• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

ÍRÁN 2016
3. Esfahan

22. 1. Z Kashanu do Esfahanu

Honza mě 20 minut před zazvoněním budíku informuje, že za 20 minut vstáváme. Já bych ho praštil. V domluvených 8:30 jsme na snídani, kde je majitel v šoku, protože tady nikdo nechodí přesně.

S jedinými dalšími hosty belgicko-peruánským párečkem jsme se včera domluvili na sdílení jejich celodenního taxíkového tripu do 250 kilometrů vzdáleného Esfahanu. Tohle je tu často v nabídkách, odvezou do dalšího města s několika zastávkami na trase. A takhle ve čtyřech vyjde celodenní cesta se zastávkami na místech, kam je těžké se místní dopravou dostat, za 15 dolarů na hlavu (pokud si řidič nepřipraví nějaké fígle).

Odjezd se posouvá, doráží Sebastien a nasedáme do sedanu. Hlavní města jsou zde spojeny obstojnými dálnicemi a i vedlejší silnice jsou v asfaltovém stavu. Kupodivu se zde i dodržuje rychlost. Jen občas nějaké dítě za volantem by asi úplně všude neprošlo. První zastávka je hned za městem – Fin Garden. Perské zahrady plné tekoucích stružek jsou jedním z hlavních turistických a architektonických skvostů. V pouštní zemi se vždy jednalo o vypiplanou ohradbovanou oázu klidu pro místní šejky. Je to i v Unescu a i prostý vstup do zahrady čerstvě podražili na 20násobek (200 tisíc). Uff. Domácí to mají za desetinu. Tenhle výmysl na oficiální okrádání turistů zde zavedli teprve nedávno. A pak se člověk ani nemůže divit, když ho domácí chtějí napálit a prodat mu něco za dvojnásobek, když zde osvícená vláda jde takovýmto příkladem. Nicméně neznají žádnou míru a 200 tisíc nyní už stálo prakticky úplně všechno. V přepočtu to ještě není extrémní pálka (250 Kč), ale v porovnání k ostatním cenám to v batůžkářském budgetu už neplechu dělá značnou. Zatímco u významných památek to člověk ještě skousne, chtějí tohle i za zcela nevýznamné památky na 5minutový ojuk.

Tohle poznání jsme si užili hned v této Fin Garden. Sice legenda, ale v zásadě jen veliká zahrada se vzrostlými stromy, půltisíciletými cedry a vyschlými kanálky, tři megaaltány a starý hammám. Nic víc. No, když se to jmenuje garden, tak by se mohla ale garden vlastně očekávat. Jenže leden zrovna na užívání si zeleně oáz není ideální, vše šedé, vyschlé, prašné, což je i hlavní nevýhoda vychutnávání lednového Íránu. Za další statisíce je tu ještě muzeum, o kterém ale i lonely říká, že stojí za prd. A že v něm vychválí ledasjakou hovadinu.

Přejíždíme do hor k vesničce Niasar se sassanianským chrámem věčného ohně odkazující na staré náboženství zoroastriánů, jehož vyznavačů je na světě stále ke čtvrt milionu. Dál už jsou jen zasněžené hory táhnoucí se do nekonečna. Kromě toho tu mají ještě velký hit – vodopád. A kupodivu to nebyl úplný fejk, byla tam voda i spád po skále, i když okolí důkladně obetonovali i s piknikovými stoly na venkovní hody, na které se sem sjíždí celé rodiny (pokud není leden a všední den).

Ale mají tu i celé město. Jen je pod zemí, které je protkáno stovkami metrů titěrných chodeb a otvory do dalších nižších pater jsou tak pro krtečka. Důkladně jsem o šutry pročísl čupřinu, starý domorodec něco povyprávěl a otevřel zámky do temných tunelů. Rozhodně ale asi neslouží pro úprk před vedrem na povrchu, protože dole to je ještě horší.

Zpátky přes Kashan zajíždíme do podhorské vesnice Abyaneh (vjezd 50 tis. za osobu), což je úplně rudá vesnice vystavěná ve svahu hory nad úrodným údolím. Už jsme 2235 mnm pod téměř čtyřtisícovým Karkasem. Tři hodiny na toulání se v uličkách a průchodech mezi baráčky, prolejzat ruiny domů a hammámů, vypíglované svatyně… na zápražích sedí íránské babky v pestrobarevných tradičních šatech, všichni zdraví, i když zde už i pár turistů bylo. Už si tady bydlí přes 1500 let. Pšíknutí tu má slušný poplachový potenciál nejen na hysterické kočky ale i na domorodkyně. Přichomýtla se i agentka, a jestli fotím pro někoho, nebo pro sebe. Tak pro sebe, že. „Veeeery goood“ a odešla. Fajn bylo i zabrousit mezi terasovitá políčka na dně údolí, ale vše je spálené a šedé. Ruiny karavanseraj na druhé straně údolí se už nestihnou, tak aspoň vylézt na ruiny nad městem s výhledem na hory kolem.

Kroutíme se mezi kopci, šedo, haldy, dole širá šedá rovina. Honza občas vystrčí foťák, ale pravidelně chytá okamžiky, kdy projíždíme podél vojenského prostoru, tak ho musím strhávat do auta. Kor když tohle zkusí i u Natanzu, kde mají své atomové centrifugy na obohacování uranu. To by se vejlet asi slušně protáhl.

Ve městě Natanz stojí i stará mešita Jameh s tradičním vysokým průčelím ozdobeným modrými kachlíky, vevnitř je jen prázdný dvůr s pár sgrafity a funkční mešity. Za vnitřek chtěli původně 100 tisíc, ale jediné pěkné je ta architektura zvenku.

Sosli jsme benzín, respektive CNG, na který se zde hodně jezdí (litr 6 tisíc). Plyn ve žlutých trubkách je tu ostatně protkán skrz veškerou zástavbu. Tmou dojíždíme po dálnici do Esfahanu. Je to jako na D1, sice to má tři pruhy, ale v tom nejpomalejším nejezdí ani náklaďáky. Mezitím změť motorkářů, tak konečně pořádný asijský dojem blázince.

Staví nám u hezkého turistického hotelu Totia (30€), ale vedlejší hotel pro místňáky za třetinu taky stačí. Naproti máme krámky, i když nákupní seznam dnes obsahoval jen vodu a nanuk, tak asi moc velké hody nebyly.

Taxi Kashan-Esfahan 500K
Hotel: 400 K (10 eur)/dvojlůžák s koupelnou
Vstupy: Fin Garden 200K, Abyenath 50K, mešita Natanz 50 K

23. 1. ESFAHAN

Hlavní a impozantní plac Esfahanu je Imámovo náměstí (majdan). Jedno z největších a nejelegantnějších na světě. Na každé straně 1 hlavní portál (do mešit, paláců a do bazaru) a zbylé kilometry fasád jsou v jednom stylu s podloubím plným obchůdků. Jednotlivé chodby náměstí jsou opět dle druhu zboží, takže tu jsou zlaté, pletené nebo měděné ulice. Uprostřed veliké fontány, zeleň a žádné auto. Pohoda, koňské kočáry, klídek. U fontán pózují spoře zahalené Íránky. Vůbec to s tím zahalováním moc nepřehání. Bubáků je tu sice stále dost, ale v liberálnějších městech mají holky občas tím šátkem jen ledabyle zakryté zátylky. Pro cizince je tu za 200 tisíc už všechno, včetně krásných, známých, s úžasným dlaždičkovým průčelím, ale uvnitř normálních mešit. Potkáváme i Čechy z letiště, kteří si na trajdání půjčili auto od Europcaru za 40 € na den. Taky možnost.

Kilometry krytého bazaru nás vyhodily u velikého komplexu téměř tisícileté mešity Jameh, kde vykachlíkovali nádvoří s kašnou z Mekky už komplet s tradiční krápníkovou arkádou. Uvnitř není kromě mnoha druhů sloupů a několika pěkně vytesaných iwanů vůbec nic. A taky ani jedna duše (kromě pokladní).

Pěkně tu zplanýrovali hliněné paláce a vystavěli úplně nový betonový majdan, který je úplně prázdný. Z pouličních stánků zdlábneme plněné pečivo a starými a novějšími uličkami, které spojuje přísný zákaz jakékoliv přímé linie, se dostáváme na hotelovou odpolední siestu.

Zas k majdanu za krásně nasvícenou hlavní mešitou i celým náměstím. Zatím Honzu odchytl prodejce koberců, kterého ho vyhodnotil správně jako nejslabší kus. Zasekneme se i s dědkama na pokec. Lezlo to z něj jak z chlupaté deky, než přes výpravu do historie a života ve městě se vyklube večerní akce s představením tradičního íránského sportu – zurkhane, který Honza chtěl stejně někde vidět. Byl to sice jen otevřený trénink v tradiční pěkné aréně kousek od hotelu, kde asi 30 chlapů cvičilo, mluvilo a projevovalo si vzájemnou úctu. Do toho muzika a živý bubeník se zpěvem dává rytmus a chlapi cvičí s těžkými kužely, kovovými luky, stoličkama. Pěkný, na hodinu a půl. Děda si na závěr řekne zas o víc, než bylo domluveno. On by přídavek stejně dostal, ale takhle je trapnej.

Noc: 400K/pokoj. Vstupy: mešita 200K, trénink zurkhane 125K
Jídlo: voda 10K, pomeranč 2K, balík pečiva 50K, cola 15K, plněná teplá kapsa 20K

24. 1. Zayandeh river

Po hlavní třídě k Husainovi a za dalším palácem se zahradami většími než ty na Fin Garden. U Ivan Travel kupujeme na zítřek lístek na vlak (190K), ať si taky okusíme místní železnici. Je to totiž dražší, delší a komplikovanější. Neberte to.

Vyjíždíme za město, ale podél hlavní silnice by to nešlo poznat i desítky kilometrů. Jen přibývají suché větve stromů. Ateskadeh-ye je další chrám věčného ohně, který je na skále u silnice. Nahoře je kulatá věž a hliněné ruiny s výhledy na všudypřítomné město. Jen podél řeky pod námi je volná příroda a políčka. Rozumní to tvorové, nesrat se s baráky až na břeh řeky.

Ale zídky mezi políčky mají i 5 metrů a občas s přidanými velikými barevnými věžemi, které jsou ale „jen“ holubníky na sběr trusu. Podél řeky se vracíme pěšky asi 15 kilometrů do města. I když je dost nevlídno, i teď sem přijíždí pár rodin na piknik. Ale kromě hnojícího zemědělce na čaj na nás nikdo nezajuchá a nepozve ke svým švédským dekám. A s tím zemědělcem, co zároveň pálil dřevěné uhlí, když neumí ani slovo anglicky, rozhovor za mnoho taky nestál. Ono se moc není co divit. Oba vypadáme na první pohled až moc místně a tmavě. Já ještě vybarvenej z Karibiku, Honza je imrvére zarostlej jak turek. S blonďatou hlavou a holkou vedle je asi vstupenka do života místních jistější. Trochu jsem tomu chtěl pomoci i couchsurfingem, který tu prý prima funguje (i když dnes už spíše jako byznys za zakázané AirBnB). Jenže ten chtěl potvrzení přes facebook, který je v Íránu neodstupný, takže ani nemohu nikoho oslovit.

U města se břehy mění na zábavní a rekreační park západního střihu, včetně běžeckých okruhu s hesly jako „nežer dortík - žer jablko“. Nad hlavou vede pobřežní lanovka na párset přímých metrů (i za tuhle obskurnost chtějí po cizincích 200 tisíc).

Pod arménskou čtvrtí jsem si zrovna nepředstavoval butiky světových značek a i dvorky a potoky pořádně zrevitalizovali betonem. Náměstíčka jsou tu plná a je tu docela uvolněná atmosféra. Jedno blbé odbočení a prohlídneme si noční předměstí déle, než by bylo žádoucí. Ale řidiči autobusů jsou zde skvělí, tak zpátky k řece.

Na řece je druhá nejslavnější esfahanská věc – mosty. Široké řečiště je překlenuto zděnými mosty s desítkami oblouků, po nichž lze chodit v několika patrech, do pilířů se dá strčit občas chodba či krámek vytvářející dojem až varanásovský. Vše osvícené, tak zase bylo hodně, hodně focení i se stavivem. Bolí záda i kyčel, tak už jen padnout do autobusu a do postele, že jsem zapomněl i na jídlo. To Honza né. Já se zmohl jen před hotelem na nákup obou dostupných potravin - piva a zmrzliny.

Noc: 400K/pokoj. Vstupy: chrám ohně 150K
Místní autobus: 5K/cesta. Jídlo: 115 K.

< zpět (Kashan)   |   úvod   |   DÁLE >