CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Bělorusko (1.)

Bělorusko bylo mojí poslední chybějící evropskou zemí. A taky docela nedostupnou. Soudruh prezident Lukašenko si tam turisty moc nepouští a buzeruje otravnými vízy se zvacími dopisy. Bez víza se dá dostat alespoň na kraj Bělověžského pralesa z Polska, což není zrovna při ruce. Ale letos se slávou při příletu a odletu do Minsku zavedli bezvízový styk pro pobyt do pěti kalendářních dnů. Takže prakticky to jsou stejně dny jen tři a ještě je člověk uvázán na Minsk. Navíc letenky nejsou žádná láce a díky drženému monopolu se tam těžko člověk dostane pod 6 tisíc. To už je asi za stejnou cenu lepší to Thajsko.

Pokus Bělorusko nacpat do easteurocitytripu se nepovedl (úspoprná varianta s Ukrajinou a Kazachstánem proběhla o dva měsíce později), ale objevil se zájezd slávistických fanoušků na zápas kvalifikace Ligy mistrů do Běloruska s BATE Borisov za směšný peníz, za který bych nezávisle nesehnal ani to vízum. Slávii fandím dávno, i když naživo jsem chodil hlavně na zápasy v evropských pohárech. To jsem měl od toho teď 8 let docela pohov, když si Slavia hnila na dnech ligových tabulek.

Ale je třeba poznat nejen různé země, ale i různé druhy cestování. Sice jsem tím myslel spíš zkusit hotel s bazénem a ožíráním v allinclusive nebo výletní parník po Karibiku, ale i autobusový zájezd s fotbalovými fanoušky z kotle otevře nové obzory.

A autobusu si užiju dostatečně. Naštěstí zájezd byl plánován tak, že budeme mít v Minsku volno 2 a půl dne, což je dostatek času na prohlídku hlavního města i kolem něj, ideálně na unesco hradozámky Mir a Nesmiž. Nedaleko města je i Stalinova linie z Velké vlastenecké války či skanzen Duditki. Další historická města jsou už trochu víc z ruky. Naopak v Minsku historické není téměř nic, ale zas je tam výstavní sovětská architektura.

Týden před zápasem v Minsku se hraje a vyhrává 1:0 v Praze, kdy objednávám zájezd za tři tisíce (doprava busem, postel na dvě noci, lístky na fotbal a vízum s pojištěním) a vyplním formuláře na vízum a zdravotní pojištění (strachovku). S jeho uznáváním dělají občas problém, tak je třeba táhnout nějaké podklady k němu. Slávisti stihnou vše zařídit do pátku a sraz je v 10 večer v neděli před stadiónem.

30. 7. 2017 Odjezd

Že se sraz posunul o hodinu dopředu, jsem se náhodou dozvěděl týden poté při čtení facebooku. Předtím jsem si poslechl koncert Soni a nechal se zmoknout na náplavce. Po nákupu před desátou přicházím jako poslední do odjíždějícího autobusu. Hlavně, že jsem tu chtěl být dřív a obsadit radši přední sedadla, protože známe to, jak to vypadá na těch zadních. Kor když tam sedí fandové z kotle. A přesně tam je jedno zbývající místo. Aspoň že soused vypadá normálně. Jen jeho věk je o dvacet let menší. Tvl, já jsem geront. Ale na šikanu si naštěstí našli ještě jedno divnějšího spolucestujícího - Palanďáka.

Temnou dálnicí vyrážíme trochu nepochopitelně téměř opačnou světovou stranou na Bogatýň. Je to sice nejrychlejší způsob, jak se dostat na polskou dálnici, ale kratší to určitě není. Kor s vymetáním všech děr v bogatýňském výběžku. V buse se chlastá, řve a padají osvětová nadčasová moudra dtylu „více chlastu je lepší než méně chlastu“ a dalších. A ještě je požadována každou chvíli zastávka na benzínce na čerstvé dávky piva, sraní a cigár. Když náhodou není benzínka hned, tak se po ní hromově skanduje. Ale tento zvyk, kdy i na cestě do Brna se na benzínce staví pětkrát, není na 1300 kilometrové cestě nejpraktičtější. Chudáci řidiči. S filmy šetří a pouští je jen, když by člověk spal. Ale to dnes stejně nehrozí. I když sice skoro celý autobus po třetí ráno padl, dva největší brbláci melou až do rána.

DÁLE >