• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

LA PALMA
2. Caldera de Taburiente

16. 12. La Cumbrecita

Aleš samozřejmě vytáhl spacák do sopečné pouště, ale mírný deštík a pořádný orkán ho nakonec s mírnými majetkovými ztrátami zahnal do bezpečí plechové střechy. V sedm sem začínají najíždět desítky aut a techniky na opravu silnice. Jaký smysl má v této zemi dodržovat pracovní dobu od sedmi, když je tma až do půldeváté jsem nepochopil, ale tak to tu funguje. Kucí si dají dlabanec, hry, procházku a pokec, aby asi pracovní doba příliš nezasáhla do odpolední siesty.

Vracíme se do centrály národního parku, kde potvrdily, že stezka do kaldery z La Cubrecity je zavřená a neprůchodná. Blbý, takže zbývá dostat se tam jedině přes kaňon Baranco de Augustinas. Dají nám aspoň povolení na vjezd na Cubrcity a doporučí i výlez na na horu Bejenado. To byl pěkný výšlap, dokonce všude jasno a slunce, tak se obhlédla i kaldera. Jenže nám to sebralo prakticky celý den, i když chůze měla být max na 4 hodiny. A to jsme ještě chtěli na surfovací západní pláže a my se volové tady trmácíme, když stejně další týden už nebudeme dělat nic jiného.

Musím vrátit auto, odvážím Aleše s bágly na autobusák do Los Llanos, odkud začneme večer moji rekordní sedmidenní túru. Na letišti auto dle instrukcí jen zabouchnu a jdu na autobusy, které mají tento ostrov slušně prošpikovány a na zastávkách jsou poctivě vyvěšeny mapky i jízdní řády. Jízdné je na každý spoj 2.1 eur, kromě levnějších vnitroměstských linek. Z letiště jezdí do Santa Cruz autobus každou půlhodinu, o víkendech a večer každou hodinu. To samé platí i potom o busu do Llanos. A každý spoj chytnu přesně s 55minutovým předstihem. Tak aspoň schovám pár zbytečností do náspu na konci letiště.

Do Llanos už jedu za tmy, tak Aleš čas využil k dostatečnému obžerství. Přímo na zastávce z fastfoodového karavanu kuchtí hamburgery, hranole a další v gigantických porcích. Gigantické je ale i čekání. Ještě zásoby ze sparu a můžeme se vydat do spárů kaldery Taburiente, v jejíž útrobách mám zítra a pozítří přes internet rezervován kemp. Teď nás ale čeká noční asfaltový pochod k jejímu ústí. Teoreticky by tím začínal 7denní trek mimo civilizaci, ale nakonec se do něj prakticky připlete ještě jednou tohle místo za 3 dny. Nejdřív dva kilometry vzhůru městem a pak nočními zkratkami serpentin na dno údolí Angustias, kterým pan Bůh rozřízl hranu kaldery, a které je dnešní ložnicí.

17. 12. Stezka přes Brecitos

Z ústí kaldery vedou do jejího středu tedy už jen dvě stezky. Jedna řečištěm řeky, které ale bývá většinou zpola suché a druhé po přebrodění řeky ostrým výstupem na mirador Brecitos o 1000 výškových metrů výše buď silnicí taxíkem nebo pěšky na 7km. To bereme my. Krásná a důkladně značená stezka se silnice dotkne jen na pár metrech, jinak se klikatí v lesích, loukách a velkoobchodem s nejčerstvějším ovocem. Aktuálně bychom tu měli v nabídce avokáda, pomeranče a mandarinky. No, spadla nějaká do batůžku.

Byla to trochu fuška pod paprsky slunce. Na Brecitos je slabší vyhlídka a pro nás kuchyně s jídelnou. Tradiční kanárští turisté právě zde po odvozu taxíkem začínají svoje poznání kaldery, protože odsud vede do jejích útrob pohodlná stezka s mírným klesáním a poté za kempem na hodinku klesání prudší než se jde zas v klídku řečištěm k úvodnímu brodu, což vyjde na pohodový denní výlet.

Teď se jde v pohodě, vybojujeme si na skále z jednoho pramínku trochu vody, která tu zrovna po kvantech neprýští ani z těch studánek označených na mapě. Naštěstí v kempu je jí dost. Správce kempu i teď při naprosto prázdném kempu řeší, že o Alešovi není zmínka v tom dokumentu z internetu (psal jsem jen dvě osoby a své jméno). Jinak tu ale mají místo až pro 120 stanů (nebo lidí), takže v létě se to tu slušně umí nacpat (jsou pak limity na maximální počet dní). Ale ono tu zas není toho co dělat. Oficiální turistická stezka kromě dvou příchozích je jen jedna, ale jde si najít i další do postranních údolíček. Míst pod stromy je dost, ale už méně těch s rovnou zemí a se stolkem. A když se najde, tak se v noci zjistí, že je přímo pod hučící vodárnou. Správcovský baráček s drobnou výstavkou a sociálkou je pěkný, bohužel ale už jim to nevyšlo na sprchy a o jedinou zásuvku je boj i teď při počtu 7 lidí v kempu, který zítra klesne na 4.

Sprchu zastupuje trochu ledovější varianta v řece pod kempem. Zákaz ohňů tu berou tak vážně, že jsme dostali zprďana i za puštěný vařič ve dřezu v umývárce. Ale taky nám dal pár užitečných rad. Že tenhle týden určitě nechodit na vybrané GR131, protože na východě bude usazený dešťový mrak a stezka bude v mlze a dešti. A ať si dáme krásné treky na severní straně. No, se mu to říká, když je tu furt, ale my jednou za život a o nejhezčí trek, kvůli kterému tady jsme, nás přece nepřipraví ani počasí. A druhak nám zarezervoval hotel na poslední noc. Původní nápad na ranní sbalení někde v přírodě a dojet busem na letiště by vzhledem k četnosti autobusů nemusela být taková tutovka. Aleš z toho sice moc nejásal, ale když lehnul po 10 dnech do postele, moc nelitoval.

Jinak kaldera - úžasný zelený ztracený svět pod sopečnými útesy, zelený koberec, tuny ptactva, strmé nepřístupné kopce a skály… Opěvovat věčně tu přírodu je zbytečné, tak sem naprskám radši pár fotek.

18. 12. Caldera de Taburiente

Dáváme tu jedinou oficiální stezku na mirador Hoya Verde (jen 4 kilometry s půlkilometrovým převýšením + zpět). Lesy nad útesy s vyhlídkou na slušný čůrek vodopádu Desfondada cestou. Nad 1300 mnm už lezeme po skalách až do skalnatého záseku k vodopádovým tůňkám, které jsou slušnou koupelnou pro dnešek. Opět celá kaldera je krásně viditelná. Téměř nad hlavou o kilometr výše máme Roque de los Muchachos, tak to by byl ještě úžasnější výhled. Nás tam čeká za dva dny ten tradiční – nic v mracích.

I tohle se ale natáhlo, takže zpátky v kempu po obědě asi ve 4 odpoledne už jsme dali do tmy jen jednu cestu nazdařbůh po nějaké původní cestě, která kdysi hostila i dvoustopá vozidla. Konec jsme stejně nenašli a ztratili se ve změti kamení. A kdyby se blbě nezahnulo a mělo se pár hodin víc, šlo by údolím Verduras i dlouze sledovat původní stezku na druhou stranu kaldery na Cumbrecitu.

19. 12. Z Caldery na start GR131

Dnes bude dlouhý a těžký den. Takže není nad to se zase válet do deseti a vypadnout odsud hlavní odchodovou variantou. Z téhle strany bych sem ale lézt nechtěl. Pro nás jen hodně ostrý sešup vytesaný do hory, i když ten chodník by mohlo závidět i leckteré revitalizované městské centrum za čtvrtmiliardu korun. A pak už jen v poklidu podél širokého řečiště, ve kterém si teče potůček, jehož vody občas ukradnou levády pro banány (bohužel podél nich stezky nevedou). Stezka se občas musí zanořit i do skal a přírodních zahrad nad kaňonem Angustias, ale opět je to parádní (polo)stezka.

Jeden z nejznámějších záběrů kaldery je Cascada Colores - krásný oranžový vodopád asi 300 metrů od hlavní cesty. Oranžový to teda je i ve skutečnosti, ale vodopádu bylo lidskou rukou značně pomoženo. Celé postranní údolí má vrstvu hlinku, které spolehlivě barví, co je libo. I to, když si na tom mazlavém bahně rozbijete držku, ideálně i s roztržením trika.

< zpět   |   úvod   |   DÁLE >