• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Velikonoční ostrov (5.)

30. 3. Sochařská dílna na Rano Raraku

V noci byl pěkný fičák s deštěm. Brzy ráno mě budí lítající stany po kempu. Všechny erární stany tuhle noc nevydejchaly bez ztráty kytičky. V osm ráno je tu ještě tma, tak to s tím mým dosavadním vstáváním v devět nebyla taková ostuda. Ranním kuchtěním jsem vykouzlil ovocný čaj a chleba s marmeládou.

Beru kolo a vyrážím na východ s cílem „Ráno na raku“. Je docela hnusně, poprchává, ale aspoň není zima. Dneska je neděle a je tu ještě větší mrtvo než obvykle. Polňačkou kolem letiště se dostávám na rozeklané černorudé pobřeží s prvními plošinami, respektive tady spíše jen s hromadami černých šutrů, z nichž někde prosvítají pokácená světlá těla soch. Slušné kousky jsou už na druhé plošině Hanga Poukara, kam sjíždím skrz pole. Zatím jsem tu v širých krajích sám.

Dojíždím k přístavišti, kde je domeček a okolí obsypáno dalšími Ahu. Pokácená Hanga Tee s rozkutálenými velkými rudými kloboučky je obzvláště epesní. Některé od tříštivých vln dělí pár decimetrů. Ve vodách oceánů muselo skončit nenávratně asi pěkných pár kousků. Dnes už oceán ukrajuje přímo i Ahu samotnou. Škoda, že tu krásu kazí dřevěná zábradlí. Ještě že jimi zatím neobkroužili každou Ahu, i když platí samozřejmě zákaz vstupu na ně a dotýkání se soch. S tím tu straší zatím jen cedulkami, ale o to úporněji. Možná by bylo ale někdy lepší ze soch aspoň vyplít nálety.

Doposud jsem každý den viděl nových soch kolem deseti. Původně jsem si říkal, když se tu budu tolik dní tak nudit, že si udělat fotku každé sochy. A zatím jsem jich vlastně tolik neviděl. Ale v těchto místech jich desítka přibývá každou půlhodinu všech možných druhů i velikostí. Škoda, že zatím byly všechny pokáceny.

V půli cesty míjím dokonce jednu palmu mezi žlutozelenými travinami. Jinak pusto a ani kvajávy tu nejsou. V jedné sníženině pořádné macky odtáhla voda dost do vnitrozemí. A vždycky ryjou hubou v zemi. Vítr jde samozřejmě proti, jako zatím vždy, aby se pak navečer, kdy by se mohl hodit, utišil nebo úplně otočil. Aspoň tahle trasa nemá žádné kopce.

Konečně se objevuje na obzoru zelený kráter Rano Raraku s lomem. Už vynechávám i běžná Ahu s pokácenými sochami. Stráně kráteru jsou poseté černými objekty, které se pomalu proměňují v hlavy soch. Přijíždím k bráně, kolem spousta stánků se suvenýry a jídlem... turismus v plné parádě. U pokladny nechám pod dozorem kolo a vyrážím po cestičkách vstříc říši hlav. Většina soch je tu pohřebná pod zemí a vykukuje většinou jen hlava. Občas agentsky jenom očka. Ale pod zemí jsou těla kompletní a díky pohřbení i dokonale zachovalá. I zde jsou kompletní více než 10metrové kousky. Hlavy vypadají dokonale. Sochy jsou různé, včetně tlouštíčků, fousáčů či klečících soch s rukama.

Tady už můžu nadávat na turisty, které lezou do záběrů ještě víc než já jim, zasmát se jejich připitoměných pózám, abych nakonec dělal ještě debilnější. Což ale umožnilo se i na sebe podívat, když zrcadlo nepamatuji už týdny. A koukám, že spáleniny a absence hřebenu zjevu zrovna neprospěla.

Ve skále jsou vytesány v různém stadiu další desítky soch. Žádný systém v tom neměli a kutali je pátou přes devátou, na dél, i na výš. Postupně odtesali předek a strany, ale vždycky ležely na zádech, které šly na řadu jako poslední. Na moře odsud vzhlíží i ta vůbec největší Moa, která měří 21,6 metrů a váha se odhaduje na 300 tun. Ale tahle zůstala pevně uvězněna v hoře. Ze svahu jsou už pěkné výhledy k pobřeží, ke kterému utíkají další sochy. Všechny byly asi na cestě, která pro ně předčasně skončila. Je zajímavé, že všechny mají hubu v zemi, což by dost odporovalo všem těm teoriím o cestování soch po zádech. Naopak pád na hubu po nepovedeném pochodování dle Pavla by tu na to sedlo. Vlevo pod útesy nejvýchodnějšího výběžku Poike se dme největší soubor patnácti vztyčených soch na Ahu Tongariki.

Ještě jdu po cestičce ke hraně kráteru, kde je rudá průrva, kterou z kráteru zrovna utíkala jedna moa. Vevnitř se otevírá zelená zahrada, uprostřed s jezerem a ve stráních nad ním jsou další desítky soch. Nádhera. Bohužel k sochám se tu nemůže. A je tu jediná známka archeologických prací na celém ostrově. Projdu aspoň kolem jezera na druhou stranu, tady v kráteru není už lautr noha, i když ani na přední hraně to nebylo tak hrozné. Škoda toho silného pošmourna, ze kterého občas padly nějaké kapky. S tímhle počasem se žádné fotografické zázraky asi čekat nedají. I když jsem se snažil kvalitu dotáhnout alespoň kvantitou a nacvakal tu asi rekordních 500 fotek za den.

Už jenom kousek chybí sjet k těm 15 sochám. Ahu Tongariki je největší ahu, je přes sto metrů dlouhá a okolo dvou metrů vysoká. Na ahu je vztyčeno 15 moai, včetně nejtěžší stále vztyčené sochy, vážící 86 tun. Ahu Tongariki bylo hlavní centrum Hotu Iti, svazu východních domorodých obyvatel. Roku 1960 bylo zničeno vlnou tsunami, která odnesla sochy až do vzdálenosti 150 metrů do vnitrozemí. V letech 1992 až 1995 bylo pak zrestaurováno japonským týmem pod vedením chilských archeologů.

Opodál u vstupu stojí i socha, kterou rozchodil Pavel. Na rozsáhlém prostoru se válí další socha a v kamenech jsou vyryty petroglyfy. Nevlídné šero se přesouvá do setmění. Už je sedm, tak zpátky. Vítr samozřejmě ustal. Cestou nakonec zastavuju u těch ahu, které jsem cestou sem vynechal. I tak se to stihlo dojet za světla.

V supermarketu zachráním rychle tenčící pesa platbou kartou. Díky neděli je zavřen internet i žrádelny na pobřeží (hned u hřiště jsou tři srostlé, které doporučili i v informacích na dobré žvance kolem 5 tisíc). Aspoň mi usmolili fajitas o velmi slušné gramáži. Pak už zbývá jen čajový dýchánek ve společenské místnosti v kempu. Ale jsem asi vyvrhel. V anglické skupince nějaká kráva po každé větě kohokoliv hýká „yeh, exactly“, v čínské skupince zas neskutečně hlasitě srkají svoje nudle, tak jsem v nejvzdálenějším koutě a píšu si tu ty svoje bláboly.