CESTOVÁNÍ

TravelInfo


JIŽNÍ AMERIKA z Ria do Limy
VII. Bolívie - Sucre

13. 3. SUCRE

Spaní za moc nestálo, vidím bílou stěnu pokrytou dinosauřími stopami… tak dobrý, ještě spím. A tak ne, stojíme a vystupuje pár lidí. Doufám, že to není Sucre. Je hnusně, zima, tma, brzo, venku pusto a slumy, žádný autobusák. To je přesně co chceš v neznámém velkoměstě s jedinou radou „taxi“. Tak určitě. Nabízí se pro škodolibé čtenáře poutavější ziburovské kroužení půldne po dálnicích, ale radši vytáhnu mobilní mapu s GPS. Centrum je jen 3 kilometry touhle silnicí. Skočím do projíždějícího minibusu za bobík a půl (1BOB=3Kč). Ale cedule na předním skle rozhodně neznamená, že by tam jel. Procházka holt bude delší.

Sucre je oficiální hlavní město Bolívie, i když v něm sídlí pouze soudní moc. Parlament je ve větším a známějším La Pazu. Má přes čtvrt milionu obyvatel a je v nadmořské výšce 2800 m.n.m. Na Sucre bylo přejmenováno na paměť maršála Sucre, hrdiny boje za jihoamerickou nezávislost a po Simonu Bolívarovi druhého prezidenta Bolívie. A ještě si střihl i čtvrtého prezidenta Peru.

Projdu ještě prázdné mercado, kde se plechové stánky rozlezly do desítek ulic. Centrum města je plné nádherných koloniálních a bílých baráků, které městu přineslo nápaditou přezdívku Bíle město. Na čtvercovém parkovém náměstí je pár nejdůležitějších budov, muzeum, katedrála, univerzita, poblíž řada koloniálních kostelů, další náměstí a parky v kompaktním stavu, díky čemuž se dostalo město sakumprdum do Unesca.

Hostel ve staré koloniální vilce s patiem jsem vzal nejen díky devět a půlce na bookingovém hodnocení, ale i díky blízkosti terminálu. Ten nakonec nevyužiju ani jednou. Název hotelu Isabel lehce napovídá jménu příjemné paní domácí, která příjemnost podtrhne tím, že mě v brzkou hodinu pustí do volného pokoje a za pětku i nabídne snídaňový bufík. Tři postele sice lehce znervóznily, zda mi sem ještě nenakvartýruje nějaký fešáky, ale dobrý, všechno je moje, včetně placatý telky nad postelí, která se nakonec bude dost hodit.

Bolívie

Jižní Amerika
Sucre

Bolívie

Jižní Amerika
Náměstí 25. května, prefektura

Bolívie

Jižní Amerika
Muzeum Alfreda Gutierreze

Bolívie

Jižní Amerika
Kostel Nuestra Seňora de Merced

Bolívie

Jižní Amerika
..jeho střecha

Bolívie

Jižní Amerika
..a útroby

Padnu do postele až do odpoledne, ale i pak je nějak těžko. Hned funím jak, kdybych právě těch 2800 výškových metrů ušel a ne ujel busem. Tak ven, hlavní muzeum nezávislosti je tradičně zavřené a katedrála taky. Jsem rád, že aspoň nějaké muzeum je otevřené. Ale měl bych si číst předem, do čeho lezu. V muzeu Alfreda Gutierreze naproti bylo pár židlí a stará zrcadla v pěti pokojích. To je za dvacet bobků dost. Aspoň průvodkyně byla fajn. Zato loudání po střechách kostelů mám rád, čehož je tu k vyžití do sytosti. Starý kostel Nuestra Señora de la Merced je sice už pár desetiletí připraven na rekonstrukci, ale lezení po střeše mezi kupolemi, zvony a věžičkami s výhledem na střechy města je parádní. Město moc velké fakt není. Viditelné kopce ho ukončují ze všech stran. Některé až lákavě blízko. Neméně vzácná věc je velký supermarket naproti. Spát zalezu brzy a ještě z telky na dobrou noc pohádku s Harry Potterem. Dlouhej to večerníček.

Noc: hostel Isabella 70/pokoj se snídaní 9/10
Doprava: místní busík á1.5
Vstup muzeum USFXCH 20, vstup kostel Naší paní z Mercedu 10. Prádelna 12/kg hadrů, snídaně 10, velká voda 7.5, cola 5, paštika 7, housky… Celkem: 160 Bc (520 Kč)

14. 3. SUCRE

Ráno se dýchá ještě hůř a navíc mě to furt tahalo vypudit tekutinu, kterou jsem do sebe snad ani nemohl nalejt. Ale bolavá hlava se má zahnat dalším pitím, tak z toho asi cesta ven nebude. A vzhledem k tomu, že záchod je na chodbě, zrovna vejlety netěší.

Vyplazím se do města, které ochromila blokáda. Teď to nevadí, ulice kromě občasných průvodů jsou krásně prázdné, do záběrů se nepletou žádná auta a silnici lze přejít bez pětiminutového čekání. Můj zbídačený stav mi připomněl, že bych se mohl podívat na hřbitov. Ty jihoamerické jsou plné fajn podivné architektury, ošmikaných stromků a atmosféry. Vedro se sluncem, a když se k němu doplazím, akorát ho zavírají. Siestu mají i mrtví. V menu řízky pod tradičním názvem milanesa vypadají nějak jinak, ale už nemůžu sežrat ani to. Dovleču se do hotelu a padnu do postele. Vrcholnou aktivitou zbytku dne bude přepínání televize. Ze sto kanálů po zhlédnutí Knight Ridera a Baywatche, čerstvých to hitů latinskoamerických televizí, opět končím na Potterovi, který má na Foxovským kanálu týdenní maratón. Je mi stejně blbě víc a víc, klepu se zimnici, pot se valí a není síla ani sejít do kuchyně. Snad je to jen výšková nemoc. I když takhle být zřízenej ve výšce 2800, když jsem měl zítra být o další tisícovku výš v Potosí je zřejmou pozvánkou do místní hotelové postele na další dny.

Noc: hostel Isabella 70/pokoj se snídaní 9/10
Menu – polévka, milanesa s rýží a cola 20. Celkem: 90 Bc (300 Kč)

15. 3. SUCRE

Ráno je líp. Ale jen do chvíle, než sejdu 20 schodů. Sotva dejchám, tak dnešním maximem bude 20 metrů přes ulici pro vodu. Aspoň mě nemusí už tolik trápit, že chodím tak často na záchod jenom na malou. Už se člověk bojí i prdnout, aby tapetám nepřidal další vzorečky. Ale nakonec vše dopadlo důstojně (na rozdíl od tohoto spisku). A další díly Pottera. Aspoň se v nich dá koukat už na Hermionu.

16. 3. SUCRE

Vyrazím celé tři bloky na náměstí, kde je konečně otevřena Casa de Indepedencia - místo kde vznikla Bolívie. Spousta starých vlajek, portrétů, historie a židlí. A šup zas do postele. Odpoledne vyrazím na recoletu nad městem se slavným františkánským klášterem. Vzhledem k bouřce sem moc lidí nedorazilo, tak mám prohlídku sólo. Každá prohlídka ale vlastně už obsahuje to samé, místnosti s obrovskými obrazy, pár starých obleků, klášterní poklad, zlatý oltář a rajský dvůr se stromy. A za zdí 1500 let starý strom. Třikrát oběhnout – doprava kvůli splnění přání, doleva kvůli manželství. Tak hlavně nesplést. Dlouho už nebyl boj o bankomat a jediný fungující byl opět Fua. A zpět v hotelu. Zapnu telku. A v ní? Potter se tam rozlezl jak mor.

Bolívie

Jižní Amerika
Casa de la Libertad

Bolívie

Jižní Amerika
Domorodkyně

Bolívie

Jižní Amerika
Hlavní nádraží

Bolívie

Jižní Amerika
Ulice Sucre

Bolívie

Jižní Amerika
Plaza Anzures

Bolívie

Jižní Amerika
Sucre

17. 3. SUCRE

Už možná nebyly dva dny demonstrace, tak si je dáme dneska. Autobusy nejezdí, tak na nejvzdálenější bod městského putování musím pěšky. V případě Sucre je to 20 minut. Cíl – hřbitov. Plný kaplí a v podstatě až malých kostelíků. Hlavní způsob pohřbívání je ale zasunování rakvi do šuplíkových stěn, které obepínají hřbitov v několika patrech. A třeba železničáři a další staví vlastní palácové šuplíky pro své zaměstnance. Před šuplík se ještě umístí pár propriet mrtvému - jméno, kytičky a co jemu bylo milé. Často malé flašky chlastu.

Bolívie

Jižní Amerika
Demonstrace v Sucre

Bolívie

Jižní Amerika
Hřbitov

Bolívie

Jižní Amerika
..

Jsou tady zmínky o nějakých dinosaurech v El Parque Cretacico na konci města u cementárny. Dopoledne tam jezdí i nějaký turistický autobus z centra, ale standardně by to měla být konečná jedné z autobusových linek. Moc jistej si nejsem, jestli si nespletli cementary a cementario. Stejně mají na sklech cedule s asi všemi jmény ve městě a člověk skončí jinde. Nicméně zeptat by se člověk mohl, aby nejel přesně na druhou stranu.

Aspoň teď na konci předměstí vím, kde je funkční vlakové nádraží. To hlavní je sice v centru za parkem, ale zarostlé lebedou, bez kousku kolejnice s poslední zrezlou parní mašinkou. Odsud ale jezdí exkluzivní spoj do Potosí - Ferobus. Normální autobus dostal železniční podvozek a po staré trati vymetá vesnice v zapadlých údolích. Je to o něco dražší, odjíždí to hnusně ráno, je to nepoměrně delší, ale stálo by to za to, kdyby to nejezdilo jednou za dva až tři dny. Pro mě úplně blbě.

Dalším busem zpátky, ale díky blokádám rozhodně ne nejpříměji a nejrychleji, a přejet město je na hodinu a půl. U cementárny končí autobus a podél ní se vystoupá k turistické kase. Zjevně dinosauři budou mít spojitost s tou bílou stěnou, která vítala při vjezdu do Sucre. V ní jsou obrovské dinosauří stopy a cestičky v délce stovek metrů. Dohromady se zde našlo přes 12 tisíc dinosauřích stop! Když vezmu, jak jsem se plahočil hodiny k jedné dinosauří stopě v Lesothu. Jenže teď jsem jen na vyhlídce před ohromnou stěnou a přímo k ní se konají prohlídky pouze ve 12 a 13 hodin. Je 13:30 a můžu si už prohlédnout jen obrovské betonové dinosauří sochy v parku, juknout na film, projít pár výstavek a dát si dlabanec s výhledem 70 milionu let do minulosti.

Před miliony let si tu dinosauří camrali k jezírku a postupem času se země otočila o devadesát stupňů a dnes je bývalá rovina téměř dokonalé svislá. A před mnoha lety to tu cementárna rubala, až se náhodou po mnoha stovek vrstev zastavila na jedné plástvi plné stop. A tak se cementárna stala jedním z největších archeologů světa. Ale silně se jim to rozpadá, eroduje, dřívější stopy už jsou sotva viditelné, občas se z toho sesune další plástev. Naštěstí pod tím jsou ještě další se stopami.

Bolívie

Jižní Amerika
El Parque Cretacico

Bolívie

Jižní Amerika
Stopy dinosaurů

Bolívie

Jižní Amerika
Ehm

Bolívie

Jižní Amerika
Bolivijská zátiší

Bolívie

Jižní Amerika
Sucre

Bolívie

Jižní Amerika
Azyl pro vysokohorskou nemoc

Zde na konci města ještě juknu trochu kolem, ale podél silnic jsou jen skládky, takže navzdory horám všude na obzoru to na venkovské procházky nenaladí. Zpátky v centru jdu ještě podojit bankomat. Já ten servis latinskoamerických automatů mám rád. Karta je už vložena, a kolik že to chci vybrat. Vyběhnu s kartou ven za holkou, která se mně tak lekla, že skočila skoro pod bus. Tak snad to aspoň byla ona. Jihoamerické bankomaty totiž nejdříve vydají peníze a kartu si klidně nechají bez dalších ťuků. A hodně turistů je v nich nechává. O něco později jedna holka povídala, jak takhle utopila kartu v bankomatu. Sice se vrátila, policajti i banky ji ukázali desítky západních karet zapomenutých z bankomatů. Druhá jí nefungovala, hotovost nebyla, tak to udělá slušný zásek, než aspoň se přes Western Union něco nového z domova pošle.

Skočím k obuvníkovi pro botky, které jen těžce a s trvalými následky rozdejchaly utopení ve vodopádech Iguacu. Tihle řemeslnící jsou nejlepší. K nim turista prakticky nepřijde a vůbec na něj nekoukají jako na někoho, koho oškubat. Nakonec se moc omlouval, že to bylo ještě o dva bolívary dražší, než původně říkal, protože to zašil pořádně i jinde. Zázrak za třicet korun, děravé a jediné botičky totiž čeká výstup na pětitisícovku. Nebo šestitisícovku?

Když už na hotelu je i pořádná kuchyň, vrhnul jsem se do vaření. Není to největší kulinářské umění – špagety s kupovanou omáčkou. Ale umění už je, z něčeho takového udělat něco tak odporného. Po pěti večerech, kdy dávali vždy jeden díl Harryho Pottera, přišla dnes změna a vysílali dva díly Harryho Pottera.

A ještě užitečné informace pro spotřebitele – bolivijská piva: je to v lahvích, o objemu necelého litru a koštují lehce pod 10 bolívarů (takže třicet kaček), půllitrovky pak bývaly za 6-8. V restauracích většinou za dvacku. Snad všechno je plzeňského typu a pitelný to bylo. Ve vesnicích se často prodávali jen ve speciálních krámcích. Ale plakáty a hluk místních ochmelků vždy spolehlivě navedou.

Noc: hostel Isabella 70/pokoj
Vstupy El Parque Cretacico 30 včetně prohlídky ke stopám ve 12 a 13 hod + 2 za dalekohled. Oprava bot 10
Žvanec: hamburger s hranolemi 15, fanty/coly v plastu 5-7, malé coly ve skle voda 1-1.5, pivo 10. Celkem: 170 Bc (550 Kč)

18. 3. Do Potosí

Poslední snídaně a po šesti dnech sboham Sucre. Časový rozvrh je v troskách a mám jeden z rekordů v délce pobytu na jednom místě. Ve městě je nezvyklý šrumec, dnes se nedemonstruje, tak se dohání resty před další blokádou, která bude zítra. Na terminálu e bitva o cestující kolem poledne nekoná a jsem rád, že aspoň nějaký lokální křáp jede hned v 11 a nemusím dlouho čekat na další. Z terminálu popojedeme za křižovatku, kde nabíráme většinu cestujících, kteří ušetří 3 bolívary za terminálový poplatek.