CESTOVÁNÍ

TravelInfo


   

Zakarpatská Ukrajina 2005 (4 - Solotvina)

Solotvina je průmyslovým městem se cca. 15000 obyvateli. Je známá hlavně svými solnými doly. Naneštěstí nedávno udělali drobnou chybku a šest z osmi dolů jim zaplavila voda. Jedinou významnější stavbou je asi kostelík s velkým hřbitovem nad Tisou. Solné jezero na okraji města je slané tak, že se v něm nepotopíte. V solných dolech, které jdou až 300 metrů pod povrh, je i léčebna. Jinak okolí je protkáno haldami a všemi vymoženostmi, co průmyslová těžba v SSSR mohla nabídnout. Je tu nový hraniční přechod do Rumunska (použit o pár let později cestou z Moldávie do Košic).

Ukrajina

Solotvina
Jehovistické bábušky ve vlaku právě lanaří Kamila

Solotvina

Solotvina
Silnice mezi obouma částmi Solotviny

V Solotvině jsme vystoupili na prvním nádraží. Odtud je to k jezeru kousek, je tu dost možností ubytování v soukromí a u jezera je spousta chatek a kempů. Kdysi vlaky pokračovaly dál po rumunském území, ale v minulých letech tuto trať vzala voda. Dnes je posledním nádražím druhé solotvinské nádraží v druhé části města, přičemž obě části města jsou od sebe odděleny velkou skládkou.

Domek bábušky, u které bydlíme, vypadá docela v pohodě a je pár metrů od silnice a asi 5 minut od jezera. Jsou tu i další nocležníci. Jen v pokoji je trošku cítit zatuchlina, kadibudka stojí venku na hnoji, venkovní sprcha se sudem nad hlavou docela jde a v noci si začaly v podlaze pod postelí budovat svoje chodbičky myšičky.

Zamířili jsme hned k jezeru, kde to vypadá jak v Doksech. Spousta chatiček, rekreantů a hospod. Hlavní solné jezero není o moc větší než český rybník. Doprostřed se vešel ostrůvek, kde jsme po zaplacení vstupu zřídili svoji základnu. Voda byla docela teplá, jezero slané, takže jsem tam sebou jen plácnul, voda mě vytáhla nad hladinu, a tím moje pohybová aktivita pro dnešek skončila.

Solotvina

Solotvina
Solné jezero v Solotvině zažívá docela turistický boom

Solotvina

Solotvina
Večerní pivo, muzika a zábava

Večer jsem zaskočili dom smýt ze sebe solnou krustu a vyrazili do restaurační "diskotéky", dali pár piv a pizz (dvoucenťákové těsto, krájený výrobák a kečup v ošatce), obhlídli jsme místní domorodky a o půlnoci jsme se vydali dom, abychom stihli půlnoční myší koncert pod mojí postelí.

Výdaje: 28.75 H (140 Kč)
Ubytování: 10 H/os (u bábušky v Solotvině, zatuchlý pokoj s kadibudkou na hnoji)
Doprava 2.50 H (vlak Chust-Solotvina)
Jídlo: 15.25 H (pizza 7; 2x pivo 2; pečivo 1.75; voda 1.5; sůši 1)
Ostatní: 1 H (vstup k jezeru)

Čtvrtek 21.7.05: Solotvina

Dnes jsme se chtěli podívat do dolů. Stačí jen chytit směr k obludné panelové budově s těžební věží. Kolem je trošku bordel a přes areál vede několik zkratek pro místní. Došli jsme až ke vstupu, kde jsme chytili inženýrskýho, který tu dělá kápu. Prej už bohužel není možné se do dolů podívat. Bylo tam dost zranění, takže to nějaké normy a úřady zakázaly. Tak jsme to jenom omrkli kolem a koupili po hřivně nějaké solné krystaly. O pár let později se tam Kamil už dostal na večerní polooficiální prohlídky (jeho fotky a info), ale od roku 2009 už byly opět zakázány.

Kousek od dolů bylo velké tržiště, kde se prodává skoro všechno. Prašná cesta plná louží kličkující mezi skládkou nás zavedla až do původní části Solotviny. Na okrajích jsou hnusné paneláky (i když jsou architektonicky zdařilejší než ty české) a opuštěné stavby s pionýrskou duší z konce 80. let. Postupně se dostáváme do starší části, kde jsou rodinné domky. V magazinu nakoupíme nějaký žvanec a poflakujeme se mezi domky. Dobloudíme až ke hřbitovu s hezkým výhledem do údolí Tisy, a kde téměř každý hrob je přeplácán neuvěřitelným počtem květin.

Postupně opouštíme ves a mezi zarostlými haldami míříme k jezeru. Potkáváme maďarskou-ukrajinskou rodinku, která se nás ptá, kudy se vchází do nějakého muzea. Dozvídáme se, že to má být zarostlý barák, u kterého stojíme. Hlava rodiny se mermomocí snaží dostat dovnitř. Pokračujeme dál a potkáváme dědulu, ze kterého ho vyklube správce muzea.

Vracíme se s ním a ze zarostlé vilky se vyklube muzeum soli. Dědula povídá o historii těžby i celé oblasti. Mluví jazykem každé země, pod kterou se dostal, aniž by kdy odjel ze Solotviny dál než na 50 kilometrů. Takže těch jazyků je asi 7, včetně češtiny. Vedle všeho, co souvisí s doly a regionem, tu najdete i asi kilový černý meteorit, který v okolí našli.

Po příjemné prohlídce pokračujeme dál přes haldy k jezeru, kde sebou zas plácneme do vody. Večeři si dáváme na vodní restauraci. Kamil se věnuje Maďarkám a já se měl věnovat jídlu. Objednal jsem si něco echt místního - pelmeňe. Což není nic jiného než hnusný bolševický nok. Z máločeho se mi kdy udělalo blbě už půlmetr od úst. Pivo tu taky nebyla žádná sláva, tak se přesouváme o dům dál. Bohužel jsme zapomněli zajít naproti na jedinečnou pouť se sovětskými atrakcemi. Zejména horská dráha, kde se po kolejích pohybovaly husté piksly, by stála za ten zážitek.

V další restauračce pokračujeme v pivu. Zkouším vysondovat, co to je přesně za rybu, která se nabízí v jídelníčku. Odpovědí mi je, že to "dobraja ryba, mraženaja". Hmm, nakonec dobrý. U stolu jsou dvě rodinky ze Lvova, se kterými nakonec probereme vše počínaje Juščenkem s Tymošenkovou, přes Bubku, Ruslanu až po Klause s Havlem. Je z nich mimojiné cítit, že rozpad Ukrajiny by nebylo nic, co by je překvapilo. Pro ně Ukrajina končí před Kyjevem, a za tím je už Rusko, který si mohou čerti sežrat. A nejsou rozhodně první ani poslední, kdo to tu takhle bere.

Výdaje: 42 H (200 Kč)
Ubytování: 10 H/os (jako včera)
Doprava -
Jídlo: 26 H (ryba s bramborem 10; pelmeně 5; 4x pivo 1.75-2.5; súši 1; nanuk 1.25; minerálka 1.4)
Ostatní: 6 H (dobrovolný vstup muzeum 5 (vč.pohledu); krystaly soli 1)

Pátek 22.7.05: Solotvina - Rachiv - Jasiňa

Ráno jsme se sbalili, rozloučili s bábuškou a vyrazili pár kroků na křižovatku, kde měl jet velký bus z Užhorodu až do Ivanofrankovska. Byl tu docela chumel lidí, prý je vcelku normální, že se všichni do busu nedostanou, takže byl docela boj o každé větší vozidlo, co tu zastavilo. Většinou zbytečně, protože se z něj vyklubal vždy jen předražený tranziťácký taxík, které tu busy někdy zastávaj. Nahodil cenu, nikdo se nechytil a než aby jí snížil, tak pokračoval prázdný dál. Nakonec jsme se dočkali relativně plného ikarusu, ale co by to bylo za východoevropský dopravní prostředek, kdyby se tam ještě nějakých 40 lidí nevešlo.