• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

JIŽNÍ AMERIKA z Ria do Limy
XII. Machu Picchu

2. 4. Cesta pod Machu Picchu

V pět ráno jsme v Cuzcu. Čeká tradiční nádražní waiting for the sun. Jenže když ráno pojedu do centra a do hotelu, hned usnu a den bude v pytli (cenzura - deníček používá jiná slovíčka). Ona se zde ale rovnou nabízí doprava pod Machu, což je stejně na celej den v autě…

Cuzco je sice parádní místo s perfektními památkami kolem, ale stejně se sem jede hlavně kvůli tomu, že je to start na nejúžasnější vykopávkovou scenérii na světě – Machu Picchu vysoko nad meandrem řeky s džungloidními hory v pozadí, za, vedle a před. Nachází se vysoko v horách nad řekou, u níž je dnes echt turistická vesnice Aquas Calientes, do níž nevede žádná silnice a jen předražená železnice. A to je 100 kilometrů od Cuzca a 40 kilometrů od posledního po silnici dostupného městečka Ollantaytambo,

Cesty na Machu Picchu jsou v zásadě tři hlavní:
Původní, úžasná a treková – Inca trail – vlak vás odveze na 82. kilometr železnice a pak se jdou 4 dny v džungli přes několik inckých památek a sedel nad 4000 metrů nad mořem v džungli po tisících schodech staré incké stezky přímo k Machu. Tohle padlo turismu jako první, dnes se dá dělat pouze organizovaně, ve skupinách taháte průvodce, kuchaře a pod 600 dolarů se to už nedostane. Snad bych to i dal, jenže když už treky, najdete tu jen o něco méně exkluzivnější, ale bez všech těch šílených přívažků. A trekové Peru bude někdy příště.

Klasická turistická cesta vede vlakem přímo do Aquas Calientes, odsud lid vyveze autobus přímo k branám Machu a večer klidně zas do pohodlí hotelů v Cuzcu. Případně jedno přespání v Aquas, ranní přelidněná morda na vršek a odpoledne hned zpátky. Jenže vlaky pro místní jsou sice levné, ale turisté platí stonásobek jízdného a navzájem se to míchat nemůže. Podle času to vyjde aspoň na 70 – 90 dolarů za jednu jízdu. Za to má speciální vagónek větší okénka.

A nebo máme ještě levné zadní vrátka přes Santa Terezu. Z Cuzca se jede minivanem až k Hydroelektrárně, která se nachází pouhých 11 kilometrů od Aquas Calientes, což stojí jen 25 solů. Jenže je to jízda na 8 hodin, ale úžasnou scenérií při které se vystoupá do sedla nad 4500 m a posledních 20 kilometrů je po děsivě kamenité cestě ve skále. A zbylých 11 kilometrů od Hydroelektrárny se pak ujde pěšky za 2 a půl hodiny sice v džungli, ale po nepříliš zajímavé trase jdoucí prakticky po kolejích. Případně to lze ujet vlakem, ale i za tenhle kousek turisté platí 31 dolarů. Ale po cestě je i dost výskoků, třeba v Ollantaytambu, Santa Tereze na přírodu a termály, z křižovatky jde pokračovat do mytičtějšího inckého ztraceného města Vilcabamby…

Takže beru to třetí. Přímo z terminálu taky jeden minibus odjíždí. Sice spíš nabízí přímo zájezd na 2 dny, ale fuj, beru jen jednosměrku k Hydroelectrice. Dodávkou nabereme další lidi po centru a údolím do Ollantyatamba. Odsud stoupáme do horských neúrodných údolí s pár pastevci. Krajina se mění hodně rychle, teď je kolem sníh a z hor kolem visí ledovce. Za průsmykem s mechovými lagunami stejně nekonečně klesáme 3000 metrů v alpské krajině do zalesněných kaňonů. Po několika hodinách opět začínají vesnice a až k nim je to stále velmi slušná asfaltka.

Ale za odbočkou je pryč, škvírou ve skále se škrábeme pomalu dál, že z toho není vůbec dobrý pocit. Nejdřív je Santa Tereza na oběd a poslední levné nákupy před mačupikčí přirážkou. Je to tu jinak pěkný a i pár turistů tady končí. Kdysi vedla železnice až sem, ale po povodních nenávratně padla.

Čekal jsem, že tu budou trochu tajnější zadní vrátka. Ale u hydroelektrárny stojí dvě desítky minivanů a stovka lidí, čekající na odpolední odvoz zpátky do Cuzca. Většina minivanů sem přiváží lidi kolem druhý až třetí, tak to jsou i hodiny odjezdu zpátky. Ráno vyběhnout na úsvit na Machu, dopoledne proběhnout ruiny, v poledne vzít batoh a letět 2,5 hodiny sem na Hyhdro. No, že bych se na to nevyprd.

Teď ale vyrážím s desítkami lidí po kolejích. Je otázkou, jak dlouho tyhle pěší zadní vrátka budou fungovat, než to zakážou, pošlou sem stráž a nutit všechny hezky do vláčku za 31 dolarů. Když některý vidím, někoho ten vlak určitě přejede. Tak v rámci bezpečnosti samozřejmě… a rejžujeme… Modrých vlaků tady jezdí docela dost, i když hlavně na přehazování vagónů. Cesta jde přímo u trati, tak to není zrovna nejzábavnější trek. Ale příroda kolem je stále parádní, vedle burácí šedá zpěněná řeka a není tu ani metr převýšení. A podél je i pár občerstvovacích stanic. Už za půlkou je vidět vysoko nahoře terasy Machu.

V Aquas Calientes lezu dle louňáka do Los Caminantos. Dvě noci jsou vstupenkou do slevových bonusů, tak i tady vyjde pokojík na 2 stovky. Městečko Aquas Calientes je dnes brutální turistická kýčovitá základna. Jen na hlavní ulici jezdí vlaky. Jinak vše nakašírované, stovka restaurací, obchodů a trh s lapači prachu, parky a náměstí pěkně vydlážděné a upravené.

Ale já nemám vstupenku, tak jsem cestou snad předběhl všechny a letím do kanceláře na náměstí. Zbytečně, mají otevřeno až do 20:30. Lístky jsou ale limitovány a většina je má nakoupené už z Cuzca nebo z internetu. Naštěstí je teď dost mimo sezónu, tak denní lístky za 152 solů jsou. Co už není, jsou příplatkové lístky po 50 na další hory za a před Machu. Ale i bez nich jsou tam dvě trasy, kam se nahoře vydat. Tak se to dá přežít i bez funění na další hory za lepšími výhledy, nebo spíše do mraků. Nicméně zprávy o pár měsíců později už jsou horší. Následují další limitace, vše jen s průvodcem a lístky budou na dopoledne či odpoledne. Prostě vždy to jde jen k horšímu.

Tak lístek mám, paráda a po sprše si dám za odměnu… pizzu. Morčata tady nemaj. Ale za názvem grande Familiar by mohlo být aspoň něco, z čeho by se najedl jeden člověk. Nebo by to mohlo mít třeba chuť. Ale zas bankomaty tu dávají prachy a krámky mají pivo za bůra.

Noc: Aquas Calientes, Los Caminantos 25 za pokoj 6/10
Minivanem Cuzco-Hydro 40, pizza 30, voda 5, pivo 5...
Celkem 105 Sol Bs (850 Kč)

3. 4. MACHU PICCHU

Nahoru na Machu jde vyjet autobusem (jen 12 solů jedna cesta). Ale abych měl aspoň nějaký pocit ze zdolání tohodle monumentu, když už jsem nepřišel Inca trailem, tak stráň si vyšlápnu po inckých schodech v džungli za hodinku (z Aquas směr Hydro a za mostem doleva, kde se dá navštívit i nějaké muzeum). Většina lidí se nahoru vyváží na sunrise. Všichni mají naučeno, jak si užít Machu chvíli sám, být tam co nejdřív. Úplná kravina. V pět ráno za tmy před mostem čekají stovky lidí, než otevřou závoru a hromadně se sunou na horu. Na to tradičně kašlu, pořádně se vychrápu a vyrážím až v parscích slunce na sedmou. Slunce ale pálilo jen počas mého výstupu.

Brána sice mluví o zákazu vnošení jídla a dokonce i pití, ale na to se kašle. Případně jsou tady všude úschovny. V areálu pak ale nejsou ani záchody, i když prý je možno z něj vystoupit a vrátit se znovu.

Tak vcházím… džungle… a terasy… pomalu se zjevuje ten nejslavnější pohled vůbec – ruiny Machu Picchu a v pozadí hora Wayna Picchu (kam se dá vylézt, mít ten správný a časný lístek) a všude kolem další zelené štíty. Zas jeden splněnej sen.

Poctivě obcházím všechny cestičky a terasy, než vůbec do města vlezu. Cesta na Inca Bridge je zavřená, tak zbývá k výletu jen Sun Gate (Intipunku), což je závěrečná část Inca Trailu a v sedle Sluneční brány je právě to místo, kde Machu vidí poprvé. Tak aspoň kousek slavné pouti. Což dám teď, protože Machu je už pod mraky. Cestou ještě pár ruin je a v lesích ukraté další dokonalé terasy, cesta mírně zakusuje horu. U brány Intipunku už je pořádný chcanec, což zamázne úvahy o cestě ještě dál k rozvalinám Wiňawayny. Jinak přes ně se sem dá snad i vyjít od 104. kilometru železnice v jednom dni z Aquas do kolečka.

Po poledni zpátky do rozvalin, vše prošmejdit, obdivovat neuvěřitelně opracované šutráky, jednotlivé chrámy i celé sídliště, důmyslný svod vod do fontán, vchody do podzemí, oltářní šutry, mezitím se pasoucí lamy… Sotva jsem stihl vše prolézt, než na pátou začínají dělat strážci zátah a pomalu vše vyklízet k jedinému východu. Teď odpoledne už tady bylo málo lidí, většina letěla na odpolední vlaky a minivany a ten zbytek vyklidila důkladně polední průtrž. Poslední hodinu nás tu není víc než dvacet. Někteří odsud odjížděli už v osm, jiní to měli tak na hodinku a je otázkou, jestli viděli Machu vůbec na vlastní oči, nebo jen přes hledáčky foťáků, mobilů a notebooků.

Jiní i já si tu zas dřepnou na terasy a dlouze vychutnávají v klidu ten krásný pohled na ruiny a zašlé slávy dávné doby. A přitom tehdy mladíci z východu připluli je sem jen trošku obohatit novým náboženstvím míru a chtěli jen trochu toho lepšího života. Lid nadšeně vítal nové připlouvající naděje. No a pak se to trochu zvrtlo. Jestlipak taky za 400 let na schodech ruin s výhledem na vypálenou věž Notre Dame a zkroucené kusy železa čnící z mokřin Seiny budeme takhle meditovat za zvuků meluzína Allah Akbar táhnoucím se ze vzdálených planin... No nic, vyndat z oka můru, zalejt konvičku mathé a dál.

Dolů tradičně jako poslední zamykám horu a do vesnice dorážím za tmy. Něco jiného než pizzu, hmmm tak burger. To jsou výběry. Horší než pizza to nebylo, no.

Noc: Aquas Calientes, Los Caminantos 25 za pokoj 6/10
Vstup na MP 152, burger 15... Celkem 200 Sol Bs (1600 Kč)

4. 4. Od MP z AC přes ST do OT

Člověk by se tu i zasekl, okolí je krásné, ale ono tady není vůbec co dělat. Poslední túra na protilehlý kopec s vyhlídkou na Machu byla uzavřena. A ve městě jsou max hotspring a park s minivodápádem za městem. Zpátky za horou ale mám Posvátné údolí pokryté dalšími inckými památkami.

Vyrážím v 11 na Hydroelectricu, dnes v klídku a se zastávkou na oběd. Proti už se táhnou tlupy blbnoucí na kolejích. Možná ten zákaz bude brzy. Ze šrumotu u Hydro se brzo vyloupne nějaký minivan, který za 30 sol odjíždí do Cuzca. Nijak se s tím nemaže, ale stejně to trvá hodinu a půl na asfalt. I když aspoň stihnul rvačku v Santa Tereze o jediného zdejšího nastupujícího, na kterého tu měla políčeno desítka stojících a prázdných taxíků.

V Ollantě jsme až za tmy. A to jsme vyráželi mezi prvními. By mě zajímalo, v kolik se do Cuzca dostanou ostatní. Beru první ubytko s pěkným pokojíkem na náměstí. Stále se mě drží francouzská babka, která rajzuje už 10 měsíců. Škoda, že se mě takhle nedrží jiné cestovatelky o 50 let mladší. Vesnice ale šlape domorodým rejem. Restaurací pro turisty je tu sice dost, ale přespávající turisté významně převyšují jejich počet. Obcházíme město… krásný, klidný, kamenný, s inckými základy, v titěrných uličkách tečou potoky... pohodová atmosféra. Snad jen policajti nemuseli vyfasovat novou píšťalku.

Noc: Olanta, 30 za pokoj s koupelnou 8/10
Minivan Hydro – Olanta 30, oběd na trati 10, večeře 15..
Celkem 95 Sol Bs (780 Kč)

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (Sacred Valley) >