Takže Banff. Je to nejstarší kanadský národní park založen již roku 1885. Rozchození v kaňonu k menšímu vodopádu a konečně se Zu dočká celodenního treku. Ono zas těch možností tady moc není. Nahoře je ještě sníh a přímo do hor moc jednodenních túr nevede. Zkusíme 20kilometrový okruh přes Healy Pass na hranici provincie. Ale cestou nahoru pomalu rostou i centimetry sněhu, pokud rovnou v cestě není lavina, která se přehnala i s lesem. Výš už zapadáme pořádně, a to jsme furt jen v nudném lese. Zkusilo to projít jen pár lidí. A ti dnešní jediní z Anglie to brzy vzdali a optimismu nedodali. Nicméně na hranici planiny to dotáhneme a konečně je něco kolem vidět. Jenže ono už zas nejsou kolem vyšší hory. Zu mně chce nechat vyžrat nevzdání a dožaduje se kompletace celého okruhu přes planiny. Ale tudy nešel už lautr nikdo, do sněhu se zapadá po pás, pokud se rovnou nepropadá do roztávajících se bažin. Jezero už mám i v botách a popošli jsme jen pár desítek metrů a před námi jen bílo a deset kilometrů tímhle. Otáčím a Zu zuří.
Šlo by to do vyfoukaného průsmyku na hranici, odkud by konečně bylo něco vidět. Ale na Zu přichází další tradiční fáze – hlad. To do ní střelí a okamžitě mizí a běží za jídlem. Budeme doufat, že medvěd ten hlad nedostane taky. Tady by už být mohli. I když pokud by v něm Zu viděla flákotu, nebyl bych si výsledkem moc jistý. Zatím nahoře okouknu ještě planinu po odváté pěšině a dole sjedeme na noc před hranice parku k jednomu z jezer.
Objedeme malý okruh Minnewanka u města Banff s jezerem a důlní mašinami, kde jsou zrovna přísná pravidla kvůli včerejšímu sprejovému útoku na nebohého méďu. Ale od Yellowstonu jsme za celou Kanadu viděli už jen pár koz a veverku. Klasická zastávka je šestikilometrová stezka v Johnson Canyonu, který nabídne sluncem rozzářené série vodopádů a pořádnou dávku návštěvníků. Ale ti končí u prvního vodopádu. Výš je ještě jeden, bahnité skály a jezírka Inkpots.
Další slavné zastávky jsou dvě jezera. Moraine stihneme ještě večer. Na velké túry už čas není, tak obejdeme aspoň jezero a okolní vyhlídky na skalní hradby s visícími ledovci nad jezerem. Zdejší středisko Lake Louise má krámek, wifi a u silnice přespávací parkoviště honosně zvané Overflow Camping (pokud není upadlá dávno zrezlá schránka, hází se tu v obálce za noc 10 dolarů). Jinak ostatní i nejprimitivnější kempy v národním parku stojí 20-30 dolarů.
Vyrážíme k nádherně modrému jezeru Lake Louise, nad nímž strávíme celý den. Vymeteme pár vyhlídek a kolem horních jezer dojdeme až na úplný konec údolí na planinu Šesti ledovců. Už byl zas kolem sníh a varování, ale medvědi i padající laviny jukaly z uctivé vzdálenosti. Tady už je to pravá kvintesence kanadské divoké horské přírody. Potkáváme i pár Čechů. Jana je mi povědomá, ale než ji zařadím k nedávnému festivalu Kolem světa je o pár serpentin přede mnou.
V sedle za hřebenem je Britská Kolumbie a národní park Yoho. Jeho nejslavnějším místem je 380metrový vodopád Takakkaw a kolem něho mám v plánu celodenní okruh z knihy Nejkrásnější treky světa. Tohle krachuje po 500 metrech z hlavní silnice, kdy je vedlejška do údolí zasypaná lavinou a vše dál je zavřené. Tohle neodtaje ani do léta. Vracíme se na hranici do pasu Kopajícího koně a lezeme na Paget Peak (2565 mnm). Horské štíty odsud už vypadají obdivuhodně. A protože je dnes parádně, ještě skočíme na koupel do jezera Sherbrooke pod ním. Dole se kroutí i železnice v několika úvratích, po kterých se šinou dvoukilometrové nákladní vlaky.
Turisty oblíbené místo je Emerald Lake s restauracemi, kytičkami a rezorty. Ono toho tady zas tolik není. Natural Bridge je jen skalka, kterou protéká řeka a pak až dole je obstojný vodopád Wapata po dvou kilometrech chůze. A tím park končí a u řeky začíná další noc plná hvězdiček.