SEMINÁRKY

Makroekonomie

Mikroekonomie


Miras.cz - Seminárky - České dějiny - Česká politika do roku 1918

Vše podstatné z českých dějin

Diferenciace české politiky, přelom 19. a 20. století

Neúspěch ve státoprávním zápase poznamenal v následujících desetiletích tvář české politiky. Její hlavní trauma pramenilo z faktu, že překotnému ekonomickému a kulturnímu rozvoji českého národa neodpovídalo jeho politické postavení. Česká politická reprezentace se až do vypuknutí první světové války pokoušela, ovšem bezúspěšně, v zájmu dosažení státoprávních požadavků měnit taktiku. Docházelo k přechodu od pragmaticky chápané loajálnosti vůči Vídni až po radikálně nacionalistické postoje, vyvolávající v českých zemích odpor německého etnika, tvořícího zhruba jednu třetinu obyvatel. Soužití Čechů a Němců v rámci jednoho státního útvaru nabývalo stále více konfrontačních rysů.
V posledním desetiletí 19. století měla již česká společnost téměř všechny rysy moderní vyspělé společnosti. Složitému sociálnímu rozvrstvení odpovídala i struktura politických stran. Tradiční staročechy, mladočechy a roku 1878 založenou dělnickou Českoslovanskou sociální demokracii doplnily po roce 1890 strany křesťanskosociální, národně sociální, agrární, ale i malá a vlivná realistická strana, vedená vysokoškolským profesorem T. G. Masarykem. Ve volbách roku 1907, poprvé konaných podle všeobecného hlasovacího práva, získali nejvíce hlasů agrárníci a sociální demokraté. Do popředí se stále více dostávala díky svému vlivu organizovaná dělnická hnutí.
Ačkoli v kulturní sféře od počátku národního obrození převažoval romantický styl (typickým představitelem byl K. H. Mácha), před rokem 1900 se začaly v českém umění pozvolna prosazovat moderní směry. Česká kultura se více otevřela světu a slavila velké úspěchy, zejména v hudbě skladbami Antonína Dvořáka a operami Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka, ale i v malířství prostřednictvím Alfonse Muchy. V literatuře se nezapomenutelným způsobem zapsal svým celoživotním dílem Alois Jirásek a dále se úspěšně projevil Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Jiří Wolker a Jaroslav Hašek. Mezinárodním pojmem se stala i pražská secese.

Vypuknutí I. světové války 1914

K uskutečnění dávných českých tužeb napomohla až první světová válka. Bezprostředním důvodem jejího vypuknutí byl sarajevský atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda v roce 1914. Avšak vypuknutí tohoto konfliktu mělo hlubší mezinárodní důvody, souvisely s dlouhodobou nerovnoměrností ve vývoji jednotlivých velmocí, s množstvím jejich protichůdných zájmů a touhou po nových koloniích.
V českomoravském prostoru sice neprobíhaly válečné operace, ale obyvatelstvo zažívalo mnohé útrapy - nedostatek potravin, prudký růst cen a spekulaci. Česká politika se zpočátku obávala rychlého vítězství Německa, jehož bylo Rakousko-Uhersko spojencem. Případný triumf Němců by totiž nebezpečně zvýšil jejich převahu ve střední Evropě, s nepochybně vážnými následky pro české snahy. Vídeň ihned od počátku války zpřísnila dohled nad poměry v českých zemích a v zárodku se snažila utlumit všechny opoziční projevy, umocňované zprávami o dezercích českých vojáků na ruské, srbské a později i na italské frontě.

Počátek Masarykovy zahraniční akce 1915

Ve srovnání s lavírující domácí politikou měl zcela jasný program T. G. Masaryk (1850 - 1937), který již na počátku války odešel do zahraničí s cílem zahájit odboj proti Vídni. Masaryk vsadil vše na vítězství Dohody (Francie, Velká Británie, Itálie a posléze i USA) a v roce 1915 se v Ženevě vyjádřil pro rozbití habsburské monarchie a vznik nového státu - Československa. Jeho zrod zdůvodňoval kombinací historického práva (české země) a přirozeně právního principu (Slováci, odnárodňovaní a potlačovaní Maďary, byli v Masarykově koncepci větví československého národa a měli tudíž právo žít v jednom státě s Čechy). Postupem času Masaryk získal se svými spolupracovníky, sociologem a právníkem Edvardem Benešem a slovenským astronomem M. R. Štefánikem mezinárodní podporu, k níž přispěl jak vývoj na frontách, tak i vystoupení legií, zformovaných z českých zajatců a bojujících proti rakousko-uherským, německým a později i bolševickým vojskům.
Po smrti císaře Františka Josefa I. (1848 - 1916) a nástupu nového císaře Karla I. (1916 - 1918) se v českých zemích poměry uvolnily.