• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Taiwan, Sumatra & Indočína 2013
(8. Sumatra - Jungle trek in Bukit Lawang)

3. 2. Singapur – Medan – Bukit Lawang

Ráno se loučíme s Michalem a Janou a vyzvedává nás Peiyu, která vezla prázdnými dálnicemi k letišti rodiče, tak nás doprovází až k odletové bráně, za kterou nám začíná už trochu akčnější jihovýchodoasijské dobrodružství. Letíme do Medanu opět s Jetstarem, což je záležitost sotva na hodinku. Nad zelenou Indonésii je jasno a z výšky jsou k vidění kupodivu i jiné věci než jen pravidelné řady olejových palem. Po přistání v Medanu dostáváme za 25 dolarů vstupní vízum a snažíme se něco dostat z bankomatu. Moc štědré ale nejsou a dostáváme maximálních 2 a půl miliónu rupií ve stotisícových bankovkách (cca 9000 rupií je 1 dolar, čili tisícovka jest za dvě koruny).

Tak vzhůru do exotiky. Brutální nálet taxikářů se nekonal. Ale Zuza neměla úplně nejideálnější pocit z nové země. Dle jejich zápisek tu první pocity vypadají takhle: „Proboha, kam to vlezla, co já tady budu dělat, to je hrůza, špinaví lidé, špinavý města, věci, všechno, vedro, mouchy a já nevím, co. Všude se na tebe hrnou lidi a nabízejí něco, jen aby z tebe vytáhli prachy. Začalo to taxíky, pak busy, jídlem, vodou. Docela masakr.“ Optimismus z ní tedy nesrší. Ale Medan byl nejhorší, pak už to šlo.

Dovezl nás ale postraními uličkami v pořádku a začalo druhé nahánění od flákačů na nádraží. Standardně se platí řidiči po výstupu, což se ještě úplně neví, a tyhle naháněči musí dostrkat cizince do autobusu, z něj vymámit násobek skutečné ceny předem, z níž pak dá řidiči pravou částku. Sice jsme se od něj nechali usadit, ale s placením čekáme až na rozjetí. To sice naháněč prská, ale řidič na nás mávne, že to bude v pohodě. Po minutách dalšího čekání se začneme prodírat Medanem k totálnímu naplnění a pak směr džungle. První desítky kilometrů se venkov neukáže a jedeme souvislou zástavbou. Až po drahné době se krajina začíná vylepšovat, vyprazdňovat a zelenit.

Hliněná plocha v Bukit Lawang, alias autobusák a tržnice, není úplně v koncové destinaci, tak přijdou na řadu nožky. Vypadá to tu jak u Kubelků na dvorku. Doprovází nás další naháněč Johnny, ale vcelku pokecáme a protáhneme se zadními uličkami k řece a hotelu Wisma Leuser Sibayak (který byl stejně v merku z 10 let starého lonelyho), kde mají obstojné pokojíky s koupelnou na břehu řeky za 50 tisíc. Samozřejmě že teď výraz obstojné, znamená něco úplně jiného než na Taiwanu a je to trochu (dost) šmutzig. Šťastně padáme do postele, že máme první úsek cesty za sebou. Sejdeme se nadlábnout dolů na slušné porce rýžonudlových klasik a palačinek po 8 až 12 tisících (=1 dolar), což je tak nějak suma, do které se tu v Indonésii dá najíst prakticky všude.

Okolí je tady hodně pěkné, je to funkční vesnice, ze které se i přes očekávaný nápor turistů nestal úplný disneyland, i když stánků se vším možným tady je dost. Co tu kupodivu ale není, jsou bílí turisté. Jestli je mimo sezónu nebo sem prostě už/ještě nejezdí, nevím, ale víc než deset v celé vesnici jsme jich nepotkali. O něco víc jich asi bude na túrách v džungli.

Je to tu profláklé tím, že v národním parku, který zde začíná, žijí docela přítulní orangutani v původním prostředí. Jsou trochu zdomácnělí, protože u sídla národního parku byla krmící terasa, kde se orangutani mohli pozorovat. To už asi skončilo, když to tu při povodni před pár lety pořádně propláchla voda. Ani na malé sólo túrky se tu do národního parku nechodí a gró návštěv je průlez džungle s průvodci. Achjo. Nabídka je od tříhodinových procházek po vícedenní treky. Nejčastější variantou je dvoudenní se spaním v džungli a sjezdem zpět do vesnice na „raftu“, což jsou čtyři svázané traktorové duše.

Domorodci z Medanu se sem jezdí cachtat na břeh řeky tekoucí z džungle. Voda je tu ještě pěkně čistá, protože všechny splašky začíná sbírat až ve vesnici. Na oficiální průvodce je tu nějaká kancelář u mostu, ale ta je už zavřená. V hotelu nám nabízí dvoudenní trek za 60 eur na osobu. Neměli jsme zrovna valný očekávání, ale jak ta platba v eurech, tak ta částka dost překvapuje. O dost víc, než mluvil lonely a než jakékoli jiné relace zde. Otázka je, kolik by to bylo od oficiálů. Ale stejně se někde tahat ve skupině s průvodci se nám nechce a ještě furt si myslíme, že aspoň sami prošmejdíme džungloidní okolí.

Zatím projdeme vesnicí až na její úplný konec k vodopádu. Ve tmě potkáváme u řeky našeho zewlujícího naháněče Johnnyho a nabízí zase trek po šedesáti. Že to fakt nechceme, asi předvádíme věrohodně, protože když plácneme cenu 50 euro za oba, radši to bere, že lepší než drátem do oka. No takže ráno asi jdeme. Večer přijde hlavní průvodce domluvit podrobnosti, jakože absolutní pssst o ceně. Sice furt ještě děláme, že nevíme, vymlouvám se na svoji dvojnásobně zvětšenou nohu, které přelet asi neudělal dobře, ale spíš nechceme dávat dopředu zálohu.

Noc: hotel Wisma Sibayak 50tis za pokoj s koupelnou
Doprava: taxi medanské letiště – autobusák *3$, bus Medan – Bukit Lawang 15tis
Jídlo: véča 10tis, vody po 3500
Celkem: 7$ + víza do Indonésie 25$

4.2. Jungle trek in Bukit Lawang

Ráno je pohled na nohy vyrovnanější. I když to je spíše tím, že do rána natekla i druhá. Dolů dorazil náš průvodce Robert, se kterým se domluvíme, a v devět vyrazíme. Batohy dáváme do úschovy hotelu, já si beru úlohu nosiče a tahám spacáky, pár hadrů a vody. To potkáváme opět Němce, kteří tedy nemají asi úplně největší radost, protože se už těšili na soukromou výpravu. Dali si limit max 4 lidi, tak lidi od Roberta museli přidat ještě druhou výpravu. My od toho nečekáme nic, ale nakonec to bylo prima. Kromě Roberta nás doprovází Johnny, kterého Robert zaučuje do průvodcovství. Robert totiž při jedné z výprav sbalil Kanaďanku a chystá se na přestěhování do zasněženého Vancouveru.

Nejdřív vyrážíme do kopců po skorochodnících skrz kaučukovníkové plantáže, kde z uříznuté kůry bílá kaučuková guma stéká přes trychtýř v podobě listu do mističek z kokosové skořápky. Robert na úvod vysvětluje nějaké věci a „učí“ nás ochutnávat plody džungle, hlavně mravence a nějaké ořechy. Nabaštit se ale mravenci by byla docela časová fuška. Postupně se objevují první opičáci, hlavně giboni a takoví, jejichž obličeje silně připomínají Homera Simpsona. Během první džungloidní hodiny jsme potkali více turistů než dole v Lawangu. Vrchol nastal pod stromem, na němž dřepěl první a hodně unavený starý orangutan. Pod ním si ho fotila možná dvacítka lidí z několika skupin. Podezření, že se jedná jen o plyšáka, po deseti minutách chudák orangutan rozptýlil pohybem celého těla téměř o 90 stupňů. No, tak dál. Cestu zpříjemní deštík, což se jde hned v tom bahně lépe.

Přidávalo se pěkný vedro, stezky se ztrácely v porostu, blátě a sesuvech. Úseky začínaly nabírat ostrých sestupů a děsných stoupáků. Zapomínám nějak dýchat a neochvějně jsem obsadil závěr skupiny a chránil jí občas s pořádným odstupem. Kor když se k tomu ještě naseká za den 500 fotek a nadšeně se člověk vyplácá v každé tekuté louži.

Párkrát děláme jídelní pauzu. Vcelku solidní oběd se smaženou rýží, zákusky a ovocem nám donesou z vesnice na kopec. Motáme se totiž kousek od řeky, od níž vždy pomocníci zásobují skupiny v té temné neprostupné džungli. Místo zvířat zatím zabíjíme čas houpáním na liánách a podobných blbostech.

Po jednom echu se narychlo přesouváme přes strž bez stezky k další skupině, která pozoruje černé gibony. Ti jsou docela voprsklý a vzdálenost mezi nimi si často říká i o pořádný záhlavec a průvodci je musí odhánět proutky. Místo nás si tedy začal jeden hrát se zeleným chřestýšovcem, kterého tahle hra silně nebaví. Houpe ho na stromě tak silně, že už vidím, jak had odletí kamsi na naši hlavu. Když zůstaneme sami, přichází i zlatý hřeb dne, kdy se z džungle uráčí neuvěřitelně pomalým a ladným houpáním ve větvoví oranžový orangutan. O chvíli později dorazí i orangutaní mamina s miminem, které se k ní pevně tiskne. Zrovna úplný truly wildlife to ale není, protože žebrotě se velmi přiučili a nastavují ruce na očekávané pamlsky, které z ručky do ručky dostávají. Jsme tady s nimi snad hodinu.

Následuje pořádný sestup dolů do tábořiště. To je uděláno prý nové a rozhodně nepatři k nejpovedenějším kouskům cesty. Byly to dva přístřešky složené z černých igelitů na pár bambusových tyčích. V jednom se činil kuchtík s typickým indonéským jménem Ivan a ve druhém pak máme spát. I náznak stanu by byl super, tohle mělo jednu stranu úplně otevřenou a zabezpečení ostatních stran nebylo z nejlepších. Parádní byla aspoň tůň pod vodopádkem, kde jsme pořádně smyli pot, prach a krev z pijavic.

Večeře byla výborná, jen jsme pak museli bránit žvance, protože jídelní kout leží pod hlavním korzem makaků, kteří tudy přechází pravidelně džungli pomalým očumovacím tempem.

Za tmy jsme ještě dali noční koupel při baterce. Nestahují se náhodou k vodě spousta pofidérní havěti? Ale nic nám nic neukouslo a jdeme do ležení za zábavou a hrami s průvodci a Němci. Němka (dělá policajtku) dokonce měla dvakrát i náznak úsměvu. Mezitím začal pořádný slejvák, který už nepřestal. Průvodci obalili naše ležení do igelitu. Ale i tak nohy se velmi rychle obalily na bahna. A noční výprava na záchod v té totální průtrži skrz igelitovou hradbu taky stála za to. Do řevu bouřky se však nejdřív přidala Zuza a vzápětí Hans. Hansovi něco lezlo po noze, tak to hodil na Zuzu. Něco podobného se opakovalo v desetiminutových intervalech. Když mi to lezlo zrovna za uchem, dostalo to takovou ránu, že to hodilo druhou o stěnu igelitu. Ale zatím jsme ještě netušili, co to je. Ale malý to nebylo. Já měl hlavně hrůzu z vplížení zeleného hada, protože moje tělo bylo první na řadě směrem od džungle. Druhou stranu hlídal Johnny a Hans hrdinně zalehl mezi obě ženské. Konečně jsme ve světle baterky identifikovali slušně macaté myši, což bylo teoretické uklidnění. Průvodci si zatím ve svém stanu udržovali oheň, tak to na ně nešlo. My nespíme ze zoufalství a kebíme se. Tahle noc nebude krátká. Děláme alespoň uličku za hlavami pro lehký průchod myší a na kořenech nakonec nějak usínáme. My se alespoň zachumlali do našich spacáků, které nám Němci docela záviděli a tak trochu k tomu všemu ještě naklepali přes noc pár kos. Hans a Johnny měli ráno na prstech i nějaké kousance, což asi není úplně nejlepší pocit.

Noc: ležmo v džungli
Doprava: pěšmo v džungli
Jídlo: sedmo v džungli
Celkem: 25€ za vše

5. 2. Jungle trek a rafting

Snídaně a oběd už byl slabší. I pitná voda byla taková uzená. Teď by to chtělo flat-zkratku, kterou mi nabízel Robert včera, protože výlez zpět na hřeben je hodně drsný. Elán ještě rozpumpovala Zuzu s jejími prvními dnešními slovy „mám menses“ (kurzíva tam nebude;-). Ke konci výlezu u našeho včerejšího sledovacího místa potkáváme další orangutaní rodinku. Chrněli nedaleko nás. Dnes z toho už uděláme sotva stovku fotek. Dál už jdeme spíše po hřebenu, z pár míst byly vidět i skromná panoramata, nějací ptáci a další druhy opic (Peters monkeys). Nejblíže ale opět byl černý gibon, který mi v nestřežené chvilce skočil na hlavu. Ananasový gáblík, pohoupání na liánách a na finále drsný slez po rukách a kořenech k řece, kde padám na dno čerstvé vodičky. Opodál se výhružně kejklá raft, respektive kompletní výbava pneumatikových duší od traktoru. Po obědě si velmi neochotně necháváme balit batohy se všemi cennostmi do igelitů. Sice to balí důkladně a nic tam neproniklo, ale pád do řeky by to přežívalo asi horko těžko.

Sedáme na pneumatiky a jedeme. Je to docela gut, i když postupně začínají vlhnout různé části těla. Na druhé zákrutě jsme mokří už komplet a zuby nehty se držíme provazů. Na klidných úsecích zelenou džungli vůkol zní ústřední song výpravy „Jungle trek in Bukit Lawang“ s melodií na americké „rolničky“, což je neskutečně debilně vtíravý song, který z hlavy nemůžeme ještě pár dní vyhnat, a která dala vlastně tím jméno i celé této kapitole (už to prorazilo i na youtube, na kytáru hraje Johnny). Dál jsme přišli o 1 bidlo a 1 člena posádky, ale vydrápal se na břeh a do Lawangu dorazí pěšky. Po sotva hodině přijíždíme pod most u našeho hotelu. To si nějak uvědomujeme, že jsme se před plavbou nenamazali, což byla chyba v nejblbější chvíli. Spálený jsme slušně. Jak lokálové pereme na schodech řeky, protože včerejší večerní praní samozřejmě vůbec neuschlo.

Náš pokoj už čeká, dáváme pozdní oběd (kuře sweet&sour) a prolezeme decentně vesnici, školu a jez. Mimo víkend je tu totálně mrtvo. V jedné restauračce při ice-lemon-ice-tea kecáme s Holanďankou, která sama nasbírala zážitků o dost víc. (Naposledy jí přepadli ve vlaku v Indii a vyhodili za jízdy z vlaku, kde ji u náspu našli v bezvědomí a dávala se dohromady v nějaké kobkoidní nemocnici. Cesta kolem světa tak získala přerušení s návratem dom, ale po 2 měsících se vrátila zase na trasu.) Zapadneme do internetové zašívárny za 4000 na hodinu. Typickou indonéskou véču dáváme zase u nás (špagety a palačinky). Pak už se jen bavíme hrou koťat a jdeme spát na 12 hodin.

Noc: hotel Wisma Sibayak 50tis za pokoj s koupelnou
Doprava: raftem z džungle do Lawangu
Jídlo: oběd 20, icelemonicetea 5, véča 15+9, vody po 3,5
Celkem: 81k (9$)

6. 2. Bukit Lawang

Dneska se motáme jen kolem vesnice, snídaně, nákupy rozpadlých věcí (botky a brýle). Na mostě přichází další focení s cizinci. Zuzu už se zase se slovy „ajéje“ fintí pro objektiv, ale domorodci obsypali jen mě a jí totálně zazdili. Holt sir je sir. A hello sirr s ryčným er tady zní obzvláště často.

Cíl dne je nedaleká Bat Cave, kam se jde skrz pěknou ecolodge, podél domácích baráčků na rybnících a na závěr děsivě kýčovitým holandským rezortem. Kdesi za ní odbočuje pěšina ke skalám, kde vybírají vstupné do jeskyně. Procházíme skrz bývalé korálové útesy a zarostlé stromy. Vchodová velká ďuzna je obrostlá stromy a vysokými kořeny. Vevnitř je několik propadů, tři sály, krápníky, pár netopýrů. Baterka se hodí. Při východu z jeskyně Zuzu něco houkla a, jak se o dost později ukázalo, vzala čáru a letěla do hotelu nakrmit průměrnou asijskou vesnici, kterou ukrývá ve svém břiše. Mohlo mě to napadnout rovnou, ale klasicky se myslí na nejhorší a dost jsem podezíral sebranku motající se kolem. Po detektivní práci jsem ji nakonec vypátral u vyjedeného kotlíku na hotelu, kde učila místní opálence česky.

Když už jsem tady, dávám taky dlabanec (klasika mea goreng) a jdu sám zpátky k jeskyni, za níž by měla být ještě jedna jeskyně. Na tu Bad alespoň několik ukazatelů bylo, ale o téhle už nikdo neslyšel. Ale procházka skrz částečně prosekanou krajinu byla fajn. Pak už jen večerní zábava s internetem, songy s kytarou a lokálními hity a hraním ping pongu.

Noc: hotel Wisma Sibayak 50tis za pokoj s koupelnou
Jídlo: snídaně-omeleta 15tis, mea goreng 12tis, vody á3,5tis, trs banánů *10tis, véča 15
Ostatní: sluneční brýle 25tis, internet 1,5hod 6tis, vstup do jeskyně 10tis.
Celkem: 120k (13$)