• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

FILIPÍNY & BORNEO
(11. Brunej)

17. únor: Labuan - Brunej

Nejklasičtější přesun do Bruneje je lodí přes ostrov Labuan z KK a dalších městeček (z Kota Kinabalu nejméně dvakrát denně, z Labuanu do Bruneje to pak jede pětkrát za den). I ostrov Labuan není k návštěvě špatný - pláže, hodně hotelů a všechno je založené na tom, že je to federální území, nejsou tu daně a cla na chlast a další propriety. Jezdí i přímý bus z KK přes Brunej až úplně na jih do Kuchingu, ale zatím je dvakrát dražší než loď.

Loď na Labuan je velká, plná švábů a s promítaním písniček s pozadím staré Prahy. Na dvě hodiny to zalomím a vyskočím v prohřátém Labuanu na miniprohlídku města. Vedle bezcelního chlastu je bez přirážek i čokoláda, která chyběla víc. Proběhly celní formality a pokračuju lodí skrz bordel v moři do Bruneje.

Přistáváme v městě Muara 20 kilometrů od hlavního města, kam jezdí ekspress bus za dva brunejské dolary. Směnárna tu není, ale pár brunejských dolarů se dá vyšmelit po 2,5 ringoších (1B$ = 12.5 Kč). Projíždíme kolem pokusů o megalomanské stavby, ale celkově nějaká extrémní změna proti Malajsii není. Ani střed hlavního města Bandar Seri Begawan, kromě tří bloků s vyššími a ušmudlanými baráky, nic nenaznačuje o bohatosti ropného státečku. Vyskakuju u Youth hostelu, o kterém byla zmínka v 8 let starém lonely. Žádný nápis nemá, ale funguje u místního studentského klubu a bazénu (vstup za dolar). Za pouhých 10 doláčů se nabízí postel v klimatizovaném čtyřlůžkáči. Jen se tu pěstují oddělená křídla dle pohlaví. Ale lidí tu bylo minimálně, jen první den se pokoj šéroval s nějakým Fredem. V centru jsou ještě asi dva guesthousy s pokoji od 30 dolarů.

Odpoledne razím do centra okouknout baráky. Turistické informace se nekonají, aspoň kolem autobusáku je pár směnáren. Baráky, lampy i každé auto je momentálně zvláště vypulírované a ozdobené v brunejských žlutobílých barvách na oslavu 25 let nezávislosti, kterou budou za pět dní slavit.

Jediný turistický pocit se dostaví u řeky, kde převozníci spustí vábící ryk na projížďku vodní vesnicí. Domů na vodě se tu postavilo ohromně a i v dnešní době se na nich dál bydlí bez náznaku snah o přesun na pevninu. Na vodě stojí kompletní infrastruktura, včetně škol, nemocnic, billboardů a mešit. Dohromady takhle bydlí třetina obyvatel a staví se celé nové satelitní vesničky na kůlech. Pevninu jim připomíná několik květináčů, kterými mají obklopeny vchody. Vodu brázdí taxíky, ale všechny domy jsou pospojovány lávkami, mosty a dá se v tom slušně korzovat. Jen hřbitovy zůstaly na pevnině.

Nedaleko centra je nejslavnější zlatá mešita Omar Ali Saifuddien postavená na umělé laguně a vedle ní přezdobený altánek ve tvaru lodi plující po laguně. Za ní začínají vodní vesnice. Jestli je tu nějaký rozdíl proti Malajsii, tak tu jednak nejsou lidi a těch pár aut dokonce staví na přechodu, což asi jinde v JV Asii neexistuje. Po Britech tu zůstalo pár dobrých věcí, z nichž nejlepší je asi dostatek grilovaných kuřat a fishů a chipsů. Pokrafalo se s Fredem a v devět se to zalomilo.

Noc: Youth hostel 10 B$ (4pokoj, AC, spol.koupelna s teplou vodou)
Cesta: loď KK-Labuan a Labuan-Muara 53 R+přístavní poplatky 2x 3 R, bus Miri-BSB 2 B$
Žvanec: čokolády, oběd, véča-kuře+hranole+pití 5 B$
Celkem asi 70 RM + 15 B$ (22.5€)

18. únor: Bandar Seri Begawan - Jerotung

Ráno to tu prodlužuji o dvě noci, nějak se mi tu zalíbilo. Dopoledne prolejzám město, okouknu miniaturní poštovní muzeum, kde nakoupím pěkné známky na obálkách prvního dne vydání. Docela si s nimi vyhráli. Pokus o poslání pohledu samozřejmě skončil v rukou zlodějských pošťaček. Mířím do vodní vesnice Kampung Ayer za hlavní mešitou. Z krátkého vstupu na pevninský hřbitovní pohorek rychle vyprovází štípavý hmyz. Kolem stovek baráků dolejzám k mešitě Jame Asree. Dalším postupem se dostávám k sultánově paláci Istana Nurul Iman, kde lávky začaly postrádat prkna než skončily úplně pro sultánův klid. Taxikáři, pokud náhodou člověk na ně nekouká, pískají jak hovada, za což bych jim s chutí jednu písknul do papuly. A v lidové žrádelně zkouším rozleptat jazyk mísou greencurry.

Na odpoledne jsem vymyslel zábavní park Jerudong. Dřív to byl klasický Disneyland za dvě stovky kaček, kde však chyběli lidi. Takže nic, co by vadilo. Teď tomu však chybí i atrakce a je z něj místo duchů, které však stále funguje, něco se točí a tři klauni u monumentální vstupní brány dál poskakují. Blbější je, že se otevírá až v pět večer, poslední bus číslo 55 na autobusák jede odsud v šest a ono je to sakra z města. Busíkem se sem jelo skoro hodinu. Jinak pohoda by v Jerutungu být měla, restauračky a otevřeno do půlnoci. Nicméně i místní se k němu staví rezervovaně a sláva parku je dávno pryč. Ještě dál by měla být i pláž.

Takže nic, zbývá čas akorát na vyfocení fontánky, okouknout kolotočářské monstrstavby a po skoro hodinovém čekání na bus, kde šestá byla evidentně hodně orientační, se vyrazilo na další kochací pochod do centra. Na rozdíl od Emirátů tady šejkovské ceny mají alespoň u nafty (3 Kč), benzín ale už za dvojnásobek, stejně jako voda. Centrum je opět vylidněné, včetně tržnice, kde zůstalo akorát zboží. Ve městě se pohybují snad jen příslušnice nejstaršího řemesla a nabízí "service".

Noc: Youth hostel 10 B$
Cesta: bus BSB-Jeruntat á1 (nr. 55)
Žraso: oběd-greencurry 4.5, fresh orange juice 2, chipsy 1.1, pití 0.8-1, sůši 1.5
Celkem asi 27 B$ + známky 10 B$ (14€)

19. únor: Bandar Seri Begawan

Dnes troška kultury. Začínám u čínského templu, který se krčí ve stínu mnohapatrových garáží. Dál se jede k muzeím, které jsou mimo všeho, asi 10 kilometrů od centra podél řeky Sungai Brunei. Busů nejezdí moc a nechám se vyhodit u Malay Technology Musea. Název je asi to nejatraktivnější z celého muzea, ale bylo to tu milé. V zásadě jsou to čtyři velké místnosti s ukázkami starých dřevěných budov a náznaky řemesel. Vevnitř nejde ani klimatizace, tak mi hlídačky vždycky posunou větráky, aby foukaly na mě, když si čtu průpovídku k exponátům. Vedle muzea je Maritime muzeum, které je pro sichr vyklizené úplně. Barák nový, fontánka před vstupem taky funguje, v zásadě by se mohlo zítra otevřít, kdyby měli něco dovnitř.

Po zbytcích schodů mezi pradávnými hrobkami se škrábu do krpálu k silnici k Brunejskému muzeu v betonovém skeletu, kde vevnitř už je ke koukání konečně něco - poklady, trocha etnografie, výstavka o těžbě ropy a zemního plynu a podrobné dějiny Bruneje, který kdysi panoval na celém Borneu. Postupem času se z něj ale odlupovala území až do finálního odlupku na přelomu století, kdy ho rozpůlili vedví Sarawakem.

Od muzea se vracím k městu pěšo, podél silnice jsou odbočky k hrobkám sultánů od 14. století, někdy jsou kolem malého náhrobku vytvořené betonové altánky, někdy je to menší hřbitůvek s oltáři. Odsud je dokonce postaven chodník v lese s mostem a odpočívadly, kde řádí opice. Po párstech metrech beton končí v džungli a musím se drápat zpátky. Vedro brutální a autobusy nikde. Ploužím se dál, něco ujdu po lávkách nad řekou a pod nohama řádí varani.

Zničení přišlo s nápadem vylézt do rezervace nad řekou. Schodů byly stovky, ale panoramata na Kampung Ayer to trochu vynahradily. V dálce jsou postavené nové vodní čtvrti. Kolem běhají do schodů úplně zničení školáci. Já se teda plazím taky, ale ve výrazně pomalejším tempu. Na nábřeží je pár restauraček. Rybu k večeři z nich nevymámím, ale pohodlné usazení na břehu s výhledem na zapadající slunce nad vodní vesnicí a všechen ten ruch na ní dává rychle zapomenout na celodenní tepelný jatka. (19 B$ - 9.5€)

20. únor: Seria - Kuala Belait - hranice

Zas o hranici dále. Tentokrát to bude složitější. I když busy odsud až do Kuchingu a indonéského Pontianacu spatřeny posléze byly, ale jen z druhé strany hranice. Tady o tom zmínka nebyla, takže se jede bus-sun-bus a poznají se další městečka. První spoj je do Serii skoro přes celou Brunej (6B$). Kolem byla nalezena první ropa před sto lety. Ropa už je skoro fuč, ale v moři se našly další zásoby a přibyl zemní plyn, takže sultán může dál blbnout. I když proti arabským kolegům se drží zkrátka. Do asfaltu to rozhodně nestrká. Projíždíme džunglí, kterou díky století přísunu peněz z ropy nemuseli plundrovat jako jinde a dodnes třičtvrtiny území tvoří husté pralesy. Ale zhyzdit to umí jinde taky solidně. U Serie počet stromů vyrovnávají malé ropné zelenočervené vrty, pumpující zvolným tempem černé zlato. Mezi tím rafinérie a ropná sila. Vše patří Shellu, který se v tom začal vrtat od samého počátku.

Souputníky na cestě do Malajsie se stávají dva Angláni a jeden Číňánek, který mrská i z busu fotky neuvěřitelnou kadencí, pokud náhodou nefilmuje. V Serii se stačí okouknout sotva okolní ulice a jede minibus do městečka Kuala Belait. Příjemnou předměstskou zástavbou v americkém stylu dojíždíme k poslednímu hraničnímu městu. Tady už to s dopravou dál je horší. Informace žádná a nikde nikdo. Skočíme s Anglány na rejži, pokecáme s místními a nakonec se pod schody u autobusáčku objeví týpek, který vcelku vypadl z oka doktůrkovi ze "Slunce, seno" a namaloval nám nějaký lístky za 5.5 dolaru na hranici. Tam přicházíme o bus, který nejede do Miri, jak se myslelo, a o Číňana, který neměl vízum.