Velikonoční ostrov (4.)
29. 3. Sever ostrova - Ovalau Beach - Anakena beach
Pěšmo se už tady neťapalo ažaž a další místa už jsou řádně daleko. Vedle v baráku půjčují jízdní horská kola, docela slušné kvality za 10 tisíc na den (respektive za 8000/den při půjčce na 3 dny a více). I tady se kupodivu varuje před zloději a krádež je ve smlouvě oceněna na 300 tisíc. To nepřidá ke klidu při opouštění kola. Za případného hlavního podezřelého na ostrově bych ale tipnul majitele kola, který po skásnutí škody a odletění nebohého turisty, ho vyndá ze sklepa a půjčuje dál. Projížďka na kole malým ostrovem zní dokonale pohodově, ale na druhém konci ostrova s vidinou šlapání do těch kopců mi ani vypůjčení motorky nepřišlo jako úplně blbý nápad. Kor ve dvou to stojí na hlavu stejně (20 tisíc za den). Objetí ostrova vychází přibližně na 70 kilometrů.
Beru směr severovýchod s hlavním cílem na pláži Anakena. Dlouhá rovina kolem letiště, mírná zatáčka a ještě delší rovina doprostřed ostrova s mírným stoupáním. I takhle uprostřed se dá najít moa, plošina s pořádným nájezdem k soše Huri A Urenga s odchlípnutým očkem, která hledí při zimním slunovratu přímo na východ slunce. Tady dokonce potkávám první zájezd čítající 15 osob na jedné ploše. Zatím to byly maximálně jen roztroušené dvojičky.
Velikonoční ostrov
Rapanuiský TONAK
Velikonoční ostrov
Hlavní silnice skrz ostrov
Nedalekou TOvárnu NA Klobouky napotřetí už nenechám na cestu zpět, a zajedu mezi zdejší zelené kopce, kde se v kráteru Puna Pau těžil červený kámen, ze kterých se hned klobouky, alias Pukaa, dělaly. Na úbočí kopce jich je pár připravených na cestu, další v kráteru pomalu zasypává eroze.
Provoz dál už je minimální a po dobré asfaltce stoupám přes ostrov. Po přejetí úbočí řípovité hory Pui následuje sešup k severnímu pobřeží do náručí deštivého mraku. Tady opět ostrov nabývá na pořádné syrovosti končící nejvýchodnějším a nejpustějším výběžkem Poike – tam se dají dělat pěkné trečíky, ale tenhle kout mi bohužel zůstal utajen – nikdy jsem se k němu pořádně neprobojoval. Zatím kroužím kolem zdejších plošinek, bývalých vesnic (ale jsou tu i dva rybáři a dva obydlené domy). Pak tu máme kamennou galerií dávných petroglyfů a několik soch, kterým vládne na Ahu Te Pito Kura již zmíněná nejvyšší postavená desetimetrové socha s kloboučkem (před 170 lety se pádem rozlomila na dvě části).
Velikonoční ostrov
Pupek světa Te Pito o Te Henua
Velikonoční ostrov
Východ ostrova Poike z Ovalau beach
Vedle sochy se nachází hladce zaoblený, magnetický kámen, který je nazýván Te Pito o Te Henua (Pupek světa), což je jedno ze jmen ostrova. Podle legendy jej na ostrov přivezl první král Hotu Matu'a a jeho lidé, kteří věřili, že se zde nalézá střed světa.
Co pacifickému ostrovu chybí, jsou pláže a místa na koupání. Jedna je tu ale výborná (Anekana), druhá mizerná (Ovalau) a pak už jen nepatrné srpečky u Hanga Roa. Zajíždím k Ovalau, kam je to na drobné skákání po kamenech a zatopení botky. Pláž je malá, ve stěně nad ní je malá jeskyně. Jen na koupání to není kvůli silným proudům. Zákaz se snaží zvážnit i historkami o žralocích, což zapůsobí asi líp než cedule. Výhodou je zas totální osamocení, tak ponořím do Pacifiku povrch těla až po kolena.
Velikonoční ostrov
Ahu Nau Nau na Anekana Beach
Velikonoční ostrov
Ahu Nau Nau
Zbytek si nechám až na tu nejvyhlášenější Anakenu. Ta je větší v srpkovité zátoce, se žlutým pískem, s palmovým hájkem a doporučeným koupáním. K tomu ale taky patří parkoviště a dost lidí o dnešním sobotním odpoledni. Kousek je i, prý dávno zrušený, kemp, který je plný stanů. Ale jsou to spíše piknikoví domorodci.
Kokosovým hájem se blížím k pláži, které vévodí restaurovaná Ahu Nau Nau, na níž sochy mají obličeje propracované ještě více než obvykle a hned čtyřka soch má i dokonalé červené Pukaa. Další ze soch se ale už utápějí v písečné duně.
Velikonoční ostrov
Anekana Beach
Velikonoční ostrov
Milosrdné pohřbívání Anekanou
Konečně poprvé můžu pořádně skočit do moře. K palmě uvážu kolo a následující hodinu se pohupuju ve vlnách Pacifiku. Úplně vyhřáté kafe to nebylo. Ta hloubka 5 kilometrů mořského dna kousek od pobřeží prohřátí moc neprospívá. Dno pěkně písčitý, na břehu se tyčí Moa, lidi večerem vypadli, k tomu zapadající slunce… dokonalá idylka.
Tu jen kazí výhled na dvacítku kilometrů do města a ženoucí se nedaleké mraky plné deště. Ten se ale vyplival tak o sto metrů vedle silnice a já cestu projel bez namáčení. A po první půlhodince šplhání bylo zbylých 15 kilometrů prakticky z kopce, což je tak nějak lepší.
Večerní nákupy či zajití na pořádnější večeři utnul výpadek proudu. Aspoň jsem ukořistil broskvový džus na zalití prachu, a protože nešlo o žádný výpadek na pár minut, kolo jsem šoupnul na noc zpátky k paní majitelce a mohl jsem jít na kutě.