IV. Východní Bhútán
Tashigang (19.2., den dvanáctý)
Vstávání před pátou je smrtící, tím spíše že je zbytečné. Budíme telefonem řidiče, prý za půlhodiny je tu. Takže za hodinu. Super takhle ztratit hodinu světla i spánku, ale nic jiného se od Indů ani nečekalo, byli vyhodnoceni hned jako nejslabší místo. Na hranici jedeme tři hodiny. Deset kiláků před ní je výstupní checkpoint. Zavolají dědka v teplákách od slepic a on to je jediný indický celník, který nás zavede do jakéhosi kurníku na dlouhé úřadování za pomoci kopií pasů i víz, čímž mnozí neoplývají.
Indickobhútánská hranice Samdrup/Jongkar je korzo i holubník. Nelegálně zmizet z Indie by bylo hodně jednoduché. Alespoň první metr mají krásný se zdobenými branami. Bhútánská strana je krásnější o mnoho dál, nechybí draci a budovy mají hned lepší nový a historizující šmrnc. Setkáváme se s naším průvodcem Sonalem a řidičem Sirim, kteří rozhodnou o tom, jakých těch devět dní bude. Při představení dostaneme roztřepenou šálu a mapu. Máme osmimístnou dodávku Hyundai. Ale ještěže jsem zůstal jen u čtyřech cestujících, v šesti by to už bylo dost mačkání a bez okének, bez čehož by ale asi mnozí přežili, protože stejně toho v autě dost prochrápou. Bhútánské formality jsou skromné a brzy vyrážíme.
Bhútán
Indicko/bhútánská hranice Samdrup/Jongkar
Bhútán
První metry v zemi
Bhútán
Dopravní požehnání
Bhútán
První vesnice na cestě
Bhútán
Prodejní stánky jsou i zde všude
Bhútán
Hlavní silnice
Bhútán, země létajícího draka, se začal objevovat až v 17. století jako knížectví kmenů přicházejících z Tibetu.
Zemi sjednotil Namgjal, aby vzápětí upadla do kmenových válek a v roce 1865 přišla o údolí a cesty
a byla tak fakticky ovládnuta Velkou Británií. Od roku 1949 je nezávislá, i když kontrolu nad zahraniční
a obrannou politikou má Indie. Otroctví bylo zrušeno až v roce 1956, televize a internet dorazil až v roce 2000
a totální zákaz kouření už v roce 2004.
Zem přišla s pojmem hrubého národního štěstí vyjadřující míru kvality života a společnosti
lépe než tradiční materiální HDP.
Představu národního štěstí trochu nabourávají diskriminančí praktiky
proti nížinným hinduistickým a nepálsky mluvícím Lhotšampům, z nichž přes 100 tisíc bylo v 90. letech vyvlastněno a vyhnáno ze země.
Zabírá 47 tisíc km2 na nichž se ve čtyřech hlavních údolích pohybuje 900 tisíc obyvatel.
Tři čtvrtiny vyznává tibetský buddhismus a úředním jazykem je dzongka (bhútánština),
i když angličtinou se člověk taky domluví. Nejvyšší horou je posvátná Kula Kangri 7554 mnm,
která je asi nejvyšší dosud neslezenou horou světa. Zřízení se posunulo z absolutní monarchie do konstituční a uctívaným králem je Wangčhug,
jehož zpodobnění s manželkou visí ve všech chrámech a jediných billboardech po zemi.
Platí se bhútánským ngultrumem nebo indickou rupií, se kterou má paritní kurz a obě jsou používány jako zákonné platidlo.
Hlavním odvětvím země je výroba elektrické energie v hydroelektrárnách, kterou vyváží do Indie.
Turistům se země otevřela až v roce 1974 a dosud jich do země přijíždí jen několik desítek tisíc ročně.
Ale ochránit tak svoji národní identitu a krajinu se jim tímhle těžko povede, když veškeré cenová opatření
a omezení se netýkají Indů (a Bangladéšanů). Hranice s Čínou jsou zavřené a, jak je čínským zvykem,
nárokuje si nějaká území a vloni zkusila i nějaké obsadit, čímž vyprovokovala střet s Indií.
Kousek za hranicí není už živá noha ani cihla a čeká nás dlouhá jízda horskými serpentinami. Za celý den jsme minuli snad dvě vesnice. V první s desítkou dřevěno-zděných baráčků dáváme oběd. Vypadá to tu hodně rurálně. Ale v kuchyni je pár horkých kotlíků a můžeme nabírat rýži, vařenou zeleninu, opečené houby a kousky masa. Tohle víceméně tvoří klasiku následujících dní.
Do východního Bhútánu moc turistů nepřijede. Taky proto se to snažili zlevnit. Ale je to sem strastiplná cesta a jenom na východ bez Tygřího hnízda by to nebvl Bhútán. Míjíme jenom několikrát dvě Němky. Ale ty jsou jenom na průzkumném tripu cestovky. Takhle za cizí by se to trajdalo lépe.
Výhledy jsou často v mlze a mracích. Ale ještě spíše asfaltová silnička o jednom pruhu kličkuje hlubokými lesy. I těch protijedoucích aut za celý den bylo minimum. Kromě vynucených zastávek způsobené roadblocky, kdy je silnice zasypána sesuvy a odklízí se bagry, máme v itineráři pár zastávek.
Po požehnání autu i nám od staréhou vousáče u minichrámíku zastavujeme u tkalců té jejich látky, kterou používají na národní úbor, který nosí téměř vždy a všude. Bez něj je nepustí ani do chrámů, úřadu či škol. Naši průvodci ho doplnili jen na „trek“ péřovkami a pohory. Je to jakási sukně a Petru by hrozně zajímalo, jestli pod tím něco maj nebo to jedou po skotsku. Každopádně nohy mají holé a občas docela klepou kosu.
Bhútán
A po tomhle se vlní kousky asfaltu
Bhútán
Nákladní koráby
Bhútán
Obědová vesnice
Bhútán
Panoramata
Bhútán
Tradiční oděvy
Bhútán
Areál chrámů
Další zastávka je u buddhistického chrámu. Vnitřku vévodí sochu Guru Rinpuche, což je hlavní bhútánský buddhistický patron, který sem přinesl buddhismus. Všude možně se měsíce modlil, prohlubeň v kdejaké skalce je otisk jeho nohy či prstů. Svatyně jsou krásné, přezdobené, oltář je s obrazy a pozlacenými sochami dalších desítek Buddhů či dalších pomocníků. Stěny jsou pomalovány až ladovskými kresbami výjevů ze života bohů. A do toho začnou mniši motlitby či vyluzovat zvuky z hudebních nástrojů a venku babky roztáčí mlýnky, které ve zdech obepínají celý chrám. Naproti ještě zalezeme do univerzity či asi spíše monasterní školy. Zvenku huj, vevnitř fuj. Záchodová místnost by se neztratila ani v centru Dillí.
Přijíždíme do hotelu, ve dveřích penis. Respektive dva, když jimi prochází Sonal. Jeden je ale malovaný a jest bhútánským národním uměním malovat ztopořený stříkající úd s nechutně chlupatými koulemi u vstupních dveří. A tohle vydají klidně i na známkách. Hotel je nový a stříká z něj i luxus. Pokoje jsou gigantické, což zas vzhledem k malinkosti přímotopů není vždy výhra. I koupelna s vanou pod horskými štíty je větší než průměrný byt. Ale tady to hapruje s bojlerem a ten je schopný zaplnit vanu sotva po dně. Večeře je zas výběr z několika rendlíků ale nějak už mi to přijde stejný, což po dvou jídlech je docela brzo.
Večer kecáme s guidem, že nějak neštimuje naplánovaný itinerář. Návštěvu slepeckého ústavu odbyl slovy, že nám to během jízdy ukázal na protilehlém kopci a jedním templem u silnice považoval chrámové zastávky také za ukončené. Pojímám k němu lehkou nedůvěry a důkladně s ním pročítám ten zítřek, kdy má být druhý zlatý hřeb – dvoudenní trek k chrámu Omba Nye. Jinak ale průvodci zachovávají odstup, jídla ani ubytování se nikdy neúčastní, či ho pořádají ve skrytých komůrkách.
Útrata za 9 dní a 8 nocí 1310 USD/os. plus nějaké spropitné průvodci a řidiči, dál se platí se jen zahraniční pití (pivo 200, cola 20, orea 30). Suvenýry jsou už taky všude od korálků, masek, magnetek po dřevěné penisy, ale jsou obskurní rozdíly v cenách, někde vůbec netuší, co si za to říci a hází za cetky ceny v desítkách či stovkách dolarů. Pohledy po 20 a známce za 30 se dají zřídka taky najít v krámcích.
Bhútán
Univerzita
Bhútán
Hotel v Trashigangu (vlevo dole;)
Bhútán
..
Omba Nye trek na Tygří hnízdo východu (20.2.)
Vstáváme po sedmé a jakékoliv jídlo, které neobsahuje rýži, je pokladem. Zvláště když jsou to lívance a zde všudypřítomný med. Mlha zůstala už jen v údolí, ze kterého je Thimpu 540 km. Pokračujeme údolím nahoru po mizerné silnici. Stavíme nad řekou u starého dřevěného chrámu Gom Kura z 8. století se svatými megabalvany, kam dorazil právě priest master Rinpuche.
Vyjíždíme do strání mezi terasovitá seschlá políčka, zůstává jen pár zelených stromků a krásně začínají kvést mandloně a rododendrony. Končíme v zákrutě s výhledem na to údajné Tygří hnízdo východu na protějším údolí nad vesnici. Ptám se na ten chrám, od kterého má začít celodenní trek, Sonal ukazuje nahoru, že tam nejdeme. To už se teda hádám, ale prostě ne. Že to tu nezná, nikdy tu nebyl, není to jeho problém, je to problém agentury. Takže místo himalájského treku po hřebenech jdeme jak kokoti po vrstevnicové pěšině dvě hodiny vesnici a lesem. To výlet do Brd by byla větší exotika. A kvůli němu jsme se sem táhli a čtvrtinu bhútánských dní nám ten debil takhle ukradne.
Bhútán
Hlavní údolí východu
Bhútán
..kterým jedeme na sever
Bhútán
..a výš
Bhútán
Chrám Gom Kura z 8. století
Bhútán
..
Bhútán
Vesnice naproti Omba
Ještě se mi v té nasranosti povedlo po pár krocích zvrtnout kotník. Jako slušně to ruplo. Druhé speciální poděkování letí do adidasu, kteří vymysleli nejhorší trekovou kotníkovou obuv na světě. Stejně se po pár dnech a prvním deštíku úplně rozpadla. Mám skoro obavy, jestli se to nezlomilo. Nebylo by to poprvé, ale po pár kilometrech ho aspoň obvážu obinadlem a namažu nějakou břečkou.
Počasí bylo perfektní a po poledni jsme ve vesnici Omba, kde más čeká místní rodinka ve farmhousu mezi terasovitými políčky s pár roztroušenými domečky. Najednou chce Sonal dodržovat itinerář, protože výstup k Tygřímu hnízdu měl být až zítra. Co bychom tady zbylý den jako dělali kromě požírání domácího jídla? Lemra líná.
Aspoň je nasranej i on a vyrážíme k chrámu Omba Nye, kterému naše cestovka (zřejmě jako jediná) věnovala slavnou přezdívku, ale vzhledově trochu neprávem. Po půlhodině jsme u malého chrámku ve skále, kde se Guru Rimpuche dva měsíce modlil. Nahoře na skále jsou jen dva altánky. I od nich nás průvodci zrazují, že to nejde, pak že tam jsou schody… Průvodce k pohledání. V altáncích pospojovaných dřevěnými lávkami je pár pěnězi obtěžkanými soch a výhledy do hlubokého údolí, ze kterého jsme přišli.
Farmhouse je z poctivého dřeva, jen černá kuchyň s otevřeným ohněm je ve zděném přístavku. Nejlepší je ale asi místní štěně. Petra vzbudila nadpozemské pozdvižení na vsi s vysláním drona do vzduchu. Kravál je to slušný. Dostala ho sotva před týdnem, tak je to její druhý let. Po zbytek cesty se už na něj bohužel nedostalo. I tak táhne ještě další čtyři fotodokumentační nástroje. Na podlaze nám přichystají lože s několika huňatými dekami a Petru umístili do oddělené královské cimry.
Bhútán
Omba Nye trek
Bhútán
..
Bhútán
Chrám nad Ombou
Bhútán
Chrám Omba Nye
Bhútán
..
Bhútán
Noc ve vesnickém farmhousu
Trashigang (21.2.)
Ráno nás Sonar jemně upozorní, že je zvykem platit hostitelské rodině navíc. Copak asi dostala z těch našich 600 dolarů, které za ten den platíme? Každopádně za ty hotely a jídlo jinde platí na místní poměry pořádné pálky. Jedna turistická návštěva ve věčně prázdné zašité restauraci musí danou rodinu aspoň na týden zajistit. I vstupné do noname chrámků jsou vyšší než za indický Taj Mahal.
Sonar chce jít stejnou trapnou stezkou zase zpátky, že ta jiná by byla moc prudká. To už bylo dost i na zbytek posádky, která je jinak hodně submisivní. Aspoň klesáme zajímavější krajinou podél pár schodovitých políček připravovaných na další rýžovou sezónu. Kulturní spojení našich krajin je i rytí specifických kosočtvercových symbolů se svislou čárkou uprostřed do stromů. A i význam je ten samý. A pak že to prý patří k československým špecifikám. V kaňonu překračujeme potok s vodopádem a lesní stráni se dostáváme do vesnice, kam pro nás přijel Siri. Aspoň ten je v pohodě. I když by měli zdejší řidiči dostat školení na ovládání topení a cirkulace vzduchu. Když se mu mlží auto, zoufale všechno mačká a točí, ale úplně jinak, než by velela logika a za chvíli jedeme v neprůhledné pojízdné ledničce. Debila jsme z něj dělat nechtěli, ale po pár dnech knoflíky privatizujeme a hle, je vidět skrz sklo a nikdo se neklepe zimou.
Bhútán
Cesta z Omba
Bhútán
..
Bhútán
..
Bhútán
Bhútánské šipky
Bhútán
a "gól" v nich
Bhútán
Diváci
V plánu byl další průzkum údolí do Tashi Yangtse na slavný dzong (pevnost) s 300 mnichy a na největší bhútánskou stupu Chorten Kora. To už zas úřaduje Sonar, že je tam blbá silnice (kde jako v Bhútánu není?), a že je tam jen jedna stupa a všechny jsou stejný a ještě jednu uvidíme. Už otráveně rezignujeme a jedeme zpátky do Trashigangu do hotelu na oběd. Míjíme utkání v šipkách. Šipky spolu s lukostřelbou jsou národním sportem. Hrají to dvě mužstva, několik desítek metrů od sebe mají malé prkno a do něj se snaží trefit z druhé strany. A když se to povede, za hukotu doběhnou doprostředka hřiště na oslavný taneček. To lukostřelci střílejí na šílených 150 metrů, i když na medaile na olympiádě jim to stále nestačí, i když to bývá jediný sport, kterého se tam dvoučlenná výprava účastní.
Odpoledne aspoň zajdeme do městečka s bytelnou pevnosti na bílých zděných základech nad útesem, o kterou se dělí úřadové a mnichové. Bordel pod okny si ale dělají obě grupy. Jen na rozdíl od Indie, zde se občas i uklízí a brání se mu zákazovými cedulemi a pokutami. Dvě ulice a náměstíčko jsou obklopené dřevěnými dvoupatrovými domy s krámky. I ty nové jsou ve stále stejném starém stylu. Barevné, překlady se zdobením a spousta dřevěné výzdoby. Jen střechy jsou už z vlnitého plechu. A to bohužel i na nejstarších chrámech. Nejpraktiččtější to také není, protože při vichřicích jim to kolem dost létá.
Aby smůly nebylo málo, ještě mě kousnul pes. Prý tu vzteklina není, naštěstí to ale nešlo do krve, nicméně druhý řádný otisk psího skusu na nohavici za čtvrt roku… začnu z těch čoklů mít docela strach. Hryzancy cesty fakt nepotřebuji vylepšovat. Petři (Petra a Petr) ojukávají suvenýry, ale ceny pro turisty jsou z jiného světa v řádech stovek dolarů za cetky vypadající dnes stejně po celém světě. Večer je dlouhý, tak aspoň můžeme oždibovat na hotelu rendíky s rýží.
Bhútán
Trashigang
Bhútán
..
Bhútán
Mnich
Bhútán
Pevnost Trashigang
Bhútán
..
Bhútán
Nádvoří pevnosti Trashigang