• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

VII. Darjeeling

28.2. Cesta do Daarjeelingu

V noci bylo troubení do alelujá, než bylo nahrazeno drsnými rvačkami psů. V sedm vylejzáme do mrtvého města a tuktukem přejedeme na nádraží. Najednou bus do Darjeelingu nejede a prodají nám Siliguri. Pak to vymění za Kalimpong, který je blízko Darjeelingu. Jenže asi jen na mapě, v reálu je mezi nimi nějaká hora. Z busu nás po chvíli zas vyvedli, vrátili peníze za lístky a poslali do jiného busu, který podezřele prázdně bez cedulky jel zpátky do centra. Proti ale zrovna jede bus s cedulí Daarjeeling, tak ho zastavuje a přes dálnici přeskakujeme do něj. Že by jako konečně? Ale ono je to jedno, stejně jel přes Siliguri, kde bychom ani v případě klasického přestupu nečekali déle než 15 minut.

Hlavně ale že už užíváme promrzlé a upršené ráno v sedě směřujíc do indických rovin. Na obzoru nás ale stále doprovází hory Bhútánu. První svah a je to jiný stát. Zimu v buse umocňuje neschopnost některých zavřít okno. Radši se klepou jak ratlíci. Petři zase půlhodinu řeší, kde budou sedět. Zatím cvrkotá život za oknem, zelenají se políčka, táhnbou se kolony kamiónů a nekonečné vlaky a po třech hodinách jsme v Siliguri.

Zakroužíme po autobusáku a další tři hodiny stoupáme do Darjeelingu. To už je sluníčko, trochu teplo a kroutíme se v serpentinách mezi dřevěnými baráčky mezi čajovými plantážemi. Silnici začala doprovázet a nekonečněkrát křižovat legendární železnice Toy Trainu. Tady to vypadá sympaticky.

Vylejzáme ve městě Daarjeeling na konečné Chowk bazar a já letí se na záchod. Jako sralo se už ledaskde, ale tohle je nové dno. Temné bezdveřní kouty s plnými mísami, bez vody i oken. Nejlepším vynálezem těchto placených veřejných záchodků byla absence světel. Ale účel splněn a jde se hledat hotel. Petr se hned zakoukal do obrovského paláce na hřebeni, tak jsme se mu vysmáli a šli podle lonelyho. Top-choice Andys guesthouse nebyl špatný, vládne mu babča, moc lidí tu není, horká voda, WiFi, obývák s plnou knihovnou, poblíž centra a hlavně tichá ulice. Ještě se sice hledá, Petr oblejzá kdeco, ale končíme tady. Ti dva sice remcali, vodu nedokázali spustit (je třeba to nechat mnoho minut puštěné, než se dostane ven všechen vzduch), topení jako jinde není, ale oni si to vytápí fénem. Ehm, ale zabírá to.

Trochu obkroužíme město, je sychravá zima a ostatním jde stejně jen o kus žvance ideálně s plným tácem thali. Nejdřív se ale zaplácáváme v KFC globalizační hmotou. Doma do toho nevlezu, ale vůně přepálených hranolků a housky je silnější. Pánové vyrazili oblejzat další restaurace, v nichž je klemra ještě větší než venku. A to právě začalo sněžit.
Bus hranice Jailong - Darjeeling 235, hotel Andys 900/twin, KFC večeře – Zinger s hranolkem a pepsi 220, masala čaj 25 rikša u hranic 10, voda 20... 1000 rupek (=300 Kč)

1. 3. Tiger Hill

Konečně vstávání bez budíku, ale ti tři by asi chtěli něco vidět o svůj poslední den. A ideálně ty procházky mezi čajovými plantážemi. Ale ty tady nejsou a z legendy Darjeelingu už zbylo bohužel jen to jméno. Vše ostatní pohltila Indie se svým bordelem, přelidněností, betonovými hnusy a troubící a čoudící dopravou. Už dávno to nepřipomíná horskou stanici. Aspoň centrální plac s kašnou předělávají na honosnou promenádu, ale teď se tu brodíme v bahně a přeskakujeme výkopy se spalškami. Zklamaní se bude většinou už jen prohlubovat. Bílých turistů jsem za ten týden tady potkal minimum. Město už má přes čtvrt milionu obyvatel a rozkládá se na vrcholu více než dvoutisícového hřebene, který prudce padá do hlubokých údolích na všechny strany. Až níže na svazích pod městem nahrazují beton čajové plantáže.

Nejlepší ze dne bylo jasné ráno. Na obzoru trůní masív Himálaje, kterému vévodí nedaleká Kančendženga, která byla svého času považována za nejvyšší horu světa. Dnes je třetí a nikdo o ní neslyšel. I zbylé osmitisícovky jsou slavnější. A náš hotel má tak vysokou střechu, že z ní jsou panoramata na všechny strany.

Petru bolí noha a bude se jen courat po městě. Petra se nám ale zbavit nepodaří:-) Zatím je hlavní misí vláček. Železnice s miniaturním 60centimetrovým rozvorem tu funguje už 150 let, což jí dostalo i do Unesca. To se odrazilo hlavně na jízdném. Ale parní mašinky furt fungují, zakuřují údolí a železničáři do nich různě buší, aby je udrželi pohromadě. Dvakrát denně ještě jezdí normální osobní vlak, zbytek jsou už jen výlety do vedlejší vesnice za 50násobek ceny. I tak toho moc neodjíždí a jdeme do sousedního Ghumu pěšky podél silnice, protože cestou je stejně pár zastávek. A neustálé výhledy na zasněžené panorama nepálských osmitisícovek je parádní. Bližší vjemy už tak skvělé nejsou, na oči šeď, na nos smrad a na sluch trubky aut.

Po třech kilometrech je Batalia loop - kruhová patrová zatáčka pro vláček, který se tu musí otočit o 540 stupňů, aby nahnal nějakou výšku. Podobných otoček a jiných úvratí bylo na trase víc. Zatím už vyjel vlak, číhám na udělání fotek, ale po mnoha minutách se příliš nepřiblížil. Jen za lomozu na půlku Bengálska popojel pár metrů a hned oddechuje. V pohodě dorazím na Batalia Loop, kde jak blázniví šotouši lovíme nějaké záběry, když se sem vlak doplazí Uprostřed zatáček je park a pomník nějaké z mnoha válek. Vlak pomalu mizí a kluci taky. Vymetu dva klidné chrámy po cestě i s masalovými zastávkami. Ometám se v ghumském nádraží, kde jsou zaparkované ošouzené mašinky, dřevěná stanice a skromné muzeum.

Z vesnice vede silnice až k Tiger Hillu, což je široko daleko nejvyšší kopec s jedinečným výhledem na Himálajské pásmo s Darjeelingem v popředí. Povinná zastávka je zde ale ráno na východ slunce. Silnici kopíruje i pěkná pěšina po hřebeni skrz lesy, louky a bambusy. Někde zůstal ještě po včerejšku sníh, což se moc do bambusového lesa nehodí. Pěkný počas ale skončil, což před nejslavnější vyhlídkou Daarjeelingu naštve.

Výš už jsou jen mraky a zima. Na planině mlátí do vzduchu dávno uvolněné plechy kdysi výstavní horské chaty. Slyším v mlze kluky jdoucí už dolů. Teda slyším jenom Petra, což znamená, že není ani vteřina ticha, kterou by se moje volání mohlo dostat k jejich uším. Neva, stoupám dál, i když výhledy asi nebudou. Vršek je ještě horší než jsem čekal, vítr, mlha a neskutečné nedostavěné betonové monstrum mající náznaky tribuny s mnohapatrovým hotelem. Hnus. Aspoň tu není ani noha, proti těm ranním masakrům. Zas by ale byl výhled, což by zas byl u takové vyhlídky docela plus.

Vymetu buddhistické chrámy s tisíci vlaječek a zvonečků pod vrcholem a metu dolů. Pořádně mě chytlo koleno, takže díky tomu méně vadí ten kotník. Dole v Ghumu vlezu do džípového suma a za dvacku se vrátím do Darjeelingu. Kluci to vzali jinou vedlejší silnici a všichni se nějak srážíme u kašny a vyrážíme na poslední večeři do lokálního Hasty-tasty na sladký patay butter, kluci thali a Petra bezchutnou rýži. A to je vše přátelé, tádý dída...
Výdaje: Andys 900*/pokoj; sumo Ghum-DJ 20; vstup železniční muzeum Ghum 20; samosa 10, večeře patay butter 160, čaje 10-20, čtvrtkilový balík čaje 100… 700rp

2.3. Darjeeling - zoo a himalájský institut

Ostatní odlétají po druhé odpol ze Siliguri (letiště Bagdogra) do Dillí s AirAsia, což kupovali nedávno (15 stovek jednosměrka), protože dávno koupený let s AirIndia jim zrušili. Do jejich ruksaku jsem přihodil i pár mých gramů. Myšák se budí v 6:30, dalších pět minut se valí, ale i se sraním je v 6:40 připraven. Experti od vedle ani přes hodinu šramocení samozřejmě ne. Sumo do Siliguri jim jelo za sedm minut, ale starej nervóza už po minutě začal shánět taxík. Do Dillí na přespání u letištní dálnice a i domu se nějak dostali. I když podle remcotu některých jsem si nebyl jist, jestli náhodou nelíčili pochod smrti z nějakého dokumentu.

Opuštěn v prázdném hotelovém pokoji i celém hotelu se válím do deseti a dožírám zbytky, co tu nechali. Pravý domácí režim, tři hodiny na netu a neudělal jsem lautr nic. Sakra. Takhle možná i ten měsíc uteče. Co mi dnes neuteče, jsou výhledy. Od rána mlíko a zataženo.

No jo, ale co dál? Jakýsi původní itinerář mluvil o dvou-třech dnech v Darjeelingu, pak přesun do Sikkimu, dát pořádný trek pod Kančendžungu a poslední březnový týden přelétnout do Rajastanu na legendární barevná města. Ale ten kotník, velký batoh na trmácení se městy dole je opruz a koncem března by tam už bylo na chcípnutí. Druhá varianta zněla líp a byla důvodem odletu odsud až za měsíc. Totiž přesunout se do nepálské Pokhary a dát klasický Annapurna Circuit, než ho definitivně vyasfaltují. Ale trmácení tam je na dva dny a přeci jen se zlomeným kotníkem a těma botami na prdku by to nebylo to ideální. To si Nepál dám někdy v klidu samostatně. Taky si můžu zaplatit 150 eur za změnu odletu a frčet dom. Jenže levněji bych mohl přeletět i někam na thajské ostrovy a válet se tam? No nevím, zatím se budu mrcasit tady a ono to nějakým směrem vyhnije.

Vyrazím do zdejší vyhlášené zoo, jedné z nejlepších v Indii. Je to na delší procházku v bludišti městských uliček a schodišť na temeni hřebene, kde začínají i čajové plantáže. Stačí tři serpentiny a jsem mezi keříčky rovnou u továrny Happy Valley Tea Estate. Přístupná by sice byla, ale spustí se až v půlce března až přijde sklízecí sezóna. Škoda, to nejlepší z čajových továren je vůně při těch fermentacích a sušení. Každopádně to ponoření do plantáží půjde tady dole.

Cestou nějaké nákupy, kočky prodávají kuřata, sušenek je dost, ale nikde není malá studená cola. Co sem dorazilo, je toaletní papír. Před lety ve Váránasí vzácnější než mozková buňka v hlavě paní ministryně. Náhle je skoro všude a hrdinně ho vystavují do výloh jako hlavní hřeb obchodu.

Zoo není vůbec špatná (na indickém poměry) a je v lese daleko od troubení. Je zaměřena výhradně na himálajskou a indickou faunu, takže slony a žirafy nečekejte. Vládnou zde himálajští vlci a medvědi, sněžní leopardi a hlavně rudé pandy. Pandy se sice známějšímu jmenovci moc nepodobají, jsou malí a zrzaví, ale líní jako vši a motající se pohyby jsou úplně stejné. Himálajští vlci si užívají vášnivou líbačku a obří papoušci ara se rvou a řvou jak koně.

Součástí zoo je himálajský institut, veden a založen před 60 lety Tenzingem Norwayem, který za pomoci jistého Anglána zdolal jako první člověk na světě Mount Everest. Má tu i sochu a hrob před příjemným muzeem himálajských dobrodružství. Jde si tady i sportovně zablbnout na lezeckých stěnách a kurzech. Přírodní muzeum vedle je plné vycpanin všemožného zvířectva. Aspoň ve vycpávání udělali Indové znatelný pokrok, protože ty původní zdechliny vycpané vatou vypadají příšerně.

Po čtvrté jdu zpátky. Na hřebeni je ještě krásný park, který by měl taky skvělé výhledy a kvetoucí faunu, být tu v jiný čas. Kdysi dávno postaveno v honosně koloniálním stylu, pak dekády zpustlé, nedávno opraveno a teď už opět míří nezadržitelně do pustnoucí fáze. Na hřebeni je znát závan koloniálních časů, když občas mezi dráty a stovkami rour problesknou dřevěné rezidence a zděné kostely.

Před další Kančendžengskou vyhlídkou stojí karavany z Francie. Si dělají pěkně výlety, každý rok nějaký kontinent. A tady jsem zřel zázrak. Normální Ind a udělal několik kroků navíc a odhodil papírek přímo do odpadkového koše, které tu všude smutně a prázdně trůní s nápisem „naplň mě“. A nikdo je neplní. I když je otázka, jestli je někdy vyvezou, nebo se jejich vyprázdnění koná jen otočením do nejbližší stoky.

Na hlavní a brutálně rozkopané třídě to po setmění ožije spoustou stánků. Už se těžko odolává, ale dnes si dám nostalgický zápaďácký večer, do cukrárny na čokoládový dortík, vedle na zmrzlinu a dofutruju se houskou s kuřetem v KFC. Na náměstí je i správně oldschool knihkupectví. Jen ta výloha o Sikkimu připomíná svět čínského souseda. Samé knížky o tom, jak se zlý zastaralý královský feudální režim dostal do skvělých indických osvoboditelských rukou. U babky jsem dohodl další noce se slevou.
Výdaje: Andys 600/pokoj, vstup do Zoo a himalájského institutu 100 + foto 10; oběd-cibulové placky 50, večeře-longery v KFC á50, nanuk 15, čokodort 50, sušenky 10, voda 30, mangodžus 15, mastička na kotník Sumo 90… 1100rp

3.3. Botanická Lloyd a čajové plantáže

Další pozvolný rozjezd. Ven to neláká, slunce nikde, mlhavo, déšť na hraně, přičemž za tu hranu párkrát zajde. Skočím na nudle k snídani, možná už k obědu, ale jsou bez chuti. Zato ty obrovské papírové placky vypadají skvěle. Nějaká dosa, ta bude příště padat do chřtánu. Pod autobusákem Chowk bazar padá cesta bludištěm krámků k botanické zahradě Lloyd založené již v roce 1878.

Je to ráj klidu a zeleně v tomhle bláznivém městě. Troubení vystřídají zvuky uklidňujících hudebních tónů z nedalekého chrámu, které se nesou údolím po celý den. Botanické za těch 150 let už řádně narostla ta spousta stromů, kytek a orchidejí ve sklenících. Škoda, že se ke květům dopracovalo zatím jen pár nedočkavců v čele s orchidejemi a rododendronovými stromy. Pod nimi se po dvou týdnech dostávám konečně deníčku. A to jsem chtěl dopisovat nejen tenhle ale i pár loňských. Stejně, co napíšu do mobilu, autoopravy nahází do později nepochopitelných záznamů. Courám tu dlouho, ale on plán na dnešek jiný vlastně není.

Pod botanickou mizím ve spleti uliček proplétajících se mezi betonovými domky nazdařbůh postavených ve strmých stráních padajících o tisícovku metrů dolů. Ani kousek roviny tu není. Jen na pár pozvolnějších hřebenech se pěstuje čaj. A tam chci. Je to tu stejně jiná Indie, ksichty příjemnější a hodně se jich dokonce usmívá. To se dole v nížině nestane. Zato bordel ve stržích a potocích je stejně strašnej.

Po spadnutí o 400 metrů jsem konečně na čajových plantážích. Na vrstevnice si nehrají, tak dlouhé courání po nich by bylo sebemrskačstvím. Cestičkami občas i skrz džungli, kolem dřevěných vesniček až na jeden hřebínek s několika hroby a zašlými náboženskými stavbičkami. Ještě to chce slunce, panoramata Himálají a do popředí česačky čaje v barevných šatech a přece jen by se ten mýtický obraz Darjeelingu povedl nafotit.

Ale jinak už se hold člověk musí Indií kochat v detailech, protože celkové vzezření na první pohled je hrozné. Proti městům dole je to tu furt balzám na duši. Balzám to není na kotník. Při každé nerovnosti syknu bolestí, i když svázání do obinadla dává jinak vcelku pokoj. I když teda na úkor kolen. Prostě troska. Vyrobím si pěknou bambusovou hůl a vykračuji si dál jak Morgan z Walking Deadu. Ono se to hodí pak i ve městě. Indové ten respekt z holí mají ještě zažraný z koloniálních dob a i před psi je s tím lepší pocit.

Zpět na hlavní se vyškrábu se setměním a deštěm. Vrhnu se na nákupy do čerstvě otevřeného obchoďáku, prvním na stovky kilometrů daleko. Pokladní se ještě mají co učit, je tu chaos, ale taky megavýběr sušenek. Samotu zahání cukr standardně, ale dnes jsem to krapánek přeťápl. No co. Ale něco je drahé i na naše poměry. Rittersporty za stokorunu, trochu kešu za třista. A venku je by byla večeře za desetikorunu. Ale pouličním jídlům ještě trochu i když těžko odolávám. Když to je smažené, tak co vlastně. Ale slíbil jsem si dosu a nezklamala. Na pokoji při dožírce dodělat resty a zas 4 hodiny netu, sprcha a dobrou.
Andys guesthouse 600/pokoj s koupelnou; vstup botanická 20; oběd-nudle 100, večeře-dosa 140, nákupy-kakao 25, cola 40, burbonsusenky 18, bonbóny 20, mangodzus 10, pepsi ve skle 20, pekárna-brownies 50... celkem 1150rp

4.3. Darjeeling

Takové probuzení krvácením z nosu je fajn. Zblajznu zbytky včerejšího nákupu čokoládovin a válím se zas do deseti. A ještě víc, když venku stejně není nic vidět. Chci vyrazit po malých silničkách zas do Ghumu. Cestou je bílá elegantní Mírová pagoda, kterou staví po světě jedna japonská nadace. Byl jsem na ní už v Pokhaře a nabízí klídek a čisto. Hned se mi zastesklo po Japonsku. Tam bych se vrátil. Do Indie asi ani ne. Jenže pak je tu Ladakh, Kerala... a ty baráky Rajastanu taky snad někdy budou. I když na baráky by mi mohlo zatím stačit Německo. Taky jsou hezký a starý.

Cesta na Ghum pokračuje v mapě podél hřebenu, tak se k ní pokusím proklestit lesem a džunglí hezkou zapomenutou pěšinou. A jsem na silnici. Její nevýhodou je, že zde prochází zakázaným vojenským prostorem. Tak polehoučku zase zpátky. Kašlu na to a do Ghumu to zkusím vláčkem ve čtyři. Zatím je spousta času, skočím na pokoj a u nádraží oblezu hinduistický chrám. Dnes z něj jdou hrozně skřehotající zvuky. Jak jsem si včera v plantážích liboval nad příjemnou atmosférou linoucí se hudby, dnes už mě to sere. Taky je to mnohem hlasitější. Sice lepší než muslimští meluzíni dole, ale zas to jedou furt dokolečka. Hlavně těm hejkalům okamžitě sebrat magnetofony, amplióny a reprobedny a ať si to pěkně vyřvávají postaru z minaretů a věží. Vony by je ty decibely brzy přešly.

Normální vlak jede každý den ve čtyři. Kromě dneška. Je to rozbitý, což se nedivím. Kromě druhé třídy za třicet rupií jde vzít i výletní parní mašinku za 15 stovek. Tak zítra další pokus. Míjím kancelář mobilu Airtel. Získat mobilní číslo je v Indii hrozná úřední mašinérie, jako všechno. I když reklamy a dobíjení mají všude, tak cizinec si to jen tak koupit nemůže. A ani pod pultíkem to neobejdou. Ale tady v centru mě dokonce nevyhodili a stačilo jim jen vyplnit pár lejster, fotky, kopií pasu a víza a telefon na paní z hotelu, aby se za mě zaručila. A za hodinku to bylo a mám indický paušál. Ani sami prodejci tomu nevěřili, ale taky se kluci hodně snažili. Prý jsem první takhle. Zaplatím dvěstě rupií za datový tarif s 50 giga na měsíc. Prý na dva filmy denně. To je za dvě koruny na den fér.

Hledám turistické kanceláře, co zařizují treky, ale vše je mrtvé. Byrokracie v Indii funguje i v tomhle a do hor vás bez indického průvodce nepustí. Fungující agentury nic nedělají, pokud se se mnou vůbec baví. Protože třeba dle louňáku v nejvyhlášenější Samsara Tour se pohunek ani neobtěžoval zvednout oči ze hry na mobilu. Agentura pod barákem zase láká, že shání dva lidi od zítřka na Singalila trek. Bych i šel. Jenže je to jen trik, nikoho nemá, prý odpoledne bude vědět víc, takže nic. Radši na curry a roti. A již na druhý pokus uspěji s podojením bankomatu v mé bávalé bance Icici.
Andys 600/pokoj; telefon 200 kredit + 100 simka; eggcurry 70, samosa 10, zmrzlina 20, voda 35, brambůrky 10... 1100rp

5.3. Observation Hill a Leebong Range

Než jsem se ráno vypakoval, můžu rovnou na oběd do Hasty-tasty na thali s tácem plným misek, placek a rýží. I když v posteli jsem už sežral další balení sušenek. Poslední z nenavštívených míst je Observation Hill nad centrem, což je posvátný kopec hinduismu i buddhismu plný fáborků, barev, drzých opic, žebráků, mlýnků, malých altánků a kdysi i chrámu Dorje Ling. Oproti názvu z toho výhledy ale nejsou.

Pokračuji na severní hřeben a klesám v nekonečných serpentinách k dolní silnici. Míjím baráky i lesy, uhýbám psům, což jsou někdy obludy a nemají rádi bílé huby. Tak zas hůl do ruky. Vykukuje i slunce, jsem v lese a pod nohami konečně vidno zelené plantáže. Na hřebeni je vesnice Leebong a dál už je to úplný venkov, auta zmizela a zdrhám do cestiček v čajových plantážích. Bohužel některé vzali asi motorovkou a nepřežil ani lísteček, tak moc zeleně to očím nedodává. Některé ještě pro sichr posprejovali nabílo. Ale jinde zas pěkný a nacházím parádní vrstevnicovou pěšinu přes chrám na prameni a furt dál. Míjím pár vesniček, barevných baráčků, kde dokonce uklízejí okolí. A dál a dál až na úplný konec darjeelingského hřebenu na konci původní Indie, pod nohami už jen plantážemi pokrytý tisícový spád k hraniční řece se Sikkimem. Jen ty Himálaje zas nevykoukly. Na vláček ve 4 se určitě nevrátím. Druhou stranou se pěšinami a silničkami vracím pod Leebong, odkud beru rozvrzaný džíp, který tu musel zůstat od dob Angličanů.

Ve městě dle očekávání z agentury nic nevypadlo. Prý bych mohl sám za 3000, ale to už si můžu zařídit rovnou sám. Ale to se mi nechce. Stejně mě dnešek vysál a je fajn představa, že zítra nebudu dělat vůbec nic. Ono teda nic nedělám už čtyři dny, ale furt se chodilo. Zítra nebude ani to. Večerní špacír za žrádlem. Dokonce zkusím Subway na bagetky, ale je to echt bída. Radši za smaženinama a momo knedlíčky z pouličních stánků. Rychle jsem tomu propadl. Po setmění se přidal vítr a je hrozná zima, že mám na sobě víc věcí než doma v mrazu.
Andys 600/pokoj; sumo z Leebong 20 ; oběd-thali 190, subway bageta 70, smažené momo 50… 1000rp

6.3. Darjeeling

Mám svátek, tak se budu válet ještě víc. Nalézám turistické informace, kolem nichž jsem marně týden chodil. Už jsem měl dávno jet do Sikkimu, ale ptám se na zdejší trek a ono by to nemuselo být těžký zařídit sám. Stačí dojet dopoledne do Mana Bhanjangu, tam v kanceláři si najmout průvodce za tisícovku a jde se. Tak jo, zítra dám Singalila Ridge Trek. Jdu ještě sehnat hůlky. Otevřený treking shop jsem našel jen jeden, ale určitě originální klacky od Leki mají za dvě stovky.

Naberu cash, užďobuju kdeco, dokonce i točenou zmrzlinu, pořádný nákup na trek k životu nezbytných ingrediencí (=čokolády a sušenky) a flákám se městem. Svítí i slunce, ale vidět stejně nic není. Chtěl bych do plantáží, ale to se člověk nesmí válet do dvanácti. Dám ještě šanci vláčku, sláva, jede to. Jenže to se musí udělat rezervace, protože je vše vyprodané. Zas nic, tak aspoň očumuji prehistorické stroje, houká to, syčí to, všechno z nich kape. Ale jede to. A když to pustí čmoudíky z komína, tak se všechny ty džípy mohou jít zahrabat. Zalaškuji se střevy pouličním eggburgerem s nudlemi a na pokoji při balení vyhazuji překvapivý balík zbytečností, které nechávám u domácí.
Andys 600/pokoj; večeře v KFC 225, eggburger 30, nákup 200-sušenky a čokolády, zmrzlina 25, voda 30... 1200rp + hůlky 1200, pláštěnka na batoh 300

< zpět   |   úvod   |   DÁLE >