CESTOVÁNÍ

TravelInfo


   

RAFTING V ALPÁCH
Teichl, Steyer, Enns (4.)

3. den - Enns a dom

Ráno jsme si sbalili saky paky a vyrazili na Steyr. Jak se ukázalo, voda přes noc výrazně opadla a jet se moc nedalo. Nejsme Adventura. Hrdinně jsme to otočili na věc zvanou Katarakt na řece Enns. Bylo to asi 40 kilometrů a cestou jsme si vyslechli, že takovou brutalitu jsme ještě neviděli a tak podobně. Naši kormidelníci smrtelně vážně počítali s časovou prodlevou, jelikož bylo dost pravděpodobný, že někoho budeme "rozdejchávat". Když jsem tohle slyšel, tak jsem byl lehce potento strachy. A měl jsem proč. Když jsme dorazili na místo nestačili jsme žasnout. Pod námi jsme zahlédli brutální třímetrový válce. S velkou neochotou jsme vytáhli rafty a začali nafukovat. Takticky jsme se nechali předběhnout cizím raftem a čekali, co se s nima bude dít. No, tak tak to projeli. Načež naši kormidelníci začali vykřikovat, že to projeli naprosto v pohodě a není se čeho bát. Přípomínky ohledně toho, že jeli na Pulsaru, což je o mnoho větší a stabilnější brácha našeho Colorada, se neuchytily. A pak to přišlo. Vzpoura! Naše loď se rozhodla, že tohle se prostě s naší posádkou nedá sjet. Nálada klesla ihned na bod mrazu. Nakonec se rozhodlo, že budeme zdravotní loď.

Rafting v Alpách

Enns - nástup
Před vzpourou - Michal a ne zrovna růžová nálada Titanicu 3

Druhá loď to sjela docela v pohodě. Náš kormidelník když to viděl, tak se hrozně naštval a do konce výletu s nim nebyla řeč. Naštěstí si to sjeli ještě jednou i s naším kormidelníkem, aby byl aspoň trochu klid. Miras dokonce uvažoval, že by si dal taky. Ještěže si uvědomil svoje odrasovaný rameno, takže naše zdravotní loď nemusela do akce.

Dál už jsme Enns sjeli bez nejmenších potíží. Za připomenutí stojí jen další Mirasova eskapáda. Těsně před koncem jsme se zastavili na pár peřejích, abysme nacvičili plavání a záchranu pomocí házecího pytlíku. Házecí pytlík se plně využil jen jednou. Hádejte, kdo byl ten šťastlivec? Miras si před skokem do divokých vod zapomněl utáhnout vestu a už byl v pytli. Voda ho unášela, vesta povolila, vyjela nahoru, začala ho dusit a potápěla hlavu, nemohl plavat a nakonec byl rád, když se taktak stačil zachytit házecího pytlíku. Tuhle zábavu jsem vynechal, Miras byl však zjevně nervózní z toho, že ještě furt je naživu, tak si skočil ještě jednou. A zas nic.

Tohle byl asi náš poslední zážitek. Já jsem se ještě po zbytek cesty neúnavně pokoušel zbavit postu háčka, který jsem čas od času nabízel jako nejlepší místo na lodi a místo kde si nejvíc užijete. Nějak mi to nesežrali. Cesta domů probíhala už v pohodě až na to, že jsme jednu členku vysadili kdesi v Rakousku s tím, že si chytí autobus na Korsiku, nebo co... Aby se nám to nezdálo tak krátký, tak řidič velmi pilně napodoboval jízdu na alpských peřejích. Ale co, hlavně že jsme přežili.

No, tak to je asi tak všechno. Jenom malý vysvětlení, proč to celý vyznívá tak otráveně. Ten výlet byl docela v pohodě, ale já to už hrozně nerad vyprávím, protože jsem to vyprávěl asi stokrát. A teď to vyprávím doufám naposled.