podobě záchodků na konci ostrova, který přecházel už jen v nekonečné rákosoví. Už je tady naše původní loď, takže příplatek byl jen za tu 5minutovou projížďku mercedesem. Se na ty příplatky fakt musím vždy vyprdnout.
Na terminál se vracíme za tmy a za zimy. A protože jsem si i další bus koupil v jednom vrzu od agentury v Copacabaně, čekal mě verk. Místo normálnějších autobusů mě dovedli k nejpodivnější a nejlevnější agentuře. Stejně jsem to všechno prospal. Tak asi ne, v původním deníčku mám poznámku „děsná noc“
Noc: v buse. Výlet na plovoucí ostrovy 60 + 10 za přívoz
Doprava: loď Isla del Sol-Copacabana 25, bus Copa-Puno 30, bus Puno-Cuzco 80
Oběd 20. Celkem 225 Bs (750 Kč)