• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Velikonoční ostrov (6.)

31. 3. Na nejvyšší horu Terevaka

Dnešek si prý dám jen relaxačně, ale cíle v podobě nejvyšší hory a lehára na pláži Anakena na druhé straně ostrově tomu úplně nenapovídají. Šumákem obarvím zdejší dosti hnusnou vodu z kohoutku, čímž se petka dostává do velmi pitelné konzistence za stopade. Ve městě se zastavím v kanceláři LANu a na počítači zarezervuju poslední volné místo u okýnka vzadu, tak by se něco mohlo vidět. Internet na hlavní třídě je zavřenej, konkurence děsně pomalá a seznam je pro jistotu zablokovanej zdejšími antispamovými hlídači úplně, což se mi na téhle cestě nestalo poprvé. Jedu už známou neznámou silničkou k A Kivi.

U A Kivi je teď plno autobusů, ale kupodivu žádní lidé. Za chvíli se akorát z postranní pěšiny vrací študáci z horské túry. Vyrážím za správnou směrovkou blbou cestou. Směrovka je spíše vedena za obchodními účely na blízký ranč. Takže zpátky podél plotu širokou polní a pak luční cestou šplhám pozvolna do kopce s neviditelným vrcholem. Na kole jsem toho tady moc neujel. Né že by se nedalo, ale pěšky je to tak nějak pohodlnější. Louky jsou tu krásně zelené, tak si dělám spousty přestávek na kochání a hlavně vydýchání, protože mě to tu nějak zmáhá. Aspoň žeru kvajávy. Pak se tu nemaj množit, když desítky pecek každej fluše po okolí. Abych trapně pořád jen neseděl na kmenech, tak i lehám do trávy a pozoruju mráčky. Vyruší až jeden cyklista a několik pobíhajících koní. Z uctivé vzdálenosti je doháním na vrcholu kopce, což je nevýrazný vršek s hromádkou kamení 507 metrů nad mořem. Ale výhled je odsud znamenitý. On tenhle prcek je totiž taky 12. nejizolovanější horou světa. Třeba Mont Blanc je až třináctý. Pod nohama louky, moře a vůbec celý ostrov. Na severozápadní straně je to slušný sešup k moři, kde není vůbec nic. Na vršku je docela dost lidí, většinou turisticky přijeli z několika stran právě na koních, pěšky dorazili ale i z východní strany, kde stezka vede asi ze silnice lesem.

Plán na další jízdu na Anekanu pouštím. Počasí stojí za pendrek, čas už zase svině nějak pokročil a hlavně tam žádná cesta odsud nepokračuje. Taky vidina dalšího stoupání poté úplně nepřivádí k úžasu a vracím se zpět stejnou cestou. Brzdy byly spíše na okrasu a přes usilovné mačkání a šílené pazvuky kolo příliš nezpomalovaly, takže nejprudší srázy jsem stejně musel sejít pěšky.

Ve městě si konečně v minutě zavíračky vzpomenu na poštu. Naštěstí babka má velkou trpělivost. Výběr pohledů byl sice velký, ale kvalita za mnoho nestála. Když už je čas a světlo, jdu aspoň na městskou pláž, což je vybetonovaný cípeček o šířce tak dvacet metrů, kde se dá cachtnout. Dobrovolně jdu po kotníky, nedobrovolně nad pupík. Jinak si tady akorát tak dřepím a získávám dalšího psího kámoše. K večeři si objednám nějaký As (5000), což poněkud nelibě zavání angličtinou, ale vyklube se z toho megabageta s kuřecím. A chrnět.

1.4. Odlet

Po probuzení zase balení, což jsou vždycky přesuny. Stan je hotov poslední, ale do batohu musí jít první. Uklohním čaj a zdlábnu erární marmeládu, která komplet zasere můj jediný slušný letecký oděv. Můra na recepci fakt vážně myslela za to 1 nabití telefonu 2000 pesos a ještě na mě zkouší 8 nocí místo šesti. Aspoň že je odvoz na letiště v 11:30. Od babky majitelové dostaneme na rozloučenou místo sena náhrdelník trvanlivější s minimoai. Ještě koupím cetku v dosti bohatém výběru na letišti. Chci zkusit vyfotit přistávající letadlo, ale akorát se přiřítilo z druhé strany. Tohle totiž přiletělo z Tahiti a pokračuje dál do Chile.

Jako vnitrostátní let je to bez buzerace. Ale pak čekáme hodinu a půl v letadle. Leteckým provozem to asi nebude, vzhledem k tomu, že v okolí 3000 kilometrů žádné jiné letadlo není. Ostraha a další lidé se chodí smutně koukat na dvě prázdná sedadla přede mnou, takže se jim asi někdo ztratil a vystoupil tady předčasně a teď ho hledají po ostrově. I když splést si Santiago s tímto letišťátkem by mohlo dotyčného trknout.

Nenašli ho, tak letíme. Z okénka lze přehlédnout tentokrát celý ostrov. Ale výška se nabrala proklatě rychle, tak úplně vyhlídkové terno na rozeznání soch to nebylo. Ale i tak jsem si ostrov užil parádně. Týden utekl jako nic, rozhodně se tu člověk nenudil a k úplné spokojenosti a celkovému poznání by se ještě dva dny navíc hodily.

Místo bylo díky jistému nerovnoměrnému rozložení sedaček zpříjemněno místem na nohy o délce tak metr, tak aby to nebylo trapný, šoupli nám k tomu i sedačky z byznysu. Na entertainmentu kouknu na RED s Willisem, což jsou přesně ty druhy filmů, které se dají lehce pochopit i s mojí pidgin ingliš. Následuje Walter Mitty, kterého jsem sice viděl i v kině, ale bylo to dobrý, takový ideální cestovatelský. Pokecám ještě s Ell, která taktak stihla odlet do Brazílie. Já mám let domů až druhý den v poledne. Ale jestli byly nějaké úvahy o sjetí do Santiaga na přespání, tak dvouhodinové zpoždění je definitivně zamázlo a jdu chrnět na svůj plácek v 2. patře letiště. Tam nikdo a sedm hodin se docela slušně schruplo ve spacáku. A do telefonu jsem ještě objevil knihu Rapa Nui od Pavla Pavla psanou formou deníku z jeho první návštěvy, takže se po probuzení můžu znovu ponořit do travnatých plání ostrova.

Cenově to tam koštlo 130 tisíc pesos (cca 5 tisíc Kč), ale držel jsem se dost při zemi. Ono taky, když je celý den člověk v luftě na planinách, tak není šance kde a za co utrácet. Jen ta letenka za 12000 kaček ze Santiaga to trochu prodražuje, což ale můžete ošéfovat lépe.

Ceny:
1000 chilských pesos = 40 Kč (1 USD = 550 pesos, na místě možno platit dolary v kurzu 1:500)
Ubytování: kemp Minihoa, 6 nocí po 5000
Doprava: půjčení kola, 3 dny po 8000; motorka 20000/den; pár taxíků a jednoduché stopování
Vstupy: národní park 30000 (nebo 60$), Etnografické muzeum 1000
Jídlo: fajitas pollo 4000, kuřecí as 5000, pizza 9000
Nákupy: cca 12 tisíc (veškeré 1.5 litrové pití včetně vod 1700-1800, marmeláda 200gr 1300, kusy chleba a pečiva na váhu (3 housky 500), šumák 300, plechovky limonád 700
Ostatní: internet 1200/hodinu, známky á500, pohledy á400, trička 5000, 15centimetrové sošky moa od 4000