Ráno nás probudila kotvící loď asi padesát metrů od nás. Taková kotva hozená do vody udělá docela rámus. Sebrali jsme sakypaky, seškrábali odporný hnědý slimáky ze stanu a šli na jih. Teď byl dobrý každý kilometr, protože jsme byli akorát na okrají úplného zatmění.
Cestu jsme ale prokaučovali hned na začátku. Měli jsme se vrátit a přejít hlavní most do Linze. My šli podél Dunaje, kde měl být další most. Most by tedy byl, ale nebyla k němu cesta. Dunaj byl napravo i nalevo. Než jsme se dostali na nájezd na most, obešli jsme další kilometr. Ještě zábavnější byl ale ten most. Tady rozhodně nepočítali s tím, že by se tu mohl objevit chodec. Podél místních čtyřproudek jsme zabloudili do obrovského a opuštěného staveniště. V blátu mezi buldozery jsme se nakonec prodrali na okraj Lince.
Dál už to bylo v pohodě. Našli jsme hlavní silnici a došli k dálničnímu nájezdu na Salzburg. Do zatmění ještě zbýval nějaký ten čas. Tuším, že bylo asi v jedenáct dopoledne. Načárali jsme ještě ceduli Salzburg, ale už to bylo prd platné. Hodinu před minutou EM už nic nejezdilo a jako by všechno chcíplo. Vedle byl park, tak jsme tam obsadili lavičku a čekali a sušili a jedli a pili.
Pohled na lavičku, kde byly roztažené zvlhlé hadry a dva týpky, musel být asi okouzlující. Ještě, že vedle byl Plus, tak jsem do sebe nacpal pár čokolád za fünfzig Pfennig. Poklábosili jsme i se stopařema, s nimiž jsme včera soupeřili o metry. Tihle ale moc štestí neměli. Došli pěšky do Freistadtu a odsud jeli ráno vlakem (třicetikilometrový kousek je stál asi 200 korun). V parku se už shromáždilo dost národa ze sousedních paneláků.
A jak dopadlo to nejdůležitější? Asi stejně jako celá cesta. Stálo to za... Začátek dne byl nadějný. Sluníčko svítilo, ale postupně se začaly přihánět mraky. V okamžiku, kdy se začalo slunce schovávat, byla už obloha pokrytá mraky. Tak jsme museli doufat v trhliny, které se mezi mraky objevovaly.
Když to přišlo, vše se ponořilo do takové barevné tmy. Naprosto vše, včetně ptáků a doteď vyjících psů, ztichlo. Přes černý kotouč se sice přehnaly lehčí mráčky, ale nakonec to bylo vidět OK. Prímový okamžik, i když za slunečného dne to mohlo být ještě prímovější.
Dál na jih jsme šli už jen asi dvěstě metrů, kde byl nájezd na dálnici druhým směrem. Jezdilo minimum aut. Na to, že by jel někdo tudy naším směrem nebyla moc velká šance. Ještě jsem ale nestačil napsat ceduli "Freistadt - Prague" a už nám zastavilo německé auto s americkým řidičem. Jel do Prahy!
Ještě se k nám přisomroval Polák. Bylo docela deprimující, projet za jednu hodinu to, co jsme předtím zdolávali skoro dva dny. Představa, že bysme mohli být za pár hodin v Praze, nás ale rychle vyléčila.
Řidiče napadlo, že bysme mohli vézt nějaký drogy. Tak jsme přešli hranice pěšky. On prý počká na druhé straně. Byl to od něj rozumný nápad. Byli jsme za čárou o půlhodinu dřív.
Zanedlouho jsme už vystupovali na Václavském náměstí. Rozloučili se s Američanem i Polákem a vsadili svůj život do rukou mělnických autobusů. Přežili jsme i tohle. Na Mělníku jsme to zapili a Žíža další den dostopoval do východních Čech.