CESTOVÁNÍ

TravelInfo


   

RUMUNSKO & MOLDÁVIE & Ukrajina
Davidova dobrodružství, aneb
Kišiněv (MLD) - Iasi (ROM) - Solotvino (UKR) - Košice (SLO)

Následuje Davidův spisek z cesty z Kišiněva, tudíž první osoba v textu je jeho. Teď z toho vyjde, že moje poudání stojí za belu, protože za ty dva dny dokázal nabrat zajímavější zážitky.
Jeho základním cílem bylo chytit vlak z rumunského Iasi nedaleko moldavských hranic, kam jezdí maršrutky z Kišiněva 3 až 5 hodin, dle množství pašovaných cigaret. Pak už se dá dojet za 12 - 14 hodin na ukrajinskou hranici. Vlaky ale jezdí jenom dva, ideální noční v devět večer a ranní nějak ráno. Z hraniční Solotviny jdou okouknout zakarpatské pěkná místa, nebo rovnou sjet do Užgorodu, dál busem do Košic a cesta do civilizace je otevřená.

16.9. Kišiněv - Iasi

Po rozlučce na hlavním nádraží v Kišiněvě, jsem si myslel, že je již vše v pořádku a čeká mne jen pohodová cesta domů. Jen jak jsem přijel na severní nádraží, tak mne vzal vztek, protože bába z informací z jižního nádraží, kde jsem si den předtím zjišťoval spoje, by mohla sázet Sportku a vyhrávala by tak druhou, třetí cenu. Přesně trefila ranní spoje a večerní, ale ty uprostřed dne ani ťuk. Jediný polední spoj před 10 minutami ujel a místo proklamovaných 30 minut mezi spoji byla mezera 5 hodin. Podle vzdálenosti do města Iasi jsem ještě neházel flintu do žita, že by mi ujel noční vlak na rumunsko-ukrajinské hranice, ale bylo to hodně napnuté.

Těch 5 volných hodin jsem využíval k bohulibým činnostem jako pojídání pochutin a pozorováním kolem stojících dívek. A bylo se jako v celé Moldávii na co dívat. Ty obzvlášť vyvedené jsem si na památku vyfotil, až jsem si připadal jako úchyl, tak jsem toho pak nechal. V šest přijel bus a hned jsem vyzpovídal řidiče, kde je v Iasi vlakové nádraží, jak dlouho se tam jede a další, abych neztrácel drahocenné minuty v noci uprostřed města. Oprášil jsem ruštinu s tradičním všeslovanským mixem výrazů, takže jsem potřebné info získal.

Více než toto mne však zaujala krásná Moldavanka na vedlejším sedadle. Dali jsme se do řeči, ale hned jedna z prvních jejích vět byla, že jede za svým přítelem do Rumunska, kde oba studují. Tak z toho nebylo nic. Pak jsem se pokoušel bavit s druhým spolucestujícím, protože si všimnul, že komunikuju v ruštině a on uměl jen anglicky a měl také pár otázek. Po krátkém rozhovoru z něj vypadlo, že to je Němec ze Žitavy, tak jsme přešli do němčiny a zavzpomínali na moje studentská léta v Liberci a jeho Žitavě, kde byla naše spřátelená univerzita.

Koloritem každé zastávky bylo to, že maršrutkou proběhli domorodci a nabízeli produkty od zeleniny, sýrů, pečiva až po pletené košíky a dřevěné lžíce. Obzvlášť dobře vypadaly buchty a koláče, ale i přesto, že jsem měl u sebe 8 různých měn (EUR, USD, maďarské forinty, rumunské lei, moldavské lei, ukrajinské hřivny, české koruny a poddněsterské ruble) a mohl jsem se v klidu vydávat za veksláka, jsem neuspěl, protože moldavských lei bylo pomálu a jiné měny by vesničanům k ničemu nebyly. Tak jsem si musel nechat zajít chuť.

Na poslední zastávce naopak podnikal řidič, když z mrtvé schránky vylovil pytel krabiček cigaret a každému cestujícímu dvě, což byl povolený limit, předal se slovy "eto podarok". Moldavani věděli, já tušil, jen Němec netušil, že tímto právě prováží bezcelně cigára. Takto provezená krabička přinese zisk 1-1,5 USD, což při počtu cest a cestujících za měsíc, může znamenat slušnou částku. Tak jsem se stal pašerákem.

V následném polospánku se maršrutka zastavila, otevřely se dveře a vběhli dovnitř celníci s vlčákama. Šťára. Tak to už jsem věděl, že to je v p...(cenzura) a vlak nestihnu. Samozřejmě šli po cigaretách. Museli jsme obrátit kapsy, a když jsem měl rozhrabat i bágl, tak ve mně trochu hrklo, protože jsem měl 3 flašky koňaku Kvint a jedno víno. Což jsem komentoval, že to je dárek pro mé přátele, aby okusili pravou moldavskou kvalitu. Ale šli pouze po cigaretách a pustili nás po 2 hodinách přes hranice.

Když řidič na rumunském území po mne krabičky požadoval zpět, tak jsem řekl, že nám je přeci dal jako dárek a že mu je nedám. Po chvíli trapného ticha jsme se zasmáli a krátce poté nás už vyhazoval u vlakového nádraží.

Výhodou cestování se Štefanem bylo, že se učil rumunsky, takže komunikaci na informacích na nádraží jsem nechal na něm. Bohužel se potvrdilo to, co říkal Miras, že ty vlaky jezdí 2x za den a ten první až v 6 ráno. Štefan mi nabídl, že zde má zamluvený hotel kousek od nádraží za 30 EUR na osobu. Kousek znamenalo 40 minut pěšky a ráno dalších 40 minut zpět nebo se dát v šanc rumunským taxikářů. Na to, že bylo 23:15, se mi 30 EUR za 4 hodiny spánku zdálo trochu moc, tak jsem se rozhodl přespat na nádraží.

Rumunsko

RuMoPU
Davidovo lože pro dnešní noc

Někde jinde

RuMoPU
A ta moje;-)

O půlnoci se všechny lavičky v čekárně naplnily tlupami cikánských bezdomovců a já trochu zalitoval svého rozhodnutí. Navíc mi Míra poslal SMS, že mám dávat bacha, že před pár dny tlupa cikánů umlátila v Rumunsku kamioňáka, když se ozval, že byli příliš hluční (koukám, že umím povzbudit). Vzpomněl jsem si na výcvik z pionýra a hledal místo, co nejvýše položené, abych měl přehled a měl krytá záda. Využil jsem výklenku u přednosty stanice, který po půl hodině vyšel a z mé provizorní ložnice mne vyhodil do čekárny mezi bezdomovce. To už se mi fakt spát nechtělo. Naštěstí nádražím pravidelně procházely hlídky dobře ozbrojených policajtů. A to bylo dobře, protože skupiny bezdomovců byly dobře organizované, vždycky jeden z lavičky mlě hlídku a v střídali se po půl hodině. Radši jsem nezamhouřil oči ani na chvíli a vytáhnul jsem šachy. Podařil se mi v jedné partii zajímavý tah, a to šváb na e3 až h5. Tak jsem to zabalil, stejně už bylo 5 ráno. V tu chvíli se mi před očima naskytl apokalyptický obrázek, který by nevytvořili ani Davidiáni (podobnost mého jména čistě náhodná). Hala plná ležících lidí v různých polohách, které snad odporují i lidské tělesné konstituci, všudypřítomný zápach, hekání spících/umírajících lidí a tma. Tu hodinu do odjezdu jsem už prospal ve vyhřátém kupé přistaveného vlaku.

17.9. Iasi - Sighetu Marmatai - Solotvina

Po třech hodinách se naskytl nádherný pohled na vycházející slunce z mlžného oparu nad všudypřítomnými kopečky. Ten v zápětí zkazili přišivší cikánští spolucestující. Po chvíli jsem si vzpomněl na film 12 opic. Ne, že by jich bylo 12, ale kupé se naplnilo štiplavým puchem, jaký vydá 12 opic postříkaných vodou a nechaných na slunci.

Rumunsko

RuMoPU
Rumunský venkov

Ukrajina

RuMoPU
Nová ďura

Po celodenním přesunu jsem přijel do Sighetu Marmatiei a chystal se přejít pěšky na Ukrajinu do Solotvina. Protože se moje vizáž od té na fotce v pasu trochu více změnila, tak mne celník, co uměl česky, proklepnul nacionále v pasu a vyloženě si přál odpovídat česky. Takže toto prošlo. Podobná situace nastala na ukrajinské straně. Na důvěryhodnosti jsem asi nezískal ani tím, když na otázku, do jakých měst jedu, jsem místo Mukačevo na první pokus plácnul Mogadišo a poté to vylepšil Machačkalou. Snad se můžu utěšit, že to bylo jen důsledkem 2 dní bez spánku.

Po projití hranice už bylo poznat, že je tady významná česká stopa. První maník, který mi nabízel výměnu hřiven za eura, přešel rychle z angličtiny do plynné češtiny a byl rád, že si může pokecat. Hned to znamenalo vylepšení kurzu a nabídku, že mne vezme druhý den do Mukačeva nebo Užhorodu. Sice jsem si chtěl ještě prohlídnout solné doly, ale vzal jsem si kontakt, že kdyby jel tím směrem i za dva dny, měl bych zájem.

Po dvou kilometrech jsem dorazil do Solotvina, kde byl otevřen hotel v ceně 150 hřiven, což se mi zdálo moc. Navíc je tu zvykem přespávat u bábušek a jal se jich pár hledat. První dvě mne odmítli, že nemají místo, až třetí vracející se z pole, mi řekla, že by to u ní v nejhorším případě šlo, ale že nemá manžela doma, tak si to sama nelajzne a radši se pokusí mi to domluvit v hospodě. (Před 4 lety se platila u bábušek dvacka, ale vypadat jak David, asi bych taky váhal s jeho ubytováním. Jinak před 4 lety ale taky byla hřivna skoro třikrát dražší)

Když jsme zašli do místní putyky, přivítali mne větou "Ty jsi Čech?" Na "Ano" následovala "Dáš si pivo?" To se nedalo odmítnout a dal jsem se do řeči s partou chlápků, co byli 5-10 let v Čechách na práci. Když se mne zeptali, jestli si dám i vodku, tak jsem jim jejich pohostinnost vrátil a postavil na stůl zbytek Ferneta. Oni pak 4 flašky vodky a jelo se. Mezitím jsem vyprávěl zážitky z cest a zmínil jsem se i o tom, jak jsem hrál šachy v Kišiněvě. To znamenalo pro Jardu, Jirku i Florina výzvu mne porazit. Naštěstí vodka zatím tolik nepůsobila a udržel jsem čistý štít. Pak se však ze tmy vyloupnul "největší šachový borec", že mne rozseká a budeme hrát o prachy. Navrhnul jsem mu, že než, aby hned přišel o peníze, ať dáme nejdříve jednu na rozehrání. Ty partie s klukama byly v přátelském duchu, ale tuhle jsem vzal prestižně a vyloženě jsem ho černými roztrhal. To pak bylo nářků, že figurky jsou malé, že je málo světla, že předtím hodně pil, že mám jiná pravidla. Ale, že zítra přesně v pravé poledne (asi se hodně díval na kovbojky) na tom samém místě, že přinese velké šachy, že mi to vrátí a hrát budeme o eura. Samozřejmě se tam druhý den neobjevil.

Okusil jsem místní specialitu - pivo s rybou. Prý to tak pijí jen Ukrajinci a Poláci, a v Čechách se to mělo taky dříve pít, ale zapomněli jsme, co je dobrý. Obsluha přinesla kousky úhoře a jiných uzených mastných ryb. Přikusování ryb a pití piva se stalo zábavou na další hodiny. Jak stoupala spotřeba alkoholu, snažili se mi dohodit za manželku místní barmanku. Docela fešná černovláska, napůl Ukrajinka a Maďarka, paprika jí koukala z očí. Kdyby neřekli, že mi ji chtějí dohodit za manželku, ale jen na jednu noc, asi bych nezaváhal.

Zábava byla v plném proudu a z nabídek na přespání jsem si mohl vybírat. Nejblíže bylo k Jirkovi a taky nabídka, že ve 3 ráno vzbudí manželku, aby něco uvařila, byla zajímavá. Jirka patří asi k těm bohatším, za vydělané peníze na stavbách koupil domek a zařídil si obchod s počítači a internetovou kavárnu. Ale kdo nepracuje v zahraničí, tře bídu s nouzí.

18.9. Solotvina - Mukačevo - Košice - Praha

Ráno jsem se probudil v prázdném domě. Po půlhodinovém bloumání po zahradě jsem potkal Jirkovu manželku, s tím, že její rodiče jsou na poli, Jirka šel nakoupit a ona byla za kamarádkou. Když jsem zíral, že nechali cizího člověka samotného v domě a nebáli se, odpověděla, že kdo překročí jejich práh, je už jako příbuzný a příbuzní nekradou a přinesla snídani. Docela změna proti Čechám, kde co není přibité, za pár hodin zmizí.

Ukrajina

RuMoPU
Solotvinské mrtvé jezero

Ukrajina

RuMoPU
Magazin

Po snídani se vrátil Jirka a s celou skvadrou jsme odjeli na obhlídku města a solných dolů. Muzeum bylo zavřené a doly 5 let taky, ale měly svou krásu. Florin ukazoval díru v zemi slovy "éto kak pizda". Před rokem se to tu propadlo a beze stopy zmizel bagr a vozíky v zemi. Pak jsme se zajeli vykoupat do solného jezera. Hned u brány na mne vystartovala babka, že je mimo sezónu a co tu dělám. Než jsem stačil odpovědět, uviděla Florina a řekla, jestli tu jsem s ním, tak je to v pořádku a nechtěla ani prachy za vstup. K údivu všech jsem to té vody (řekněme spíš olejnatého roztoku) skočil a užil si pocitu jako u Mrtvého moře, kdy tělo zůstává na hladině.

Pak Jirka naznačil, že za chvíli jede maršrutka do Mukačeva a jestli ji chci stihnout, ať se začnu balit. Za přespání žádné peníze nechtěl, jen jsem mu slíbil poslat pár fotek z mojí cesty. Florin mne odvezl k místu odjezdu. Maršrutka už odjížděla, tak Florin ukázal, co se naučil z akčních filmů. Svým autem vlítnul před maršrutku a donutil ji zastavit. Rychle jsem poděkoval za vše a zamířil do Mukačeva.

Prolítnul jsem město a odjel do Užhorodu, kde jsem stačil projít kousek města a vyměnit prachy, protože další bus jel za hodinu, kterou jsem strávil s jednou holkou ve frontě na lístky do Košic. Čobolácký řidič autobusu nás nechtěl vzít, protože jsme nebyli na místě 10 minut před plánovaným odjezdem. Když jsem ztropil scénu, že máme lístky a jeho povinností je jen točit volantem a držet hubu, tak zabrblal a vyrážíme.

Divil jsem se, že podle jízdního řádu máme dorazit do Košic nějak pozdě, vždyť je to pár kilometrů. Ale i tady probíhají celní kontroly proti pašování cigaret. V busu jsem seděl přes uličku vedle Natálie, která jako Ukrajinka pracovala v Praze na manažerské pozici, a z druhé strany nějaký student z Olomouce, patrně silně věřící, protože po Ukrajině projížděl po katolických kostelech, kde pomáhal s opravami a v buse se bavil s českými jeptiškami.

Když vstoupila hezká celnice do busu a porovnávala dlouze mou fotku v pasu s realitou, tak jsem prohodil, že pokud se jí tak líbím, tak ať se nestydí a řekne mi to. Se smíchem mi vrátila pas a šli jsme se odbavit. A zase kontrola jak prase, bágly vyházet, věci svlíknout. Toho studenta to tak rozhodilo, že přiznal i kontraband dvou kil bonbónů a já pak prošel relativně klidně se svým alkoholovým nákladem.

Po třech hodinách jsme v Košicích. Natálie i druhý spolucestující měli zajištěné jízdenky do Čech, ale já stále čekal na volné místo. Autobusy jezdí směrem Praha každou půl hodinu, ale čekal jsem na SA, o kterých jsem věděl nejvíc info. Samozřejmě bylo plno, tak jsem se bál, že takové to bude i v dalších spojích. Brzo přijel jiný bus s volným místem a já Natálii opustil. Cenově byly jízdenky srovnatelné se SA, ale kvalita služeb bude asi horší. O dost.

Jak busům SA říká Míra žlubus, tak bych překřtil tento na černobus, ale né podle barvy laku. Už jen historky, které se od spolucestujících linuly, byly typické. Mám 6 dětí se 3 manželkama a teď mne pustili z basy, tak si jdu do Prahy nakrást, než mne zase zašijou. Na což druhý odpověděl, že je čistý půl roku, kdy seděl za ublížení na zdraví. Manželka mu v hospodě sebrala flašku chlastu a chtěla ho dotáhnout domu, tak ji dal pár facek, ona jemu ránu židlí, tak ji přelámal hnáty. A podobných příběhů tam bylo dost.

Raději jsem zůstal vzhůru až do Prahy. K tomu pomohlo i to, že jsem se nestačil opláchnout po vykoupání v solném jezeře, a sůl se nepříjemně zakusovala do těla. Z Prahy jsem dojel ranním vlakem domů. No konec, zazvonil zvonec, a živ a zdráv, mohl shodit solný háv.