• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Taiwan, Sumatra & Indočína 2013
(14. Thajsko - z Hanoie přes Bangkok do Kambodže)

4. 3. Hanoi - Bangkok

Zpátky do Hanoie jedeme jistějším autobusem. Nádraží máme taky kousek od hotelu a busy do Hanoie jezdí každou chvíli, tak čekáme asi 5 sekund. Cestou bourají komplet některé krasové homole i celá města. V Hanoi nás vyhazuje na jižním nádraží Gap Lap asi 7 kilometrů od centra. Ale pravděpodobně nedávno značně zintenzivněná místní doprava s čísly a mapkami tras na zastávkách dělá z místní dopravy věc docela jednoduchou a za 5000 dongů busem 8 přejíždíme na severní terminál, odkud jezdí městská až na letiště. Takže taxi, tak si táhni.

Máme ještě dost času, tak prolezeme pár okolních ulic s hledáním gáblíkárny, což byl kupodivu oříšek. Výsledek za moc ani nestál kromě toho, kolik to stálo. Chuť musela spravit závěrečná útrata v 7elevnu za sušenky a zmrzlinu. Discobusem číslo 17 na letiště důkladně obmeteme aglomeračně přidružené vesnice a po půldruhé hodině dorazíme k letišti.

U Katarců na palubě bylo docela fajn. Jen nemohli nastartovat palubní počítače se „zábavou“ pro cestující, které každou čtvrthodinu marně restartovali. Na jejich 12 hodinovém letu do Dauhá by to asi trochu naštvalo. My ale vystupujeme po necelých 2 hodinách v Bangkoku, což dělá docela dost lidí.

Poprvé vlastně přistávám na bangkockém novém letišti, které bylo pro nás dost nevýhodným směrem posunuto za město. A že by to bylo něco přetékající novotou a luxusem se taky říci nedá. Kor když si ceduli nad hlavou „Welcome in Thailand“ můžeme prohlížet hodinu, než se fronty u zpola pozavíraných okýnek na imigraci trošku pohnou. A to od loňska již není třeba ani víz.

Nemilé překvapení i je, že se nám nepodařilo najít žádné airport busy, které by rozvážely lid po bangkockých končinách a je nám na informacích smrtelně vážně doporučováno sjet metrovlakem k centru a na Khao San pak dojet tuktukářem (prý cca 300 bahtů). To opravdu není dopravní prostředek, který bych na úvod v takových městech před půlnocí vyhledával. Přitom z Khaosanu jsou busy na letiště normálně k sehnání za cca 140 bahtů. Tak nezbylo než hodně zašátrat v paměti, přestoupit z metrovlaku na staré metro (přestup tedy vedl přes 2 křižovatky, ale aspoň byl řádně ošipkován), dojet na hlavní nádraží, odkud jezdí na Khaosan, mně jediná známá a používaná, autobusová linka 52 (snad, výlez exitem 4 na silnici). Dřevěným kouzelným busem nás provezla řidička zákrutami Bangkoku ke Khaosanu. Projdeme pár hotelů hned na začátku od řeky a končím opět v zeleném Four Sons (pokoj tedy až v 6. patře bez výtahu, ale také bez smogu a s koupelnou za 450 bahtů).

Decentně prolezeme živoucí trh Khao Sanu. Moc se toho nezměnilo, jen se opět o pár domů rozlezly a momentální prim hrají masáže na ulici. Nám stačí obligátnější přežírání různými klasickými drobnostmi a brzy padáme do postele.

Noc: Bangkok, hotel Four Son, 450 bahtů za pokoj s koupelnou
Doprava: bus Nimh Binh-Hanoi 60k, městská v Hanoi 2*5k + let Hanoi-Bangkok 107$, metro+bus v Bangkoku 60 B
Jídlo 92k + 90 B (padthai 45 B).
Celkem: 254k dongů + 375 bahtů (26 $)

5.3. Bangkok

Dáváme brzký budíček na náš jednodenní Bangkok. Ulice jsou ještě řádně vylidněné a dá fušku najít aspoň živou směnárnu pro naše padesátky dolarů (kurz jen 28,5 bahtů za dolar). Nějak nám báhtík posílil za ty roky. Kupujeme na zítřek autobus do Kambodže. Všechny nabídky vypadají jak z jednoho hrnce. Stále jsou podezřele levné (250B) a stále mají své fígle, jak si cenu vybrat jinak (tedy alespoň v případě agentury 99 na hlavní ulici vedle Khaosanu).

Než jsme se vyhrabali přes veliký plac Sanam Luang ke Královskému paláci už pořádně šajnovalo. Palác jen obcházíme, mně už před mnoha lety stačil a Zuzu taky není úplně hrr do těchto barákových masovek. Míříme k vedlejšímu Chrámu ležícího Buddhy (Wat Po), nejstaršímu chrámu v Bangkoku vůbec. I tady už vstup orestovali na dvojnásobek. Na úvod prolejzáme vedlejší dvorky mezi slepicemi než se necháme vcucnout přístřeškem pro 50metrového pozlaceného flákače. Kolem se rozeznívá cinkot ze 108 bronzových misek, které pro získání buddhistických zásluh třeba všechny naplnit. Kromě toho je tento chrám světovým centrem tradiční thajské masáže, které je ukryto v menších barácích na okraji komplexu. Ceny jsou sice dvojnásobné oproti uličním masážím na ulicích (260 za půlhodinu, 420 za hodinu). Někdo říká, že je to stejné, ale po další thajské masáži od slepců v Kambodži bych to nesrovnával ani náhodou. Nás srovnali velmi slušně a po letech taky člověk mohl dosáhnout v předklonu na zem.

V okolních ulicích najdeme něco k snědku a skáčeme na lodní městskou dopravu, kterou si tentokrát užijeme dostatečně a svezeme se až daleko na sever města na konečnou, kde jen přestoupíme na loď zpátky. Fajn vodní výlet za 30 bahtů. Kolem Khaosanu ještě dožereme, co jsme včera nestihli.

Noc: Bangkok, hotel Four Son, 450 bahtů za pokoj s koupelnou
Doprava: loď na sever města a zpět 2*15
Jídlo: 205 (fresh orange džus 10, ranní nákup v 7eleven 50, piva 50, véča 40, banány 9, zmrzlina 15, sušenky 15, coca-cola 16)
Ostatní: vstup do Wat Po 100, masáže 260/půlhodiny, laundry 15, internet 10, pohledy 6
Celkem: 851 bahtů (30 $)

6.3. Bangkok – Poipet – Siem Reap

V sedm ráno následuje tradiční sbírání lidí z hotelů, ale kupodivu počet cestujících nepřevýšil počet cestujících. Po vymotání se z Bangkoku jsme se rychle ocitli v rovinaté vyprahlé pustině na jakémsi pokusu o dálnici, kterou jsme si to šinuli až k hranicím. Víza jsme chtěli nechat na hranici, což nebývá nějaká komplikace, pokud si pamatuju na poslední štreku z Vietnamu před lety. Dopravce se nás snažil samozřejmě napálit a dal nám vyplňovat nějaké papíry pro víza pro vyřízení víz v nedalekém konzulátu, aby si nakonec řekl o 1200 bahtů (více než 40 dolarů), které jsme stejně neměli. Ale on by nám je výhodně vyměnil, že víza na hranicích trvají hrozně dlouho, nemůže na nás čekat atd. Naštvaně se bereme a jdeme kilometr na hranici. Jako prý ok, ale musíme tam být za půlhodinu. Všechno klasické lživé kecy, ale nějaký papírek (stačí papírová barevná samolepka na triku) jsme si vzít mohli.

Půlhodina je naprostý nesmysl pro všechny. Fronty jsou na imigračním jak u východu z Thajska, tak u vlezu do Kambodže. Nejrychlejší bylo právě to vyřízení víza, i když za tím stojí evidentně pětidolarovka, kterou jsme jim dali na nějaký vyřčený poplatek, což nakonec evidentně nebylo nic jiného než úplatek. Dobrý start do jedné z nejzkorumpovanějších zemí světa. Ale ti, co úplatek nedali, tady čekali prý i pár hodin a my šli za 5 minut. Chytli jsme se aspoň Egypťana z našeho autobusu, což byl jediný, koho jsme poznali. Chytli jsme se ho zrovna, když efektně předběhl neskutečnou frontu u imigračního, kde na stovky turistů mají 4 okýnka a ještě skenují i všechny otisky prstů. Vedle nás si pod stůl zrovna jeden celník velmi nenápadně schoval čerstvý úplatek za předběhnutí fronty, což si skoro říkalo o protikorupční boj a čórnout mu to.

Co se peněz týče, na Kambodžu stačí jen zásoba dolarů. Směnárny není třeba hledat a ani pokus o výměnu dolarů za riely nechápou a nedělají. Dolary se sypou i z bankomatů, pokud se tedy bankomat uráčí něco vydat a na oplátku nesebrat kartu. Vše se platí v kurzu 1USD = 4000 rielů, což je úplně stejný kurz, který zde platil před 10 lety. Dolary berou snad všude, jinde ani nic jiného neberou. Jen drobáky se vrací v rielech a v některých případech je ten přepočítací kurz méně výhodný. Ale pro venkov bych si pár rielů na místní dopravu a žvance nechal po ruce. Utratit jdou vždycky.

Za hranicí je čekárna pro bílé turisty. Četli jsme varování před shuttlebusem na mezinárodní terminál, odkud jsou lístky do dalších destinací omaštěné, ale jiná busová varianta v dohledu nebyla a po výlezu na ulici spustili taxikáři povyk. Egypťan na tom byl úplně stejně jako my, tak jsme čekali na někoho z našeho busu. Ale po nějaké době jsme se domluvili s organizátory jiných výprav a pomocí vizitky z naší zlodějské agentury nás dali do autobusu na busák, kde si nás přehodili konečně na pořádný autobus, který pokračoval vyprahlou krajinou až do Siem Reapu. Jeli jsme asi 5 hodin a minuli asi jen 3 vesnice s jedním gablíkovým městem.

V Siem Reapu zastavujeme daleko před centrem u nějakého hotelu za tmy, takže musíme vzít tuktuka, kteří už byli natěšení jak včely na med. Ukecali jsme ho na 2 dolary, i když panáček hlavně kalkuloval s velkým kšeftem na zítřek. Dovezli jsme se dle doporučení z Vietnamu k německému Garden hostelu za řekou kousek od centra. Tam bylo plno, ale okolí bylo příjemně klidné a další docela vyvoněné možnosti po 10-20 dolarech se daly lehce najít. Máme pěkný dvojlůžák v Riverside guesthouse se všímvšudy po 10 dolarech. Snad jen… nemělo to bazén.

Vyrážíme decentně do města. Siem Reap se neskutečně proměnil, centrum, kde před 10 lety bylo pár dřevěných minirestauraček na bahně připomíná pulzující Stodolní, tam, kde byla minová pole, jsou dnes 4hvězdičkové hotely s golfovými hřišti. Kambodžské hotspoty se také stávají ruskou enklávou a třeba v Sihanoukville už jede azbuka jak na Arbatu. Pro dnešek jsme si vystačili s Pub street a dali pár točených kambodžských piv docela slušné kvality po padesáticentu za sklenku.

Noc: Siem Reap, Riverside guesthouse, 10 $ za pokoj s koupelnou a snídaní
Doprava: bus Bangkok-Siem Reap 250 bahtů, tuktuk v SR *2$
Jídlo: 205 (voda 25B, snídaně 50B, voda 1$, piva 1$, nudle 1$)
Celkem: 20 $ + vízum do Kambodže 22,5$