• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

KARIBIK
Guadeloupe II.

10. 11. GOUDELOUPE - Basse-Terre - Vodopády Carbet

Ráno vyžereme zásoby v pokoji s čajem a jdeme na túru, když na nás v obýváku čeká prostřený stůl s vynikající snídaní, kterou povětšinou dělá babka vlastnoručně a ze své zahrady, včetně muffinů, exotických marmelád, jogurtů... No nechat to tu by bylo velmi neslušné...

Od konce horské silnice vyrážíme na nejslavnější sérii zdejších vodopádů Carbet, které zde padají džunglí z výšky 1300 metrů ve třech kaskádách po více než sto metrech. Jakýsi ranger (nebo místní vožungr) nás zkásne o dvě eura u jakéhosi turistického betonového zázemí s cedulkami, minikrámkem a výhledem na padající proud vody. Dál do džungle pokračuje jakýsi chodník se stovkami kluzkých schodů. Ještěže jsem vzal trekovou hůlku, která normálně nepatří ke standardnímu obsahu kufru do Karibiku.

U prvního vodopádu jménem Druhý je normální člověk za 30 minut a já asi za 45. Kdysi tu před něj vedl elegantní most, který padl a zabarikádována je i plošina s jakýmsi výhledem, takže dnes je sotva vidět půlka vodopádu horizontálně. A půlka vertikálně je zas vidět kvůli mrakům, takže toho na vykochání moc nezbylo. K druhému Prvnímu vodopádu jsou to dvě hodiny a cesta je ostře do kopců, občas královské dřevěné chodníčky, občas se leze bahnitým svahem po kořenech. Ayssan je někde daleko přede mnou a remcá. Ale on remcá furt, tak to moje tempo moc neurychlí. To by spíše potřebovalo brufíček, protože hlava praská jak střep. Ayssan zatím velblouďácky kráčí dál s půllitrovkou vody, protože přece nebude tahat gramy. Sice s tím trochu koliduje jeho sedmikilový teleobjektiv na zádech, který ani nevytáhl a za celou cestu použil přesně jednou. Zvířat je tu minimum, v průměru za túru jedna ještěrka, jeden pták, jeden krab a dva idioti. Kolem jen zelená s pár odstíny a i pouhý uschlý list neuvěřitelně rozzáří pohled. K tomu neskutečné dusno a pod botami lepkavé bahno. Úsměv nám nevykouzlí po zeleném pekle ani vodopád, který se opět ukrývá v mracích. Tady aspoň můžeme až pod něj, teoreticky se i vykoupat, ale zrovna tady je dost frišno. V pár okamžicích zahlédneme i druhý stupeň vodopádu nad námi a můžeme se trmácet zpátky.

Původní úvahy byly i o výstupu na nejvyšší horu odsud, ale naštěstí cesta už existuje jen v mapách. Od parkoviště by se dalo vyjít jen na vrchol k Ci(s)terně. V hotelu berem ručník a jedeme na prakticky jedinou východní pláž (Bananier) západního ostrova Basse Terre. Je tu sice i plážový bar, ale pláž je to mizerná, černá a bez slunce, ale aspoň lze autem zajet až skoro na ní a netřeba hlídat věci. Ale důležitější je, že jsou tu pořádné vlny, ve kterých blbneme do vysílení a utopení. Párkrát nás to solidně semlelo, až kosti zachrastily.

V hotýlku na nás majitelé přichystali ochutnávku zdejších alkoholických nápojů a koktejlů, počínaje klasických rumů, přes te punche po debouli (4 dílky různých ovocných šťáv a jeden díl rumu). Babča chlastá slušně a i hodně povídají. Nějak mají pocit, když do francouzské věty dají jedno anglické slovíčko, že je to v pohodě. Ono ale moc ne, tak kejváme a občas i něco vydedukujeme. Ale milé. Největší strach mají, aby se neprosadily skupinky, kteří chtějí nezávislost. Jak taková nezávislost dopadne se v Karibiku dá poznat v přímém přenosu. Sousední anglické ostrovy, které na tom byly před 30 lety o hodně lépe, se bez zlých kolonizátorů propadly na karibská dna. I když radši nevědět, kolika daněmi z evropského kontinentu je zdejší prosperita vykoupena.

11. 11. GOUDELOUPE - Basse-Terre - Sopka La Soufriere

Další snídaně (rozhodně nejlepší z celého Karibiku, i když konkurence dál nebyla už největší). Přes internet se nám auto nepodařilo prodloužit, žádné už ani nevedli, ale přes telefon (platí tu normální eurotarif, pokud nepoužíváte zlodějské O2) to bylo v pohodě, i když za cenu 2,5 krát větší. Loučíme se, o pár baráků dál kupuju trs banánů za euro a objíždíme sluncem zalitý jih ostrova. Vesničky, městečka, slušné silnice a serpentinami vyjíždíme na nejvyšší horosopku Soufriere (1467 mnm).

Dá se dostat do 900 mnm, ale včas nás blokuje mladá paní od Martina. Výš už je plno, tak se parkuje v příkopech podél serpetin. U startu není vůbec nic, ani krámek ani vstupné. Asi na domorodce moc zima, protože jinak jsou nalezlí na každé bezvýznamné slunečné vyhlídce.

Po lesním stoupání na luční náhorní plošinu se zjeví dýmící kužel sopky, který vcelku pravidelně pohltí mraky. Dohání nás Martin s (jméno jsme se snad ani nedozvěděli, nějakou přezdívku jsme si vymysleli, ale říkejme ji zde třeba…) Jitkou a zbytek jdeme spolu. Hora se po stráních dá kompletně obejít, i když západní trasa je průchoďák a na východní půlce není ani noha. Křoviska sahají do dvou metrů, občas fíkusový les a hodně výhledů na pobřeží.

Po vyšlápnutí na vrchol kráteru už není vidět tradičně nic - vichr, mraky, zima, polodéšť a hukot unikajících par se sirným smradem. Projdeme nahoře pár ještě neuzavřených stezek a padáme dolů a já do termálního bazénku u parkoviště. Loučíme s Martinem a Jitkou, které už kupodivu nepotkáme, což jim muselo dát hodně práce, protože razí v našich časech na Dominiku i Martinik.

Pláž Malendure u potapěčské rezervace pana Custoa je plná restaurací i aut. Pláž je ještě jakžtakž, ale v moři není už vůbec nic. Ke slavnému potápění a šnorchlování je třeba asi loď a odplout pár set metrů k nedalekému ostrůvku. Ale přelidněno je tu dost. Nicméně plavací pláž je to pro nás první, tak se tu zabavíme i tak. O něco lepší by to mělo být na menší pláži vedle, jenže to bych si ty vytisklé chytré kecy musel přečíst dřív než na odjezdovém letišti. Aspoň je tu sprcha, což se před dnešní autonocí šikne. Ještě by se šikla večeře, jenže po západu slunce přeci nebudou zdejší restaurace vařit. Než jsme se dostali k tomuto zjištění, odjeli i pojízdné stánky, které by aspoň tu plněnou housku či palačinku udělaly.

Chceme něco nakoupit, když už se s tímto dnem nepočítalo, ale je zavřeno úplně všechno včetně benzínek kvůli nějakému svátku. Hlad bude slušnej. Na pár útesech zůstaly malé pevnůstky s děly, ale zamíříme hned do džunglích útrob ostrova cestou La Traverse, ze které je několik turistických stezek. Na piknikovišti u řeky Bras v útrobách národního parku není nikdo a kupodivu ani komáři a skleníkové vedro, tak zbyla jen černočerná tma a zvuky džungle na ideální noc a večer s likvidací vín.

12. 11. Východní Guadeloupe, pláž Caravelle

Krásně prosrané ráno u řeky. Projedeme La Traverse, ale tmu brzy vystřídala mlha, tak nic moc. Ze stezek zkusíme jen ty nejkratší. Na okružní kolem Maison de la Foret nás ale za visutým mostem s džungli pohltí i průtrž, která výjimečně trvá déle než dvě minuty. O fous dál je chodník k pěknému vodopádu Ecrevisses se smaragdovým jezírkem nad řekou.

Přejíždíme celý ostrov se žrádelní zastávkou v hlavním městě na jižní pobřeží s nejslavnějšími letovisky Gosier a Sante Anne. Před tou je pláž Caravelle, které je z nějakého důvodu nejvyhlášenější, i když ji celou obsadil velkorezort. Naštěstí pláže jsou všech, i když je přístupná jen přes vrata v plotu. Tohle je už velká klasika - bílý písek, kokosové palmy skloněné nad mořem, teplé mělké modré moře zalité sluncem a odhalené kozy. Relax, jen na ten šnorchling to zas není.

Na nejvýchodnějším bodě ostrova jsou už zas jen ošlehlé křoviska, pusté a dlouhé pláže a útesy nad divokým Atlantikem s několika zbičovanými ostrůvky. V hicu dá zabrat i „výstup“ na 26 metrů vysoký mys s křížem Pointe des Chateaux. Sjedeme na další cachtot na rozlehlé pláži Anse a la Gourde.

V pravý čas a v poslední vteřině nás vyhání do auta průtrž, ve které jedeme hodinu vesnicemi prostředkem ostrova na letiště vrátit auto, protože odplouváme brzy ráno, odevzdáváme auto na letišti večer před tím. Tohle se dá pořešit mnohem líp, když by půjčovna umožnila vrátit auta u přístavu, což u některých určitě jde.

Benzínky zavřené, tak zbyla jen automatická u letiště. Nekomunikovala úplně ideálně, ale za 17 euro se 15 litrů (litr dieselu = 1,1€, litr benzínu 1,3€) do auta podařilo nasypat. Duster jezdil kdovínaco, protože navzdory najetým 415 kilometrům tam bylo ještě o dílek víc než při přebírání. Víc jsme v autě nenechali jen nafty ale i v té tmě aspoň dvě naše věci.

Před Jumbocarem čekáme na Linu, když pípne sms, že mi strhli za benzín 100 euro. Radši běžím zpátky, jestli někdo netankuje vesele na mě, ale pumpa už nereaguje, tak že by se spotřeba přece jen prodražila? Tak jo no, stoeurové blokace při tankování jsou u frankofonních pump standardem. Strhne se to pak správně. Doufejte.

Z ubytování v Pointe a Pitru byl jen jeden hotel přes 100$, tak poprvé zkusím AirBnB, kam jsem se před odjezdem zaregistroval. Nabídky na hlavní město rychle zmizely, nebo nereagovaly, tak narychlo jsme vzali Linu u letiště v městě Les Abymes na malém klidném náměstíčku. Pokoji, respektive bytu v patře, nechyběly ani připravená chlazená piva v lednici (i když těm pivům chyběl alkohol). Jen ta domluva ve francouzštině trochu vázla.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (Dominika) >