• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

ÁZERBÁJDŽÁN 2018
II. Sheki / Xeki

31.10. Cesta do Sheki

Je devět a spalo by se dál. Njn. Stejná snídaně, anglicky dali dohromady dokonce comment a booking. Jako těžký tady, jsou fajn, ale jiný čísla než desítky se nedávají. Pokud někdo má v Baku pod 9, už je to podezřelý. Musí se číst i slovní hodnocení. Někde se musí i na záchod přes obývák a ložnice domácích, ale stejně dostávají desítky.

Metro mám hned pod barákem, a jak na východě bývá, je výkladní skříní města (jízda 0.3m = 4Kč). Chodby z mramoru, s mozaikami a přestupní chodby jsou místo celoplošných reklam na prací prášek vyzdobeny kopiemi slavných obrazů v rámech od Rubensů po Dalího. Vozíčky metra jsou echt sovětská klasika.

Přestup na jednostaniční trasu k autovokzalu. Dost matoucí místo, ale probloudím se kolem tuctu prodejen lístků do Turecka do třetího patra obchoďáku, kde je autobusák. Každou celou hodinu to jezdí snad kamkoliv. Odjezd už za minutu může znervóznit, ale je to jen orientační pobídka k nastartování motoru. Lístky jsou levný a šestihodinová jízda vyjde na stokorunu. Docela kvalitní bus a chvilka na psaní spisku. To rychle vyrovnali puštěním komedie Hozu v „Romantik Kino“. Nasazuji sluchátka a v nestřeženém okamžiku vypínám reproduktory pro zadní část vozu. Ještěže tak, protože po filmu začali pouštět místní hity.

Několik hodin jedeme po dálnici s jednou zastávkou na žvanec a množstvím zastávek přímo na dálnici pro pár šluků závozníka. Podél dálnic jsou stánky s identickým sortimentem žlutých jablek, granátových jablek a z nich slisovaných gramodesek. Konečně odbočujeme z dálnice vedoucí nekonečnou rovinou a máme přejet pár bílých vyschlých kopců, což je pro vozidlo nadbusový výkon. A přes další rozeklané hřebeny až k finálnímu sjetí do údolí zaklíněného pod hraničním Kavkazem, ze kterého jdou stejně vidět jen listnaté lesy v barevných podzimních orgiích.

I mimo Baku už se dá najít pár hostelů a homestayů, i když pokoj s koupelnou je bez šance opět má vše excelentní hodnocení. Protáhnout se mezi taxíky a po párset metrech jsem u Zengereb hostel (pokoj 10.8M=140 Kč). Vede to milý starší Ruslan a dokonce je tu i pár normálních turistů. Polský pár na kolech a Amík Mike.

A den je v pytli. Obejdu aspoň pár bloků, v korytě potoka běhají krysy a plavou tisíce petek. Tady už to má echt sovětský nádech, staré barabizny, dřevěné boudy, moskviče a žigulíci, bordel a bahno, prostě pastva pro oči. Kolem hlavního náměstí naberu trochu tekutin a donner v chlebu (1.7m).

Ruslan ale dělá asi pravidelně společnou večeři, dnes šašliky a hlavní heslo je „vodku, piješ?“. Otázka je to čistě řečnická. A je prává, domácí, má 85 procent. Ještě vidím. Přinesli spoustu talířů s výbornými pokrmy, něco dělal sám, něco koupil a účtuje si za to jen tři manaty. Sešlo se nás tu nakonec devět, ještě Číňanka, bankovní úředníci z Baku pracující naproti a bratr Ruslana, šéf místní policie. Kecáme, Ruslan jen rusky a Polák to nějak vypospojuje. I když zrovna našemu tématu v angličtině, jestli Rusáci Polsko osvobozovali, nebo okupovali, zrovna rozuměl Ruslan překvapivě dobře. Další diskusní přestřelku nechávám v duchu českých tradic na Polácích a radši krafám s Mikem o cestování. Je to dlouhý večer, vodky mizí a neutečou před ní ani holky ani Číňanky. Těžký večer daleko za půlnoc. Poláci začali šlapat z Alma Aty a jedou půl roku do Athén. V Tádžikistánu byli akorát při tom útoku na zahraniční cyklisty. To nepotěší. Amík se ptal, jak by shrnuli Kyrgyzstán do jednoho slova? Odpověď - sračka. Kdyby byla dvě slova, přidali by krutá…

1.11. Sheki a Kish

Vyspávám brutálně dlouho. O moc nepřicházím, prší přes noc a předpovědní okýnka po hodinách ukazují chcanec až do noci. Vyrážím maršrutkou do starého města s kompletními hradbami. Zato vevnitř toho moc nezbylo, jen rumiště a pár baráků. Půlka výstavních a půlka před spadnutím. Všichni jsou tu kvůli paláci Shaki Khans/Xan Sarayi pod půltisíciletými buky. Nádherné to sídlo, kde je vybarvený každý milimetr a barevná okna dodávají další barevné orgie. A nebýt venku ten mlhavý hnus, vyniklo by to famózně. A nebýt zákazu focení, měl ybch to i zvěčněné. Ale má to jen 3+3 místnosti a průvodkyně s ázerbájdžánskou návštěvou to vysloveně proběhne, aby pak strávili v suvenýrshopu víc času než v paláci (vstupy do všeho jsou po 2 manatech).

Ještě na hradby. Dole jsou dvě, jak říká lonely, nezapomenutelnihodná muzea. Jedno o umění v pěkném albánském kostelíku a etnografické v papírových kasárnách. Výstavka o historii města a mišmaš všeho, co se v okolí hnulo. V sále hrdinů jsou z Sheki nejen padlí vojáci, ale i vědci a lékaři. A my oslavujeme sportovce a pojmenováváme po nich mosty. Zas se to aspoň nemusí každou dekádu měnit.

Kamennými uličkami vedou plynové trubky a zpod nich různé probublávají z útrob země prameny až k dalšímu menšímu paláci Khana. Je méně zdobný, ale hlavní místnost vypadá hezky. Dole je zase růžová zahrada, která v listopadu moc nevynikne. Hlídající bábuška přinese čaj. Pohoštění se prý neodmítá, ale radši se ptám kolik. Vypálí deset manatů. Tak nazdar, prostě být furt ve střehu. U hlavní silnice jsou dva karavanseraje, jeden je opuštěn a v druhém je velký hotel s prý děsivým personálem.

Na hlavním placu tipuji zastávku do nedaleké vesnice Kish. Je půlčtvrté, a to tam měl být téměř celodenní trip. Hlavní měly být ale pohledy z údolí na zasněžené čtyřtisícovky, ale dnes je stejně jen mrakový klobouk nad hlavou. Aspoň ojuknu bahnitou vesnici na konci světa. Do maršrutky s výškou metru a čtvrt se sotva nasoukám na stojáka.

Kish je vesnička ve stráni, ulice má z valounů, v lepším případě teda, většina je jen z bahna a všechno je šedý. Celej Mělník. Kodrcáme se až na konec vsi a pokračuji na zamok. Cesty s bahniskovými jezery jsou vhodné maximálně pro ty desítky koňů svážející dříví. Řečištěm beru směr Rusko. Ale už je tu množství zelených pohraničníků, každý mě zastaví, něco říká, něco říkám já, nerozumíme si nic, ale pustí dál.

Zamok, respektive zřícenina, musel být obrovský tahák. Kolem jsou opuštěné restaurační a hotelové komplexy i s obytnými šmoulími muchomůrkami. Ale po prvních metrech stoupání k hradu cesta mizí v keřích. Proderu se až nahoru, kde zůstalo pár masivních zdí. Místo by to bylo exkluzivní a výhledy parádní, kdyby bylo teda něco vidět. Sotva je vidět v mlze řeka pod nohami.

Peláším dolů, je po pátý a světlo mizí. Proběhnu kamennou vesnicí k dalšímu albánskému fotogenickému kostelu. Je opraven a stále přístupný. S Albánií to má společný pouze základ slova znamenající hory. Kavkazská Albánie tu byl stát kolem přelomu letopočtu.

Seběhnu na hlavní silnici, nenápadně se protáhnu kolem taxíků, abych neposlouchal, jak už žádná maršrutka nepojede. Za dvě minutu tu jedna prázdná je. Pří nákupu tekutin, syroku a dortů řeší zaokrouhlování dáním sirek po dvou setinách manatu. Na večeři máme nové párečky. Rusáci s mladou v županu neodpoví ani na pozdrav, Finové vyrazivší po letech práce na cesty, Němka cestující dva měsíce jenom po Kavkaze. Rusákům dokonce prochází ani nepití vodky. To Číňance ne. Mísy jídla mají tentokrát dost jater, takže nic moc. A k tomu kvanta nakládané neskutečně pálivé zeleniny. A spát zas po půlnoci. (33m)

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (Gabala) >