II. Bangladéš - plavba Rocketem, Dháka, Sreemangal, Jaflong
Hularhat, plavba Rocketem do Dháky (13.2., den šestý)
Khulna... v pět zas meluzíny a v sedm budík. Jsme jak zmlácení. Přeci jen navzdory oficiálnímu posunu o 5 hodin je to pro mě posun o čistých 12 hodin. A dnes nás čeká velká a nejistá cesta do Dháky. Rocket (parník) odjíždí z 50 kilometrů vzdáleného z ghátu (přístaviště) v Hularhatu, kam veřejná doprava nejezdí. Ale nejdřív do nejvyššího patra hotelu, oficiálně by tu měly být dvě vyšší, ale už tady máme slunce nad hlavou. Za sutí je jídelna s dvěma toasty, syrové vejce a banán. Tuktukem na busák, kde hned skáčeme na rozjíždějící se bus do Barisalu. Obkrouží autobusák na druhou stranu ulice a čekáme dál. Naivní představa, že by mohl odjet poloprázdný. I když už je to dálkový bus, místa je tu ještě méně než ve wizzairu. Péra už dávno odpadla, klepe se vše a jízda připomíná zemětřesení ve sklenářství.
V Pirojpuru jsme za dvě hodinky a 7 km ke ghátu Hularhat musíme ujet tuktukem za stovku. U řeky je spousta stánků, žádný však s poživatelným jídlem ani chlazeným pitím, která většinou stačí Myšákovi k jídlu. Konečně nějaký ideální spolucestující, který nemá imrvére hlad a nedožaduje se jídla každou třetí hodinu. A když se jednou za den objeví chlazená cola, nic nám nechybí.
Bangladéš
Přístaviště v Hularhatu
Bangladéš
Náš "ricket" do Dháky"
Bangladéš
1. třída na lodi
Bangladéš
Podpalubí
Bangladéš
Horní paluba a fotolov na bílé
Bangladéš
Prodejci na zastávkách
Jsme na železném molu za vesnicí, naproti je kancelář BITWC a časem i pán, který po marné domluvě zavolá telefonem výš a dodá nadějné informace, ze kterých se po hodině vyklubou vip lístky. Sice za vyšší cenu (1750), ale hurá a můžeme čekat 3 hodiny. Objeví se na pokec kluk hrdě se hlásící ke křesťanství, což by se i z vytetovaných křížů dalo poznat. Jenže během toho mi zrekvíruje mobil, naťukne si na facebooku přátelství, která než stačím další den vymazat, zahltí desítkami božích obrázků a frází. Už se snad ani nedivím, že zde křesťany občas přetáhnou holí nebo mačetou.
Loď přijíždí přesně, ale nemá žádné koleso ani kouřící komín. I kajuty se dost odlišují od těch na internetu. V podpalubní kleci se tísní stovky cestujících po 200 taka. Kromě stánku s pitím, čajem a špetkou sušenek tu je jen železná podlaha. My jsme o patro výš, kde je salonek a malé kajuty s okýnkem, dvěma postelemi a smrádečkem z všudypřítomných dezinfekčních kuliček. Provedeme inspekci lodě až po strojovnu. Staře, omšele a zničeně to vypadá tedy fest a dumáme, jestli to je tedy nějaká loď aspoň z půlky minulého století. Nakonec z nich vypadne, že je to loď teprve z roku 2004. Aha. Pravý Rocket dnes jezdí jen jednou týdně kvůli poruchám většiny ze čtyř provozovaných kusů.
Jinak krajina na březích je hodně zelená, trochu ji ohlodává eroze, sklizená políčka, rybáři a nad vodu sklánějící se stromy. Potkáváme vzácné a za celý Bangladéš také jediné bílé turisty – postarší páreček z Německa a jednoho Rakušáka. Každý sebou má vlastního průvodce, který je doprovází po Bangladéši. Kromě nás tu jede i pár bohatších rodin, jejichž mládež tak získává cenné fotky s bělochy. Motáme se kanály, občas docela úzkými, občas širokou řekou pomalu na hraně Indického oceánů. Však celý Bangladéš je v podstatě jedna velká delta Gangy a Brahmaputry. Z břehu nejčastěji čouhají komíny cihelen, pár zastávkových vesnic a po setmění město Barisal. Byl sice cílem toho prvního autobusu, ale takhle jsme tu jen o 10 hodin později.
Bangladéš
Vodní dálnice
Bangladéš
Všudypřítomné cihelny
Bangladéš
Večerní kýč nad Ganga-putrou
Zato potopení by nebylo úplně komfortní, vesty nejsou vůbec a záchranné kruhy zub času ohlodal více než doslova. A s nějakou čárou ponoru si místní fakt starosti nedělají. Desítky potkaných malých nákladních lodí jsou naložené vysoko nad okraj a vlnky jim šplouchají dovnitř. Hlavní převážený tovar jsou cihly, což není nejpraktičtější náklad pro tyhle kocábky. Potopené vraky u břehu ale naštěstí jednou za rok spláchne monzun do moře, takže vodní dálnice zůstává čistá.
Kochací a čtecí pohodu na přední palubě si užíváme do rudého západu slunce,
kdy nás rychle vyhnala zima do salonku na večeři. Ta obsahovala za tři stovky hodně rýže,
stopové prvky kuřete a spropitného se dožaduje posádka ještě před dojedením. Rozumět jim není
a myslíme, že nabízí něco dalšího. Že „díky, ne“. Tak snad nepřijdou v noci strašit.
Bus Khulna-Barisal 100, rikša 40*, tuktuk na Ghát 100*,
loď Hularhat-Dháka 3500*/kajuta 1.třída, večeře 300... 2250tk (27$)
14.2. Dháka - Sreemangal (14.2. čtvrtek)
Do Dháky prý máme dorazit v šest ráno. Doufáme ve zpoždění, ale naopak jsme tu o hodinu dřív. Být vyhozen nevyspalý do noční Dháky je přesně ta věc, co nechceme, tak zůstáváme na molu, u něhož se střídají další a další podobné monstr osobní lodě a mezi nimi se motají malé dřevěné přivozy i vory s cihlami. Koncem železného pontonu končí i dobrý pocit, pobřeží je plné odpadků, z nichž se s úsvitem jak zombíci zvedají fousáči, kteří nasedají do svých opodál zaparkovaných rikš na další šichtu. Dháka je nejvíce proslavená právě svým půlmiliónem rikšáků. A na rozdíl od provinčních měst, sem elektrický pohon nedorazil. Ono by se to na smeťáku taky dost blbě nabíjelo.
Se světlem vyrážíme do města kolem říčních panoramat s hustým vodním provozem a betonovými mrakodrapy za ním. Obchodní ruch rychle naplňuje nábřeží a je neuvěřitelné, jak v tomhle brajglu si dokáží naaranžovat třeba stánky s ovocem. Nicméně lidi jsou v pohodě a nějaký pocit nejistoty rychle zmizel. Nejvíce ale září i na starých ctihodných pánech jejich punkáčské oranžové vousy.
Bangladéš
Dháka - nábřeží se spícími rikšáky
Bangladéš
Přístaviště
Bangladéš
Růžový palác
Bangladéš
Arménský kostel svatého Vzkříšení
Bangladéš
Mešita Hvězdy
Bangladéš
Pevnost Lalbagh
Přístaviště je poblíž Staré Dháky, i když rozlišit, co je staré a co nové je prostě v Bangladéši problém. Na hlavní památky stačí půlden, když minete útroby muzeí. Z toho mála vyčnívá růžový palác Ahsan Manzil a nedokončená pevnost Lalbagh s růžovými mauzolei utopených v rozkvetlých zahradách a ráno stále ještě uzavřen. Další památky jsou přesně tři – příjemný arménský kostel Vzkříšení hlídaný vojáky, hinduistický Dhakeshwari vypadající už dost moderně a Star mešita obložená japonskými kachlíky. Ale kouzlo Dháky je v životě města, ne v barácích.
Přes distrikt centrální Dháky s areálem univerzity, národního muzea i nejvyššího soudu nás čeká další úřední obstrukce – výstupní poplatek. Při opuštění Bangladéše po zemi je třeba zaplatit 500 taka, což ale není jen tak. Na hranicích to platit nejde, jen nejfrekventovanější přechod má snad nějaké okénko. A to rozhodně není ten náš. Pak zbývají pobočky Sonali bank, jenže ty mají omezenou otevírací dobu (zavřeno pátek a sobota, tudíž od zítřka) a taky to nejde v každé. Návštěva banky je vůbec zážitek. Obrovské místnosti, stoly jsou zavaleny haldami papírů a evidentně neslouží ani na platby poplatku či dokonce na výměnu peněz. Po procpání se mezi tisícovkou rikšáků na hlavní nádraží jede vlak přesně za minutu. Jenže fronty na vše jsou tu na hodinu. Na přijíždějících lokomotivách také nevlají stovky pasažérů jak z klasických fotek, tak přejedeme na autobusák, což je ale jen shluk agentur, od kterých se odjíždí.
Bangladéš
Ulice Dháky
Bangladéš
Hinduistický Dhakeshwari temple
Bangladéš
Moderní kus Dháky
Bangladéš
Ženy a
Bangladéš
..muži
Bangladéš
..
Vybíráme blbou, hodinu čekáme, půlhodinu objíždíme okolí a po pár kilometrech na městské
dálnici končíme v beznadějné zácpě nad střechami domů. Teď se ještě bláznovství řidiče hodí,
objíždí to postranními uličkami a skládkami na hlavní ale úzké silničky,
které však řidiči přetvořili na šestiproudé dálnice. Jak se provoz uvolnil, metelí to neskutečně,
stále předjíždí a protijedoucí auto je tím nejmenším problémem. K tomu ho ještě povzbuzující
nalepení na předním skle další partička. A noc, kdy světlomety rozhodně nepatří ke standardům
zdejších (po)vozů, tomu také nepřidává. Sedíme blbě hned za řidičem, od kterého nás dělí klec,
která by nás spolehlivě rozmačkala na nudličky. Normálně bych si tuhle jízdu užíval jako horskou dráhu,
ale Myšák má zjevně nějaké důvody žít dál a svoji nasranost na vraha za volantem se strachem
o život docela úspěšně na mě přenesl. Z batohu na kolenou máme airbag a přecpaný vnitřek busu
za námi by taky mohl jako deformační zóna trochu sloužit. Šťastní odpadáváme po 180 kilometrech
a mnoha hodinách ve Sreemangalu do ruchu maloměsta. Hotel v postranní ulici dokonce měl náznaky
dlaždičkové čistoty a pod oknem nebyl žádný rušící svatostánek.
hotel Sreemangal 1200*, rikša v Dháce 40*, bus Dhaka-Sreemangal 300,
výstupní poplatek z Bangladéše500… 1500 (18$)
Čajové plantáže Sreemangal - Sylhet (15.2.)
Budík mě zabíjí v 7:30. Město se pomalu probouzí a po včerejším půstu dáváme placky s daalem (25). Skutečné odjezdy vlaků na sever se posunuly (10:40, 15:20 a 16:40), tak stejně pojedeme až odpoledne a nocí busem na hranici, navzdory Myšákovým obavám o život. Nějak se mu už do nočních busů nechce.
Na čajovou túrku vymýšlím delší kolečko čajovými plantážemi. Za železnicí snad brzy začne venkov. Cestičky z mapy.cz docela fungují i v těchto končinách a prorazíme jimi i v nekonečných planinách čajových keříčků. I když do jejich útrob se zprvu z asfaltových cestiček nehrneme. Prý v nich nemají rádi camrání cizinců. Kor když před hrdou cedulí o kvalitě místních biočajů zrovna pumpují na keříčky litry chemie.
Nikdo nás ale neotravuje a brzy je klid. Kolem kaučukovníky i čajovníky. Jen ta krásná sytě zelená barva se nedostavuje. Ono ke klasickým záběrům toho chybí vůbec víc. Celé plantáže jsou buď brutálně sešmiklé na kmen nebo globálně uschly. A hlavně tu nejsou ani kopečky a vše je v rovině. Až ke konci se krajina aspoň nepatrně zvlní. Míjíme několik vesniček. Lidí se už ale učí. Ve stánku od starouše kupuju pár banánů deset, ale přitočí se hned další dědci a zjebnou ho, že si měl říci o stovku. I ten Bangladéš se možná zkazí ještě dřív, než tu turismus vůbec začne.
Bangladéš
Okruh Sreemangalem
Bangladéš
Čajové plantáže
Bangladéš
Rýžová pole
Bangladéš
Sreemangal
Bangladéš
Ananasové pole
Bangladéš
Vlaková zastávka do Sylhetu
Mezi čajovníky je ale fajn, nikde noha a nazdařbůh se dlouho prodíráme na východ. Tam už se kroutíme údolíčkem, čaje byly nahrazeny políčky a ananasy, kolem pastviny a pár roztroušených baráčků. Po dvou-třech hodinách dorážíme k silnici plné různých ekolodgí, ekochýší a mnohapatrových betonových hotelů kýčovitě zdobených třeba i obrovskou rudou hvězdou na střeše. Otáčíme to k hlavní silnici, která se stále prodírá čajovníky. Na druhou stranu by se člověk dostal i do skutečnějších kopců a národního parku s několika údajnými vodopády.
Zastavuje v muzeu čaje. Stále ještě zapomínají na násobení cen pro cizince a platíme 4 Kč. Ale i to je vzhledem k počtu a stavu exponátů přemrštěné. Pár věcí tu zbylo po plantážníkovi, než ho vyhnali a k tomu pár zrezlých nůžtiček. Továrna ani plantáže tu nejsou vůbec a firemní obchůdek nabízí asi pět krabiček pigičaje.
Kaučukovníky a čajovníky se suneme k Sreemangalu pro batohy, smaženiny a samosy. Lístky jsou sice místenkové, ale nikdo nám není schopen říci, který vagón z těch desítek to je a žádný oficír ve vlaku ani na nástupišti není. Kontrola lístků se provádí až při výstupu z nádraží, což vzhledem k tomu, že se na koleje dá dostat odkudkoliv, je věc dost zbytečná.
Chytl se nás nějaký student na zubaře, ale stejně anglicky mluví tragicky. Vem ho čert, já se kochám, zvlášť když prach ze skel okýnek je fikaně vyřešen jejich absencí. Kopce nevidno ani zde a lesy se pomalu mění na vyschlá políčka. Jsou aktuálně změněna na hřiště pro kriket, který se tady hraje úplně všude, s jedinou čutací výjimkou.
Do Sylhetu dorazíme s hodinovým zpožděním za tmy. První zpoždění a v nejblbější čas. V tomhle miliónovém městě jsem nechtěl zůstat, i když se ukáže moderní, hraje barvami a má i velké supermarkety, po kterých v Dháce nebylo ani stopy.
Jeden autobus naštěstí ještě pojede na hranici do Tamabilu/Jaflongu. Myšák měl zbytečně obavy, neboť je to taková herka, která smrtící rychlost vyvinout nedokáže. Navíc směrem k hranicím ubývá kvalita silnice a následně i silnice samotná.
Hraniční přechod je otevřen jen do 17 hodin, kolem jsou jen lomy na vzácné šutry,
ale asi 2 kilometry pod ním je městečko Jaflong, kde končí autobus.
Je to mocně se rozvíjející betonové peklo. V prašných, rozkopaných a bahnitých
ulicích města se prodírají desítky troubících náklaďáků. Ale slušný hotel tu máme hned.
I pozdě večer to tu žije, trhy pulzují, ale naberu jen další pití a odpočítáme poslední bangladéšské minuty.
hotel Pajaran 1000*/pokoj s koupenou, vlak Sreemangal-Sylhet 190,
bus Sylher-Jaflong 70, vstupné muzeum čaje 20, čapati 25, placky 50… celkem 1100tk (13$)
Jaflong (16.2., sobota)
Probuzení obstaraly tentokrát desítky náklaďáků. Ale nacpu špunty do uší a můžu si užít další přiblblé sny, přičemž třeba ten poslední byl o konci milenky K.H.Franka. Venku maglajz, v oblacích prachu rychle nabereme zásoby vod a sušenek a jedeme tuktukem na hranici. Oficialit je spousta, ale v pohodě. Každá celnice má dvě až tři budky, spoustu úředníků s tlustými knihami a několikero zapisování údajů… telefon v Bangladéši, povolání… k čemu jim to bude, když mizíme a už se nikdy neukážeme? A na závěr si stejně opíšou jen jméno Michal.
Bangladéš
Vesničky kolem
Bangladéš
..
Bangladéš
..
Bangladéš
Trhy
Bangladéš
Jaflong
Bangladéš
Hraniční přechod Tamabil/Dawki
Přeskáčeme přes kaluže pod betonovou Bránou přátelství a jsme v Indii. Goodbye Bangladéš. Byla fakt v pohodě. Kromě té jedné smrtící noční jízdy v autobuse po všech stránkách ok. Nesnažili se nás obrat ani rikšáci a neotravovali ani žebráci, kterých tu beztak člověk za týden potkal méně než u brněnského nádraží za půl hodiny. Silnice i doprava byla lepší než na Mělníku a binec menší než v Trmicích. Už mají i různá opatření o zákazu plastových tašek a na kupování blbostí s obaly vlastně nemají ani peníze. Prostě mi to přišlo lepší než nížinná Indie.