RÉUNION a MAURICIUS
III. Cirque de Mafate
20. 12. Východní pobřeží
Rozjezdy pro hvězdy jsou ráno fakt hodně pozvolné. A to jsem odpoledne chtěl štrádovat na severní půlce GRka. Teď mě čeká z pláže dlouhý výstup k vesnici, z níž na sever pokračuje jen pár autobusů, protože následujících 20 kilometrů není ani cihla. Respektive jsou, ale hluboko pod lávou. A to jsem chtěl ještě vzít cestou pobřežní pěšinu s vodopády na pláži až ke kostelu Lávy, ale i ta první hodina zde po pobřeží v úmorném vedru rychle naznačila, že pěší túry raději dávat aspoň o tisíc metrů výše.
Bus by měl jet až za dvě hodiny. Vedle zastavší řidičce jsem položil pár dotazů s jednoduchým záměrem „vem mně“. Ale v tý francouzštině nemám šanci vyslovit ani správně město, kam chci. Paní sice odjela, ale po 10 minutách se vrátila, asi jí to došlo a už mě veze přes lávové pláně po nové asfaltce na posledním proudu. Ale Frantíci bojujou, ne jako na Havaji, kde pobřežní silnici prostě obětovali. Sice oba mluvíme, ale nerozumíme si ani slovo. Posunkami něco pochopíme a význam něčeho mi dojde odpoledne.
Vyhodí mě na autobusáku v St. Benoit, kde hned skáču do dálkového busu na St. André, odkud se mám dostat do Salazie - jednoho z tří circlů. I ten je pěkný, včetně vodopádů a slavného kaňonu Trou de Fer, ale bus skrz něj vyjede až k hřebenové hranici průsmyku Col de Boefs ve 2 tisících metrech se stezkou do nejopuštěnějšího circlu Mafate, kterým vede trasa GR2 a menší GR3 akorát na 4 dny, které mi zbývají.
Mám dokonce jízdní řád, takže mám tři dlouhé hodiny čekání, než pojede bus. Toliko plány. A tady se to posralo. Zatím volné hodiny debužíruju v supermarketu... grilované kuře, ledové sladochlasty a okouknu podivnou betonovou architekturu připomínající ghetto panelákových zón pařížských předměstí. Spojovacím prvkem všech zákoutí je linoucí se smrad močky.
Busů jezdí proklatě málo, a když ani v mou hodinu nic nejde, začínají mi docvákavat slova z auta. Dnes mají totiž svátek. Základní věc, co si mám zjistit, když chci použít veřejnou dopravu. Takže svátkový bus nahoru jel v době mého debužírování a dostal bych se s ním až na vyhlídku, ještě dnes došel krásně na dno Mafete, v pohodě bych se kroutil po hlavních cestách přes vesnice s chatami a vše by dopadlo jinak. Ale třeba by to byla nuda a nebylo by to debužírování.
Musím čekat další dvě hodiny na bus 81 jedoucí jen do poslední vesnice. Tam přijedeme za tmy a vyrážím po silničce k průsmyku, kterým jsem chtěl zahučet do circlu. Podél silnic je několik pustých piknikovišť a nakonec i jedno parádní vyhlídkové. Nastěstí jsem dole přikoupil flašku vína na noc s výhledem na celý circle, z něhož vystupují kotelní útesové hrany i pár skalních jehel ze zeleného moře, za tím průhled do moře skutečného a naprostý klid a milióny hvězd nad hlavou.
Réunion
Sunset nad Salazie
Réunion
Vesnice podél silnic
Réunion
Salazie po ránu
Réunion
Ranní výstup na hřeben
Réunion
Údolí Bras de Bemale
Réunion
..se stezkou Augustave
21. 12. Mafate: Sentier Augustave - Aurere
Slunečná rána nalijí optimismus. A ten rychle vyleje další výstup, i když jdu jen pozvolna po silnici. Furt se to ještě dalo zachránit dojitím do průsmyku. Ale já slezl do Mafete nejméně používanou stezkou Augustave, která má krásný profil - vzácné a pozvolné klesání. Vedení tras v circlu má totiž zásadní problém. Když sem před několika staletími zdrhli otroci z pobřeží, nevzali si sebou moudra o významu visutých mostů a vrstevnicových cest a radši vše vedli vzdušnou čárou. Takže postranní údolíčka se překonávají přes stovky výškových metrů dolů a hned zas nahoru a po hodině likvidace bílého turistického těla jste o 100 metrů dál.
Sentier Augustave vede v úbočí útesu do vesnice Aurere. Původní cedule hovořila o třech hodinách. Já využil osvědčený koeficient 1,8 a to jsem to šel dolů. Koupací a prací zásek na dně údolí rychlosti nepomohl. Po úvodní části na dně údolí se cesta vine po skále až na hřeben nad vesnicí. Občas cesta visí na skále, občas se najdou i stanovací placy s ohništěm, takže táhnout stan není takový úlet. Dno údolí už je hluboko pod nohami. V Aurere je dost dřevěných baráků a škola se zákazem focení. Pár gité (chat) by se našlo, ale ještě je čas a napojuji se na GR2 a jdu na jih, z čehož by se furt dal sesmolit okruh.
Réunion
..
Réunion
Aurere
Réunion
Kostel v Ilet a Malheur
Réunion
Panoramata Mafate
Réunion
Nocoviště za Ilet a Bourse
Réunion
Ďáblova jehla
Ale tady začínají ty stezky, dolů a nahoru a TVL. Nemůžu, nahoru je to děsný. Funím a sotva se soukám. Míjím venici Ilet a Malheuer s hezkým dřevěným kostelíkem. Stále poctivě vymetám vyhlídky na skalní jehlu vylejzající ze středu circlu. Aleje starých cypřišů podél cest, zarostlé hřbitovy, ale jsou tu i kohoutky s vodou. Za vesnicemi jsou obrovské koše na svoz odpadků vrtulníky. To je nevýhoda tohoto opuštěného koutu. Auta sem nemohou, ale nepřetržitý tok vrtulníků nad hlavou od šesti do šesti pocitu divočiny nepomáhá. Turistů ale je minimum.
Klube se nový vychytralý plán s každým ničemným krokem do kopce. Né, že by to bylo špatné, ale trmácet se zbylé dny v jednom údolí? A jak se dostat na letiště 25. prosince v totálním svátku? Co si na poslední dva dny půjčit auto na objetí ostrova. Ale to chce elektřinu a internet. Takže gité.
Dojít do vsi Grand Place bylo reálné pouze bez Mirasova koeficientu. Chvilku pohodlné cesty právě urval další hluboký kaňon a hřeben. Přitom taková blbost jako most, kolik by udělala radosti. Večer jsem v malé vesnici Ilet a Bourse, ale chata je zavřená a jedna je velmi podivná. Nějaký Johnny... už ten název, bez známky života a stejně je to jen dřevěné bouda. Nikde ani noha. Zato školu mají pořádnou. Tak dál. Míjím krásný plácek se stolkem, ale ještě chci do Grande. Přichází první schody, takže nic. Vracím se do pusté vsi se třemi baráky a školou ke kohoutku. Už byly rozumnější místa na večerní koupelnu. Stan rozdělám na plácku plném kytek a keřů s ozářenými skalami od hvězd.
22. 12. Mafate: GR2 přes Grand Place do Riviere des Galets
Rozplývání o kráse plácku trochu snižovala jeho druhá část, která sloužila jako kontejnerové skládkoviště. Myši neřádily, ale od čtyř kohouti a od šesti vrtulníky. Konečně likviduju půlkilovej lovečák, který táhnu už týden. Stejně dlouho sebou táhnu i bagetu, což z toho nedělá největší gurmánský zážitek.
Do Grande Place to ukazuje hodinu a půl, takže dvě a třičtvrtě je to přesně. Další strž, dolů a nahoru… V Grand Place nacházím krámek. Litr studené coly (3€) a dlouhé očumování, než se mobil trochu naplní. Vesnice je hodně roztroušená, jen mezi šutráky na planině jsou dřevěné chýše s políčky. Nad tím zelená stolová hora. Džungle dávno zmizela a krajina i rostlinstvo je vyschlé. Dost banánovníků i citrovníků, ale k ulovení je maximálně mango. Ale ráno mi natekl ret, že vypadám jak vysloužilá černoška, tak agresivní mango zrovna není lahodným nektarem.
Šanci před vesnicí zatočit do La Nouvelle a Maria a vymést o ty další dva dny i tu jižní část Mafete jsem kouknutím na následující 700metrové stoupání s lehkostí minul. Zprávy, že to s půjčením auta nebude jednoduché, by dokázaly nahlodat, kdyby nepřišly až poté, co jsem sešel do údolí u vsi Cayenne. Zlatý hřeb Réunionu jsem pěkně usekl. Teď už stačí se jen držet řeky Galets, která se skrz dvoutisícimetrový útes prodrala do moře.
Réunion
Kopec nad Grand Place
Réunion
Gite v Grand Place
Réunion
Cestou z cirku
Réunion
GR v ..
Réunion
Riviere des Galets
Réunion
"Mosty" přes říčku
To je furt ještě dvacet kilometrů. A ty lze jít různě. Dole řečištěm, nebo levadou des Oranges. Ta by byla dobrá, dokonalá vrstevnice vysoko v útesu a pomalý pokles do vesnice Sans Souci. Jenže to bych si musel přečíst mapu a neděsit se z dalšího brutálního výšlapu na ní.
Vzal jsem tu nejtradičnější – něco mezi, což slibovalo výhledy a občas vlnící se stezku po vrstevnici. Já blb… tady a vrstevnice? Takže se začíná stoupat, a klesat, a pozor! Je tu most. Drobná jeskyně se hodí na dešťovou přeháňku, která sebou táhne další kamarádky. Výhledy na horské špičky v kaňonu pod nekonečnými útesy v sychravém mlžném šeru vypadají mysteriózně. Ale nad hlavou je vrtulníková linka. Po osmi hodinách míjím ceduli odkazující na můj dnešní ranní start za 3:25.
Na břeh řeky se dostávám v pozdním odpoledni. Řeku budu překonávat několikrát. Ani zde se mosty nevedou a skáče se přes šutry. A že řečiště není z nejužších. A dokonce tu nejsem jediný se stanem. Stezka vedoucí už po rovině je zase GR2, která se circlem kroutí jak tasemnice. Teď se odlepuje výšlapem do útesu a pokračuje až do Saint Dennis. To by bylo na 2 dny. Nebo jde za tři hodiny vylézt podél říčky kaňonem do města La Riviere. Hmm, copak asi vezmeme…
Přes pár brodů využívám světlo do mrtě a číhám na plácek na břehu řeky. Dvoukilometrové útesy z obou stran, vedle zurčí řeka s koupelnou a prádelnou, hvězdičky a poslední noc ve stanu. Sundavám desítku náplastí, kterými jsou oblepeny puchejře. Zítra už bude civilizace.