• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

LA PALMA
4. Ruta de los Volcanos a Santa Cruz

22. 12. Ruta de los Volcanos

No, přežilo se. Ráno o moc přívětivější nebylo - zima, mlha, ale přestalo pršet. Ale na rozdíl od včerejšího 13km výletu dnes čeká přes 25 km do finále na nejjižnějším cípu ostrova u majáku v El Faro po nádherné Ruta de los Volcanos. Než člověk vše zakrámoval a ukuchtil nový kulinářský zážitek z Byšic, vrátil včerejší kulinářský zážitek do koloběhu přírody, byla hodina a půl v pytli. Razím do mlžného stoupání kolem tušených kráterů, deštný les postupně nahrazuje oranžový opadavý a černý spálený na troud. Nicméně silná kůra kanárských borovic si s ohněm v pohodě poradí a pod ní si strom v pohodě začíná hned obrašovat světle zelenými větývkami. Shoření silné vrstvy jehličí na zemi povzbudí i dolní patro, které se jinak ve zdejších lesích téměř nevyskytuje, protože je borovice vždy brzy udusí. A probudí to i borovicové semínka, které vyráží na svůj boj o příští staletí. A čerstvé spáleniště v mracích vypadá nádherně. I když zájezdy klientů s antidepresivy by se sem radši pořádat neměly.

Lesy končí a cesta se ze zákrytu hřebene vine na jeho vrchol. A to není dobrý. V mracích jsem sice furt, ale tyhle jsou hustější a pohybují se rychlostí 120 km za hodinu. V úhlu 45 stupňů se prodírám kupředu, což jde do té doby, než náhle na chvíli vichr přestane a rozbiju si hubu. Někde kolem by se člověk mohl kochat dalšími krátery, jinak jen černá škvára, trochu rostlinných chomáčů a pár hrdinských stromků. Konečně asi míjím nejvyšší bod dneška přes 1900 mnm a začíná ostrý sešup, pod kterým zaženu francouzské výletníky, kteří si sem vyšlápli z klidu a závětří postranní silnice. Slunečná záchrana je vlastně jen 5 kilometrů jakýmkoliv jiným směrem, než já jdu.

Konečně ale zapadám do údolí, kam nezaleze mrak a dokonce je vidět na obloze jakási modrá barva lákající na piknik se zbytkem klobás z kauflandu. Dlouho vydržely. To se o sušenkách říci nedalo.

Aleš si zatím dočetl v Pilaru další knížku a pozoroval turistickou výpravu, věrnou lapalmácké tradici - busem se vyvézt sem na vyšší místo a následně se hnát jednou z nejhezčích túr na nížeji položené místo zakončené hospodou. Průvodce ale běží pár desítek metrů vepředu a všichni ostatní za ním funíčně vlají s velikými rozestupy.

Dál se už cesta příjemně vlní v údolích mezi vulkány, téměř slunce, je něco vidět, stromků více, podlaha komplet černá. Ale pokus u výstup na jeden z vulkánů rychle zabil nahoře bušící orkán. Černý písek se pomalu mění na zaschlou ostrou lávu, když se dostáváme do novějších částí ostrova, jak se ostrov pomalu posunuje na sever, zatímco sopouch si dál prská na svém místě. (Nebo naopak. Nebo úplně jinak.)

Po 60 kilometrech přichází regulérní civilizace a městečko, které si neumí vybrat mezi dvěma názvy, buď Fuentes nebo Los Canarios. Na posledním metru nám tu za odměnu vyfrkli pomník a sochu všem hikerům, kteří tudy prochází při přechodu ostrova. Je tu jeden tradiční kostelík, ale spíš se tu chlastá víno, jehož réva v okolních stráních výjimečně nahradila banánovníky. Aleše najdu u první pípy. Sice je to cukrárna, ale to po týdnu nevadí. Hlavně, že to teče a je to z chmele. I když to bych si u španělských piv nebyl ani moc jist. Kromě zákusků a piva nabízí cukrárna i pizzu, tak to beru já. Aleš moc nechtěl, ale představa jídla rychle dala zapomenout, že nás ještě čeká štreka na skutečný konec cesty. Finální odměny je třeba si vybrat zde, protože u majáku nebude vůbec nic. Aleš k tomu přihodil palačinku servírovanou na šutru a já vtrhl do sámošky. Možná jsme to trochu přeťápl. Dochází i turistická výprava padající pod pípu. Ty už skočí jen do autobusu, který je rozveze do hotelů.

Rozseděl se člověk fajn a dlouho, ale zbývá ještě 7 kilometrů a sestup asi 900 metrů. Pod městem je bytelný Volcan de San Antonio, ke kterému udělali i parkoviště a kasu na 5 euro. Kroutíme se kolem něho do černoty, kam se neprobojovali ani borovice ani nic jiného. Úplně poslední na trase Volcán de Teneguiá pořádně pufnul naposledy před 40 lety. Musíme vylézt nejdřív k sopouchu, pak ještě na kráter a tam je ještě jeden. Jéé, západ slunce. Takže zas se půjde ve tmě. To přesně chceš na černé ostré lávě. Tady ani úklid cestiček už toho moc nezachrání.

Ale doškobrtali jsme a po 3 dnech a 2 hodinách stanuli na břehu Atlantiku pod majákem. Na pláži je opuštěná rybářská osada. Loďky jsou vytahány na břehu a za tím jsou desítky malých domečků skýtající nějaké přístřeší. Pláž samotná stojí za prd, místo na stan tu moc není (prý o pláž vedle je to lepší), ale dnes přístřešek pod lodním kýlem bude stačit i mně. Objevila se i hadice s vodou na sprchu a můžeme skočit do mořských hlubin. Za celý večer, noc i dopoledne tudy neproběhla živá duše, i když já na to spaní pod širákem nejsem. Občas se vzbudím s tím, jak někdo nade mnou stojí. A stříška nad hlavou se taky neukáže z nejbytelnějších při ranním dešti.

23. 12. El Faro – Santa Cruz

Ráno stojí zas za pendrek, než se ale vysoukám ze spacáku, nahoře u majáku je už nějaký život. Dokonce v majáku je i muzeum. Do toho jsem i vlezl. Jako nečekal jsem mnoho, ale proboha proč? Má to dvě místnosti za dvě eura. Jedna sice má krásně udělané zdi s podlahou upozorňující na bordel v oceánech a v druhé jsou jen desítky malůvek dětí na čtvrtkách. Exponát či informační tabule nikde. To jsou asi ty moderní muzea. Ale může se člověk podívat i na video. Ale asi lepší než ten vichr a slejvák venku? Ani ne. Mnohem fotogeničtější zastávkou jsou soliny – jezírka, z nichž se odpařováním mořské vody získává sůl. Výsledkem toho jsou krásně bílé bazénky. Jen nesmí tři dny pršet, to pak vypadá jak v tréninkovém centru zápasnic v bahně.

Naštěstí sem zajíždí každé dvě hodiny skrz lávová pole autobus z Los Canarios, kde je k dešti a vichru ještě pěkná zima. Naproti je aspoň bufík, kam stačil vtrhnout Aleš na kus žvance, protože od jeho posledního jídla už uplynula více než hodina.

Dalším busem se přesuneme do Santa Cruz, kde máme na hlavní pěší zóně penzion La Cubana, v krásném koloniálním dřevěném baráku. Ještěže jsme tady brzy, protože se mi prý snažili zavolat a pokoj už byl dán do nabídky. Pokoj je parádním balzámem, postupně se jdeme rochnit do teplé sprchy a zaleze se do peřin na wifinu. Aleš původně neměl moc radost ze srabáckého azylu v hotelu, ale teď už mu to tak blbý nepřišlo.

Trvalo to, než jsme se vysoukali aspoň na večerní průlez městem. Vánoční atmosféra je minimální, pár světýlek, stromek na hlavním náměstí a oběšené santaklausové na balkonech. Vylezeme ke kostelíku na útesu nad přístavem, kam důchodci dorazili poslouchat fotbal z tranďáku a couráme uličkami přes hlavní staré baráky, které nejsou kdovíco. Ale má to takovou příjemně ospalou atmosféru. Ideální na večerní posezení nad kusem žvancem na náměstí pod katedrálou. Pak vtrhnutí do Sparu nabrat víno a odměny za túru na noční debužírunk na pokoji.

24. 12. Santa Cruz de la Palma

Fajn se probouzet bez vystrkávání hlavy do ranní mlhy. Likvidujeme zásoby a je neuvěřitelné, jak za jeden večer dokážeme naplnit odpadkový koš. Vyrazíme ještě na tři hodiny po městě. Že tohle město zrovna perly nenabídne, už víme, takže kroužit dvěma ulicemi potřetí za 2 týdny není odvaz. Ani dnes tu štědrovečerní atmosféra nic nepohltí. Lidí je sice dost, ale i na hlavním náměstíčku s údajnými vánočními trhy je jen pár fidlálistů. Pouliční hudební skupinky je jediné, čím se dnešek odlišuje. Jukneme na pevnůstku, znovu okouknu srací balkóny plné kytek a rozprchneme se do přístavu pod kráterem, kde kotví zaoceánské lodě na svých transatlantických plavbách. Koneckonců tady se i naposled zastavil Kryštof Kolumbus, který má skromné muzeum v budově pod kopií své lodě.

Vyzvedneme bágly, doberu nechutnosti na štědrovečerní večeři v easyjetu, protože na jejich palubě je asi jediné místo v Evropě, kde nechodí ježíšek. Autobusy jízdní řád neberou úplně vážně, ten náš se někde zapomene, a když není ožralej řidič, tak aspoň pár babek v něm, které zpestří cestu na letiště. V náspu vyzvednu svůj balíček. Chci tam nechat zas na památku pro dalšího návštěvníka plynovou bombu od vařiče, která do letadla nesmí, ale možná není vhodné vkládat bombu pod příjezdovou cestu na letiště.

Zakroužíme nad temně zataženým ostrovem a po 5 a půl hodinách dorazíme do Berlína. Ani jsme nestačili všechno sežrat. Těsně by se stihnul i půlnoční Flixbus. Nás čeká pěších 20 minut na největší očekávání cesty. A je tam. A celá. Po rozjezdu sice začne odspoda bušit a strašit, ale to se po chvíli obrousí a můžeme vyrazit po prázdných dálnicích. I ta nová D8 je slavně otevřená. Sice se po ní jede šedesátkou, čehož si zjevně řítící se Flixbus nevšiml. A za 2 a půl hodiny by byl člověk doma. Kdyby teda nebyl hodnej a neodvezl Aleše až ke Spolaně. No, von zas doprovodil mě na ty Kanáry, tak se to trochu vyvážilo. Stejně se po redbullech, které na začátku řízení musely udělat trochu práce s očkama, spát nechtělo.

Takže parádní turistický výlet a vlastně rekordní sedmidenní trek natěžko se stanem. Jen škoda, že to počasí na GR131 moc kanárské nebylo. No, máme tu pak ještě šest kanárských ostrovů...

Celkem to koštlo asi 6 tisíc.
letenky Berlín - La Palma a zpět 1400 + 400
batoh do letadla 1000 (napůl)
benzín po ostrově 20€ (napůl)
půjčení auta na 3 dny 1600 (napůl)
turistická mapa ostrova 200
hotel La Cubana v Santa Cruz 32€/noc dvojlůžák
bomba do vařiče 5€
bus po ostrově 2.10€ za cestu (krátké 1.4€)
vstupy 2-5€
jídlo v restauracích… 7-10€
jídlo na ulici 3€
pivo v putykách 1€ za sklenici
v krámech jako u nás

< zpět   |   úvod   |   KONEC