• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

JIŽNÍ AMERIKA z Ria do Limy
IX. Bolívie - Salar de Uyuni

21. 3. UYUNI, Cementerio del Trenes

Busy do Uyuni odjíždí z Exterminálu, což napovídá významnosti a kvalitě spojů odsud odjíždějících. Ale jsou aspoň přesní jak v Air France, takže při příchodu v 9:50 v pohodě stihnete spoj odjíždějící v 9:30. Ale i jet sebevětším krámem je jedno, protože krajina je okouzlující. Pohybujeme se nad 4 tisíci metry nad mořem, ale spíše vyprahlá krajina se stále mění a hraje všemi barvami. Občas cihlová vesnice, doly a stáda lam. Kolem skaly, kopce i horské štíty pokryté sněhem. Silnice je v perfektním stavu a v Uyuni jsme za 4 hodiny.

V Uyuni zapadnu do motelu, i když jedna sprcha a záchod na patro není ideální. Nicméně v Uyuni to asi nevadí. To je už turistické místo, pár bulvárů s turistickými restauracemi a bary ve zdejším typickém havajském stylu, takže málokdo má nastavenou večerku hned po večerníčku. Na maloměstách se člověk cítí hend bezpečněji, i když kupodivu Bolívie patří prý mezi ty bezpečnější země. Ale věci jsem držel radši vždy pevně.

Nutno přiznat že je Uyuni je první město, kde mají kruháky ještě hnusnější než na Mělníku. Zde uprostřed široké křižovatky prostě vysypou odpadky, které zvolna rozebírají psí gangy, než to pak komplet uklidí do pouště bouře a kruhákovou skládku lze udělat znovu.

Ale kvůli městu tu nejsme, v okolí je jedna z nejscéničtějších krajin na světě doslova z jiné planety – Salar de Uyuni - třetí hlavní hotspot cesty. Obrovská solná pláň táhnoucí se do nekonečna, zbavující oči smyslů a perspektivy. Dostat se na ní lze sice z různých míst, včetně přejezdu z Chile, ale okruh z Uyuni je nejrychlejší a nejlevnější. Případně odsud vypadnout do Chile se ještě dá, opačně už platí chilské ceny.

Agentur nabízející tour po Uyuni je asi stovka, ale prakticky všechny mají navlas stejný program. Liší se jen v počtech dnů od 1 do 4, kdy se přidávají další místa lagun a vulkánů na jih od Salaru. Po poledni je dost kanceláří zavřených, ale je to jedno. Liší se drobně jen ceny mezi 650 – 850 za klasický 3denní okruh jeapem s ubytováním a plnou penzí. Jen možnost anglicky mluvícího řidiče zvedá cenu o půlku. U Salaru záleží ale na období, protože po deštích je značná část zaplavená a nejvíc její okraj a kolem „pevninských“ ostrovů, takže dostat se na ní může být nemožné. Ale jinde je to zas dokonalé zrcadlo, kdy chodíte po vodě (čvachtáte v solném roztoku). Aktuálně sice už doba dešťů skončila, ale zaplaven je stále přístup k Isla Pescado, kde z bílého nekonečna vyrůstají ostrovy obsypané kaktusy. Takže 4denní program nikdo nedělá.

Nakonec vybírám cestovku mírně dražší Lopez Něco za 750 (Lopezů je tu ale víc). Nejzajímavější na ní bylo, že pojede klasickou trasu opačně. A místa přespání má jiná než ostatní cestovky, což v místě, kdy se na jednu trasu vrhnou desítku jeapů se stovkami turistů, je bonus více než lákavý.

Místní obědový bufík nabídne kuřecí řízek velikosti pneumatik a školní průvodové představení plné trombónu a bubnů. Tímhle vyloudí muziku maximálně na fotbale. Město má nějaké omšelé muzeum, malý kostel, zvláštní cit pro výzdobu skládající se z plechu a trubek, mašinek, odporně zelených soch a zbytek už je jen plný prašných ulic rozestavených do čtverečků. Široko daleko jsou jen pláně zakončené na jedné straně mírnými horami a na druhé pokračujících do nekonečna Salaru.

Ale jedno top místo je ještě 3 kilometry za městem – hřbitov vlaků (Cementerio del Trenes). Staré historické lokomotivy a vagony jsou zde ponechány osudu jako němá vzpomínka na zlaté doby těžebního průmyslu, kdy chtěla Bolívie zbohatnout na těžbě minerálů a železniční trase k Pacifiku. A vše v nekonečné rovině, ideálně při bouřkových mracích, které vždy někde na obzoru lítají, je hodně fotogenické místo.

Vyrážím pěšky z města, kdy se pomalu z náspu vynořuje změť železa, poházené vagóny, kostry a zbytky lokomotiv. Po kolejích mezi šrotem postupuju desítky minut až ke konci, kde jsou odstavené rezavějící tři desítky kompletních lokomotiv.

Na hřbitově má být ponuré ticho a samota, kterou si teď užívám při pomalém západu slunce bez slunce. Ale většinou je to bohužel pod náporem turistických nájezdů, kdy se tu ve stejnou ranní dobu rozprchnou stovky turistů právě odškrtávající si první odrážku na své Tour Salar de Uyuni. A pokud tu nejsou náhodou s tour, tak přijdou sprejeři-blbeři a důstojné kostry popíšou nápisy. A ještě se tu třeba pochlubí, že jsou ze Slovenska.

Ale teď po západu slunce to tu v pustotě vypadá na dokonalý obrázek apokalypsy. Tmou domů s důkladnými oklikami kolem psích smeček, nakoupit pořádné zásoby vod, které je třeba si na tour zajistit (kupodivu to nebylo třeba v případě naší cestovky) a uždíbnout pizzy a empanády, než budu vydán napospas bolivijskému kuchaři.

Noc: hostel Merjor 56/pokoj s minisnídaní 6/10
Doprava: bus Potosi-Uyuni 20 + 1
Žvanec: oběd – kuřecí řízek a spol 15, velké vody á6. Celkem: 100 Bc (330 Kč)

22. 3. Salar Tour – Laguna Verde

Kupodivu i v tomhle levném motelu byla snídaně a za chvíli tvrdnu u Lopeze v kanclu. Ze stovky kanceláří zde opět skončil známý francouzský páreček z Potosí. Na poslední chvíli přijeli trojka ošklivých zarostlých Španělů (přičemž jeden z nich byl zřejmě žena). Jako samotnému mi holt zbývá místo vepředu, tak si cestu užiju hezky z první řady, zatímco ve třetí řadě sedí sice na bobku ale spolu. Enjoy. I džíp ušel až na drobnosti jako ucházející přední kolo, občasné nesvícení světel, dvě-tři poruchy motoru a nefungující pojezd sedačky, kterým jsem omylem ubral ze svého prostoru na věky půl metru.

Bohužel program neobrátili úplně a první zastávka byla na hřbitovu vlaků, kde si tohle magické místo můžu prohlédnout tak, jak ho vidí většina. Polední slunce a stovky selfíček a póziček. Ale i tak 99 % jich nedojde ani pár desítek kroků dál mezi vagóny. Ve městě ještě nafasujeme jídlo a celý den se ženeme stovky kilometrů na nejvzdálenější místo okruhu – laguně Verde pod sopkou Licancabur. Zastávka jen na poobědvání lamích steaků na břehu řeky, na trhu a u kostelíku San Cristobal. Celou dobu už jen po šotolinové cestě a dlouho je nuda, než se konečně zanoříme mezi hory a zasněžené sopky. Magických pohledů si můžeme užívat, protože rychlost padá k nule a skáčeme po kamenité poušti, kde projelo jen pár aut. U laguny Verde jsme sami. Ono totiž se západem slunce barevnost laguny vůbec nevynikne, dokonale kónická sopka je v protisvětle, takže vizuálně na hovno. Asi vědí, proč se sem jezdí na východ slunce. Ale stačí se otočit na protější noname sopky.

Tmou se vracíme k hotýlku u termálních pramenů na těstovinový dlabanec a pryčny s peřinami, které ani nebyly třeba, protože tuhle noc bylo překvapivě teplo. Kolem jsou dva baráky a jen pár dalších tourových šestic. Ubytování na Salar Tour většinou nemá topení, tady ani elektřinu a ani teplou sprchu. Ale ono po dnu v autě v pětikilometrové výšce pocení a ušpinění moc nehrozí. Navíc tady je místo sprchy něco lepšího – termální laguna, v níž se válíme několik hodin, studené pivo, temná obloha plná hvězd, na obzoru sněhové špičky sopek…

3denní tour s Lopez Expedition 750, vstup do NP 150, vstup do termálů 6, pivo 20, sprcha 10
Noci: u termálních pramenů hodinu od Licancaburu a solný hotel v San Juan
Doprava: Uyuni - Licanbur - Prameny cca 450 km ; zpět přes laguny 550 km; Salar 200 km
Celkem cca 3000 Kč za tři dny a dvě noci

23. 3. Salar Tour, laguny

Budíček na šestou se sunrisem nad jezerem, abychom v sedm mohli vypadnout. Vypadnutí bylo jen k autu, kde se řidič hrabe pod kapotou a čeká na dodávku nového kola, které včerejší noční jízdou odrovnal. I tak jsme první na gejzírech Sol de Maňana, kde dopolední slunce pouští paprsky skrz sloupy páry ze syčících útrob země. Bublifukové bahno, země všech barev dávající další nápadité jméno této krajině – Malířská paleta. Další jména jsou ještě jednoduší – do červena zbavené jezero se jmenuje Červené jezero, to černé Černé a to vícebarevné… Barevné. A všechny nádherný, i když ta Laguna Colorada asi nejvíc. V lagunách si kráčí hejna plameňáků, kolem pobíhají lamy, zas ty sopky a zasněžené hory… prostě Altiplano.

A mezi tím celý den projíždíme po prašných a písečných kolejích, a někdy ani po tom ne. Zaplatíme poplatek za vstup do národního parku zdejších lagun, erární jídlo taky ujde a vody je dost. Altiplano občas nahradí pouště a skákání po dunách, takže to přesunutí Dakaru, na který speciálně zde jsou hrdí, sem, dává i trochu smyslu.

Jindy projíždíme zelenými údolími s důstojně se pasoucími roztomilými lamami. Ťuťuňuňu, jo a včera jsme sežrali tvoji ségru. Dále máme roztodivná skalní města a útvary. Ten nejfotografovanější je skalní strom. I zde jsme ale sami a máme pár desítek minut na rozchod. Naštěstí tohle není hoňka s nervózním guidem řvoucí vamos, vamos. A obydlí za celou tisícikilometrovou štreku by se dala spočítat na prstech Radka Jaroše.

K večeru končíme v solném hotelu v San Juanu poblíž Salaru. Jako prakticky veškeré turistické stavby v okolí, je vyroben ze solných cihel včetně interiéru. Materiál je to asi praktický na opracování. Máme pokoje po dvou a za příplatek i teplou sprchu. Francisco se vrtá v motoru a my vyrazíme do vesnice, ale většina zamíří k nějaké turistické věci, do které nakonec kvůli vstupnému nešli. Já zavířil na druhou stranu k westernovému kostelíku obsypenému přidrzlými lamami, hřbitovem a vysokými kaktusy. Zevnitř se linou libé tóny kytarového dua pod oltářem. Zas trochu obava z docela velkého kroužícího psa, ale stačilo mu jen hodit klacík. Jsou tu nakonec docela roztomilouši.

24. 3. Salar Tour, solné pláně

Vstáváme ve 4 na hlavní cíl mise, ke kterému se řítíme tmou za občasného vypadávání světel. Končíme v koloně dalších jeepů na náspu končícím v nekonečné vodní pláni. Takže to nevyschlo. Na rozdíl od ostatních, Francisca nějaký decimetr vody nezastaví, ponoříme se do solného roztoku a při vyluzujícím se úsvitu míříme do útrob Salaru. Když vody je jen pár milimetrů, je to ideální na úsvitovou zastávku na gigantickém zrcadle. I když moc věcí k zrcadlení tu nemáme - hory daleko, lidi ošklivý, já ještě horší, sluneční kotouč za mráčky se zvedá pomalu. Ale i tak nádherné představení z jiné planety.

Jak se voda pomalu odpařuje, vznikají v solné krustě šestihranné plástve a krystalky soli mají úžasné kvádrové tvary. Popojedeme už na vyschlou solnou pláň do bílého nekonečna, což je zas ideální místo na blbnutí s perspektivou. To jsou ty znamé fotky zašlapávání a rozmačkávání miniaturních kamarádů, vylejzání z krabiček a podobně. Naše cestovka na to má i erárního dinosaura. Každopádně se o něco pokoušet na samospoušť je pytlovina.

Na střeše auta si dojedeme k solnému hotelu Playa Blanca uprostřed pláně. V něm je nečekaně vše ze soli, židle i sošky a snad je to i muzeum, i když není úplně jasný čeho. Vedle je Vlajkové náměstí a monument Dakaru, který po třech letech získal velmi rychle rozpadající se patinu. A velkou solnou jízdu končíme v pevném objetí turistických davů na suvenýrovém trhu.

Škoda, že nebyla ta jízda na ostrovy a sever Salaru, takhle jsme už po obědě zpátky v kanceláři s vyplněním dotazníkem spokojenosti. Nechal jsem to na románském zbytku grupy. Prý všechno v pohodě, jen remcali nad jídlem a jeho množství. By si měli zkusit moji standardní sušenkovou dietu.

Se Španěláky vybereme nějaký z mnoha nočních busů do La Pazu. Půldne zbývá, Španěláci lezou do hospody a na internet. Mně helfla Dominika, která si Uyuni několik týdnů nedobrovolně užívala a nedávno přidala fotky z nedalekého opuštěného hornického města, kam turisté nepáchnou. A města duchů já rád. Bus jede hned, že jsem nestačil ani nechat v kanclu batoh. Půlhodinu vykroužíme serpentiny po silnici na Potosí k branám exměsta Pulacayo. Hned za vojenským plotem s hlídkou poptávajících pár vstupenkových bolívarů jsou ještě starší, kompletnější a menší zrezlé mašinky, které zde nikdo sprejem neozdobil. Staré baráky dávné bohaté důlní společnosti ale zůstávají v netknutém stavu. U pár děr ještě kutají. Stovky dalších rozpadajících se domů, nekonečné hory železa a plný hřbitov s rozpadlými rakvemi v rozpalující se výhni. Kdysi zde žilo přes 20 tisíc obyvatel a město bylo protkáno železnicí. Dál do Uyuni už ze železnice zbyly jen zarůstající náspy kroutící se v kopcích. Úpadek přišel před 50 lety a dnes zbylo už jen pár obyvatel. Ale zbyl i krámek se studenou vodou a zmrzlinou.

Na kolejích míjím i žluté letadýlko, ve kterém se fotila Dominika. Nechápu, jak se do něj dokázala nacpat. Já bych do něj neprocpal ani stehno. Je to žlutý a je to vrak, takže nepřekvapí ani vybledlá nálepka naznačující, že se o to samé pokoušel před lety i Dan Přibáň. Já tu zanechal čapku, na což slunce po hodině vypalování prasátkové barvy do všech póru palice taktně upozornilo. Čekací doba na minibusík zpátky byla minus jedna minuta.

V Uyuni ještě pár civilizačních vymožeností – net, dortík a smaženiny. Bus měl být za 90 lůžkový. Tak určitě. A vono jo. Pán přede mnou to vzal doslova, a mně zbyla škvíra na kolena 15 centimetrů. To zas bude noc... (130 Bs - 430 Kč)

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (La Paz) >