• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

SKOTSKO & WALES
6. Jižní Skotsko a špetka Anglie

9. 9. Highland

Mundo asi daleko nedojelo, tak to bude den hlavně v autě. Ale nejdřív žrací orgie v rámci vyklízení auta. Máme zajížďku na Glenfinn Monument (patří Trustu), což je mimo pomníků nějaké bitvy hlavně krásný obloukový viadukt, z něhož se stala po zahrání si v Harry Potterovi další masovka. Pár vyhlídek, a kdyby se Ayssan uráčil včas své zdrhnutí oznámit, dala by se i hodinová procházka nad železnici k muzeu ve vedlejší železniční stanici. Ode dneška jsou dokonce plné zápisky, ale tady je radši autenticky reprodukovat nebudu.

Další zajímavá infrastrukturní stavba je pod názvem Neptunovy schody, což je soustava asi 8 zdymadel nad sebou na Kaledonském kanále, kterou se probíjí několik plachetnic. Nedaleký a již známý Fort Williams má v centru příjemnou pěší zónu a pár muzeí (zdarma, ale není čas).

Na poslední chvíli chceme ještě podojit náš pass a konečně se dostáváme do krajin, kde na něco platí. Chtěli bychom i zrychlit, ale máme akorát možnost porozumět Clarksonovi a jeho zálibě v hledání způsobů jak zničit caravany. Opravdu je nikdy nenapadne uhnout, ani když při svoji padesátce táhnou za sebou kolonu až k Orknejím. Za ocelovým mostem máme 20 minut na poloostrově s Dunstaffnage Castle (12. století, za hradbami přežila jedna obytná věž) s ruinou kaple.

Něco, co se taky jednou nejmenovalo castle či chapel bylo Bonawe Iron Furnace. Ten Iron něco prozrazoval. Ale úplný hit to nebude, protože ač je to placené, dnes byly otevřeny dveře a na pokladně cedule, že nemají zaměstnance do pokladny, tak ať si to tu užijeme sami zdarma (viděl bych jistý rozdíl, jak by to dopadlo jinde, kdyby neměli zaměstnance). Ze strojů tu nezbylo skoro nic, ale výmysl, jak vodním kolem přifukovat vzduch k ohni obrovským měchem, vypadal monstrózně. K tomu další baráky a sklady z 18. století a pěkné piknikové parkoviště. Ayssan se konečně dostane ke svým předvařeným těstovinám, ale týden v igeliťáku k nim přidal slušné zástupy živé kultury. No, konzerv je furt dost.

Další hrad Kilchurn s krásnou scenérii na břehu moře pod horami je zdarma, tak nemá ani ceduli a parkoviště. A přitom je k němu za červeným viaduktem hezká luční procházka. A kousek staré nepoužívané silnice bude dnešní poslední společnou autozašívárnou a casinem.

10. 9. Galloway

Na jih stále máme společnou cestu s Mundem. Stavíme u Loch Lomondu, někdo se zabavil kochnutím slavným jezerem, někdo finálním balením svého loďáku, do kterého nacpal víc než aerolinkový 23kilový limit, takže si Jet2 ještě bezmilostně smlsli na pár librách za jedno kilo přesváhu. Vzhledem k tomu, že na vršku skončila ayssanova hall of shame, na klasické navlečení hadrů navíc na sebe to neláká a radši zaplatí. Poslední hradní zastávkou je Dunbarton Castle na vysoké skále nad Glasgowským zálivem se stovkami schodů napříč útrobami.

Pak už jen pohlcení glasgowskými tepnami. Naštěstí letiště je na okraji z ideálního směru, tak o glasgowské baráky nezavadím a jsem za chvíli na letišti. Kupodivu i na tom správném (mají ještě lowcostový vzdálený Prestwick) a Ayssan vyráží domů, aby se zítra odpočat s úsměvem na rtech mohl nechat spolknout korporátem. Jednosměrka byla s Jet2 přímo do Prahy asi za 2 tisíce. Neděle byla zřejmě i poslední den pro Mundo, protože od zítřka týden nekápne. A já tu zůstávám sám se skromným úkolem dovézt auto domů, což by bylo tak na 2 dny, ale s mými zajížďkami je to dnů 10. Takže baráků, kopců, deště a munda tu bude ještě dost. Ale teď rychle pryč z dálnic a civilizace.

Vybírám další hrady z letáku na jihu od Glasgow. Infocentra a pokladny musím využívat už i k nabíjení. První na řadě je na drobném vršku Dundonald Castle (1370) s bytelnou věží. Ale i tady to bylo kdysi řádově větší. Trocha panoramat, architektonických detailů a podél moře k ruinám hrabství. Tohle se zove Crossraguel a zbyly z něj občas zajímavé kousky. Šutry na sytě zeleném trávníku se prostě neokoukají.

Dál tu máme něco předraženého od Trustu za něco, co nevím, co to má být. Rodný doškový domek nějakého pána se zavřeným muzeem, ruiny kostela a samozřejmě hřbitov (dnes ještě žádný nebyl a to je už 5 večer).

Čas hledat spaní. Parkoviště by mohly být u těch béčkových a céčkových zajímavostí. První minicedule vede k vodopádu Dalcarnie. Sem toho moc nezajede, horkotěžko jedno parkovací místo u polní cesty, ale vyklube se z toho pěkný kaňonek s obstojnými vodopády.

Tak dál… za kopcem je národní park Galloway a Loch Doon Castle, což je malá oktagonální stavba, která byla přestěhována ze dna přehrady. Tady je pěkný konec světa s malou farmou. Dál k řece a zavřenému mostku. Už zase začíná být v noci tma. Díky zmizení Ayssana a jeho loďáku dnes bude mít premiéru moje lůžková úprava v kufru (43 Kč za polystyrén a trocha šikovnosti s dřevem a i z krátké kie je campervan). I do hatchbacku se dají narovnat dva živé metry na dél, polštář mám, tak ke spací pohodě už nechybí vůbec nic.

11. 9. Památky kolem Dumfries

Tak úplnej konec světa to nebyl. Zrovna sem si museli vymyslet najíždět dřevařské kamiony. A jsou to pořádní ranní ptáčci. V pět. Grrr a díky zavřené bráně se kamiony štosují vedle auta. Ráno se skočím vykoupat do ústí řeky a nad jezerem se plazí mlha.

Vyrážím stejně až před desátou a to je dnes v plánu velké vymetení všech památek jihu. Však já ten pass podojím. I když hned první hrad Threave na ostrovním botanickém ráji je zavřený. Aspoň se dá rajznout pěknou procházkou a z vyhlídky koukat dalekohledy na hnízdění a létání mladých mořských orlů. Další Abbey Dundrennan je stranou, ale těch 17 kilometrů budiž. Tam nic, další příspěvek na ihategarmin.com a ještě jednou 17 (a to samé zpět). Tohle už bylo slabší, ale stále pěkná rozpadlá gotická klasika.

Podél moře, respektive teď díky odlivu, podél bahnité pouště, k dalšímu bytelnějšímu abbey jménem Sweetheart. Stěny i gotické oblouky se dochovaly téměř kompletní a slunce to pěkně prozáří. To už jsou kýčovky. Průkaz platí dál, původně nám nebylo úplně jasné, jestli za ten příplatek 3 liber jsme si jen přidali možnost ho použít kdykoliv během 15 dní, nebo jestli je to víc. Dle jejich ceníku to dokonce vypadá, že je to roční členství.

Na konci vesnice mají starý vodní mlýn se třemi mlýnskými kameny a spoustou funkčních hejblátek z dob minulých (taky na pass). Půlhodinová zastávka v Dunfries na trochu městského šrumu na břehu řeky. Zkusím ulovit wifinu, ale jde to jen na tu v autobusech, které nejsou nejstabilnějším bodem. Chtěl jsem se domluvit s kámoškami z minulých cest, které by se teď mohli přichomýtnout po cestě (jedna v Manchesteru a druhá v Bristolu – velká města nejsou na návštěvy autem moc ideální a nakonec se ukázalo, že pro ně na návštěvu není ideální zase Míra. Domluvit se jó, ale pak to stejně těsně předem obě skrečovali. Tak dík.

Dnešní finální hrad Caerlaverock je asi nejlepší, trojúhelníkový půdorys za vodním příkopem v přímořské krajině. Je tu docela divočina a teprve nedávno v ní objevili o párset metrů vedle základy starého hradu. V přilehlé rezervaci je ptačí ráj s trasou, pozorovatelnou a s malinovou večeří. Ale gulášek na parkovišti k tomu taky přidám.

Přibližuji se k anglickým hranicím, ale ještě mě zlákal (na proklatou okliku) hrad Hermitage v srdci Scottish Borders. Blízko jsme tam byli hned první skotský den. Tak nevím, ale ty Skotské Hranice měly možná větší kouzlo a opuštěnost než Vysočina, tak se v ní zajedu ještě nadechnout úzkými silničkami přes hory a doly. V jedné díře Ryholm zkouším hledat 1500 let starý kříž, ale najdu jenom jejich muzejní vesnickou banku z roku 1810. Na hoře u Malcolmova monumentu to zakotvím na noc. A to velmi unikátní noc. Úplně bez mudges. Ona taky voda asi nebude pár desítek kilometrů kolem.

12.7. Lake District

Pohodový spaní, ráno probouzí slunce, dám si výšlap na holé pahorkatinové výhledy z kopce s Malcolmovým monumentem. Silničkami kroužím mezi pastvinami bez ovcí a jezery. Hermitage Castle má zdánlivě obří průčelí, ale jsou to přistavěné 4 věže. V té bezútěšné krajině vypadá ale monumentálně. Taky kvůli jeho vylepšované obraně vypukla skoro válka (takhle vypukla z jiného zástupného důvodu o fous později). Tohle je můj poslední dotek se Skotskem, tak to prolezu, zalezu ke hřbitovu s bývalou kaplí. Pod tím je říčka na ranní koupel. Na pokladně kromě nabytí baterky dodá i info, že skotské libry, které se nám zde dostávají do rukou docela často, bez problému přijímají i v Anglii (prý jen na jihu Anglie vrhají opovržlivé pohledy na burany ze severu). Po 16 dnech sbohem Skotsko. Krásná země, ale žít tady a mít rád sluníčko, tak je asi lepší si prostřelit hlavu.

Takže Anglie. V Carlislie v Sainsbury zas nějaké zásoby do tlamy, nádrže a do pneumatik (tam jsem ale nafukování moc nepochopil, takže jsem to spíše vyfoukl). První cíl je Lake District – sexy turisticky přitažlivý název. Bohužel na infocentra jsem nenarazil, turistické mapky nedělají, tak vůbec nevím, co a kde zde dělat. Na mapce vypadá zajímavě průsmyk Holister, silničky sešněrované kamennými zídkami lemují jezera do horských výšin. U jednoho se trochu zacourám po loukách a potocích. Tady už si daly záležet na rozmístění automatů po všech možných pláccích, ale lid šetřivý si evidentně tvoří nové a nové. Bohužel na ty výlety chce být připraven dopředu, protože ani směrovky se nevedou. Ono by se to stejně s těmi procházkami nebezpečně protáhlo a já měl být zítra u Joanny (anebo doma). A navíc teď o prázdninové špičce je tady příšerně turistů.

Dole ve městě Keswick už na parkování nestačí pár desítek centů, ale minimální taxa za zastavení jsou 4 libry, a to je městečko asi na 10 minut, kor když infocentrum je zavřené a nejhezčí barák je pod lešením. Zato na kopcovém paloučku nad městem je na nádherném místě slušný 5000 let starý kamenný kruh Castlerigg. Večerem se posouvám k jezeru Caniston a chybu v matrixu. Nádherné parkoviště se stolky přímo na břehu jezera Coniston a není tu automat ani cedule se zákazem táboření a nočního stání. Desítky horších anglických míst zatím obsahovalo spíše oboje. Lečo a noční koupel, měsíček i hvězdičky, ideál.

13. 7. Liverpool

Slunečná snídaně nad jezerem a dál se motám mezi jezírky a kostelíky, přes hory a doly až na hlavní silnici směr jih. Dálniční odpočívadla jsou velký moloch plný nákupních center, jídelen a wifi a zde i se sprchami gratis. Zinternetím lístky na trajekt a určím definitivní odjezd z Ostrovů za týden (35 liber za auto). Brzo ráno a pozdě večer jsou lístky za takhle nízké ceny furt. A uprostřed noci ještě míň.

Vyspršený v teplé vodě a s pevným odjezdem opouštím dálniční servis na Liverpool. Ten už se objet nedá, když se rozplizl až k moři, ale podél něj se dá projet docela snadno až do samého centra. Vedle nejslavnějších staveb vyrostla nová obchodní a kancelářská centra, takže i parkování je dost (ale i v obchodních centrech naskakují 3 libry za hodinu). Z cest si vozím jako suvenýr baráčky a lego zrovna vydalo docela dva typicky britské kousky – Big Ben nebo Banku (krachující banky jsou asi dnes nejaktuálnějším skotským symbolem). Díky pádu libry je to hodně levný a ještě dostanu další krabičky jako dárek… já jsem děsnej harant. Pravda, tohle má přes půl metru, takže to do mých symbolických miniatur z cest úplně nesedne. Jinak je vidět, že lego už navrhují v Česku, protože ta budova banky má vedle sebe i budovu prádelny, kde se v jedné pračce dají prachy vyprat tak, aby šly rovnou do bankovního trezoru.

Ale jsme tady kvůli jiným barákům, typické jsou tři Bílé grácie na nábřeží u Pier Head ze začátku 20. století – Royal Liver Building s typickými věžemi a s Liver Birdem alias liverpoolským symbolem ptáka; lodní ústředí Cunard Building a úřad Port of Liverpool Building. Nedaleko je obrovský červený cihlový Albertův dok bez kousku hořlavého materiálu. Bohužel to tu likvidují novými stavbami s tradičním invenčním vrcholem spočívající v seříznutí skleněného hranolu. Samozřejmě se nedá uniknout tomu pro Liverpool nejtypičtější – Beatles. Sochy celé čtyřky jsou rovnou před gráciemi, v každém shopu suvenýry a nějaké další drobnosti (ideálně v Mathew Street s klubem Cavern nedaleko centra – tohle je ale lepší zjistit dříve než dvě měsíce poté, když píšete spisek). Tak se nejslavnější klub světa jen minul o pár metrů.

Z města mě nedokáže vymotat ani navigace (asi nezná tunel), nájezd míjím a pak stejně končím v zácpě. Tak zas zpět, zas blbě, tak už podél nábřeží to vezmu 35kilometrovou oklikou, na níž konečně vjíždím do Walesu (Anglie prostě není cílem téhle cesty).

< zpět   |   úvod   |   DÁLE >