• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

BORNEO 2018
(2. Kubah NP a Matang WC)

28.4. Kuching

Letiště v Kuchingu je nové, docela velké a důsledně obsazené taxikářskou mafií. I když není daleko od centra, i nálepky pro busy na letištních navigacích jsou přelepeny a zbyly jedině taxíky. Sice jdou koupit nějaké žetony na pokladně, ale pro jednoho se to za a) prodraží a za b) využít taxíka je z principu cestovatelské selhání. Jdu pěšky na nedalekou křižovatku. Chodník sice není, ale za 20 minut je člověk u autobusového terminálu a obchoďáku. I odsud se předpokládá odjezd do centra taxíky a na lokální autobusy je třeba přeskákat dálnici na zastávku. Co taky vymýšlet nadchod, když postavím lidojemový chrám konzumu. Socky z busu by stejně kšeft nedělaly.

Rezervnul jsem pokoj na hlavní turistické ulici Carpenter street (50R přes Booking.com). Mám sice vlastní, ale stěny jsou asi z papíru, tak velký rozdíl proti noclehárně není. Ale mám okno s výhledem na moře. Tedy tapetu s oknem s výhledem na moře. Patří to Číňanům a jsou divní. Ale vždy pinktlich na čistotu, pomůžou a pustí mě k počítači na tisk palubních vstupenek, protože v dnešní době už internetovou kavárnu s počítači nenajdu. Všichni mají super mobily, extra levná data a simky se tu válejí po pár ringitech za giga dat.

Ve městě na waterfrontu je nový moderní most pro pěší. Sice nikam nevede, ale hodně se nasvěcuje. A staví na vodě novou mešitu. Je to tu jiný po těch 9 letech. Víc zahalených a klidné večerní rozjímání na nábřeží ruší neskutečný řev z okolních mešit. Malajsie se islamizuje i zde na Borneu, které tomu díky mnoha národnostem a Číňanům nikdy nepropadlo. Tak muezzini z mešit do toho buší a řvou na lesy i velkoměsta, jak to jde a agresivita z toho jenom kape. Achjo. Večer to na waterfrontu žije, spousta stánků a něco v žaludku uvízne. Večeři z obrázků ale nechám do nového obchoďáku, který zastínil celou historickou čtvrť. Kvanta pálivé polívkové laksy jsou dobrý i zde. I když ta sarawacká nic moc (5R). Jak to nezavání kari, hrozí ty slizké věci. A to nee. (65 R = 325)

29.4. Kubah NP a Matang Wildlife Reserve

Mám pět dní na národní parky kolem Kuchingu. Jsou čtyři a i dalších věcí k vidění je docela dost – staré vesnice, jeskyně, pláže… Ale na ty by to chtělo spíš dopravní prostředek kolový soukromý. Naštěstí parky jsou přístupné autobusy odjíždějící z centra, kde jsou kupodivu i čísla busů a jízdní řády. I když teda nesedí úplně přesně.

Nejslavnější a nejdostupnější je NP Bako s nosatými opicemi. Když rozkvete rafflesia, jezdí se do Gunung Gading a pak je tu Kubah asi hodinu jízdy busem od Kuchingu. Nic moc tam není, zalesněný kopec, zvířat málo, panoramata jedině od vysílače a asi tři stezky k vodopádu a na jednu vyhlídku. Ale v každém parku lze přespat v široké škále ubytování od vybavených chatek po společná lůžka v dřevěném pralesním hostelu. A to v těch méně navštěvovaných parcích znamená, že můžete být v noci v parku sám.

Do Kubahu jezdí bus s konečnou Politeknik 4x denně (4R). Beru ten v osm, zpět je poslední ve dvě, ale stejně většina dělá jen jednodenní výlet. Bus je plný študáků, dost natvrdlých, řvou, zpívají, až je řidič jde vyhodit. I když klasické garážové obchůdky pomalu krachují s přírůstkem moderních nákupních katedrál, stále se staví další, i když hned vedle stejný barák už zkrachoval.

V Kubahu schovám u vrátného batoh, zaplatím pár ringitů za vstup a noc a z těch pár stezek vyberu tu údajně nejtěžší a téměř utajovanou před návštěvníky. Chci prorazit skrz celý park až do vedlejšího parku Matang, kde je rehabilitační a záchranné centrum zvířat. Je to tak na 3,5 hodiny. Zabloudit se tady fakt nedá. Ukazatele informující o délce ujité a zbývající jsou po padesáti metrech. To už trochu přeťápli. Na úvod se musí po betonce nechutně do kopce a pak už relativně příjemně lesem. Za dvě hodiny jsem přešel celý národní park. Ehm, to se u Šumavy nestane.

U centrály Matangu je velké piknikoviště, chatky, koupání v řece i nové návštěvnické centrum s drobnou výstavkou. Musím se hlásit, aby vysílačkou ověřili, že jsem byl ve vedlejším parku a nahlásili, že jsem sem v pořádku došel. V parku je pár výběhů. Než záchranné středisko to připomíná děsivou lowcost zoo. Chudáci orangutani, které sem šoupou místo Semenggohu, protože ten už je plný. Oroušů je tu asi dvacet, z buněk se ozývá děsivý opičí řev, starý orouš je sklíčen v rohu klece 5 krát 5 metrů na betonu. Boha! Mají i větší výběh s lešeními, na který jde čumět z výšky. Tady si to trochu užívají, nejstarší rozvalenej na pneumatice, jiná spiklenecky kouká, mladí se rvou. Čumím na to snad hodinu. To výběhy pro menší opice už jsou trudomyslnější. A ještě po mě jedna hází hovna. Mají tu i pár dalších bornejských zvířat, krokouše, sluníčkové medvědy (honeybear/sunbear) i národního ptáka s rohem (hornbill).

Na centrále nemají ani blbou pitnou vodu a posílají mě půlkilometr před park do nějakého skwotu. Zpátky jdu oklikou přes skromnou a vysokou vyhlídku na zelený koberec, meandrující řeky a moře v dálce. Po hodině zvukových výstrah mě dohání na závěr tropická bouře. A dožene to i v množství spadlých srážek.

Dostávám klíče od hostelu. Je to veliká dřevěná 4patrová vila s pokojíky, kuchyní, společnou obývací halou. A všechno je jenom moje. Nikde v parku dle očekávání a přání ani noha. Trochu strašidelný, kor s večerem v bouři. Taky není ani krámek natož restaurace, na rozdíl od Baka.

Po relaxu a uschnutí vyrazím v noci do toho betonového krpálu na Žabí jezírko, které slibuje trochu fauny. Vysoko. A daleko. Žádná pecka to není. Malý kačák a baterkou šmíruji keříky za kuňkáním žabek. Je jich tu na bornejské poměry hodně, desítky druhů, nejvíc nějaké Holyqueen. Noční fotky žabek vypadají skvěle. Pózují dokonale. Při nebezpečí se ani nehnou a dělají mrtvé, tak si člověk může kolem blbnout se zoomy a blesky do sytosti. Najednou dálková světla a přijíždí delegace rangera a dvou hostů na žáby. Očumuji, kolik toho najdou a o moc úspěšnější nejsou. A zpět do noci ve strašidelném domě. (ubytování v Kubahu 15, vstup do NP 20… 50 R = 250 Kč)

30. 4. Kubah NP

Ranní pohodu držím do devíti a vyrážím na jediný navštěvovaný trek – k vodopádu Serapi. Potřetí ten hnusný betonový kopec a pak dva kilometry lesem ke korytu řeky končící skalní stěnou s obstojným dvacetimetrovým vodopádem. Ale těch lidí tady. Aspoň deset. Hodím pokec s Němci, kteří si podestýlají šlupkami oříšků. Nad vodopádem je skalní dálnice, které pustí na průzkum do útrob džungle o trochu dál. V tůňkách se hodí koupání i na pár temp a masáž ve vodopádu je docela výživná.

Zpátky to beru poslední zbývající trasou. A zase průtrž. A pořádná. Krok se zpomalil a nejistým se stává odchyt posledního autobusu. Ale před parkem je hlavní silnice a on se člověk do civilizace už nějak dostane. I nás místo busu bere dodávka.

Zase Carpenter Street, jednolůžák s papírovými stěnami ignoruju a jdu do vysoce hodnoceného DIY hostelu. Za co to hodnocení ale má, nevím. Píše se o něm jako o boutique hostelu. Ale prdlajs, obyčejný švábík to byl. Nicméně ve velkonoclehárně se solidně vybavenými lůžky (zatahovací, zásuvka, lampička, skříň) je jediný člověk a nezmění se to ani za tři dny, když se sem vrátím. Jde jen o přespání na brzký ranní odjezd za oroušema. Při večerním kroužením okolím uždibuju smažený prasárny a už není síla ani na řádnou večeři. (ubytování DIY 25, minibus z Kubahu 5, wafle 2.8... celkem 50 = 250 Kč)

1.5. Orangutanní rezervace Semenggoh a NP Bako

Zas vstávám hodinu před budíkem. To je fakt už budíkofóbie. Vypařím se z hotelu, město je v sedm ráno úplně pusté. Autobus 7K plný turistů jede hodinu. Vstup do Semenggoh stojí kupodivu pořád jen 10 ringitů. Ale zelené stezky a rozsáhlé zahrady různých biotopů jsou zavřené dost trvale. V půldeváté jsou tady už desítky lidí a jeden orangutan si zobe pod stromem banány. Loudá se sem po zemi i Richard, nejstarší opelichaný samec a pořádné monstrum. Mlátí kokosem o strom, jako hezký, ale přichází další stovky lidí, všichni s tyčkami na foťácích. Pořádný lidojem. Před lety nás tady bylo dvacet a po chvíli jsem tu byl skoro sám. To teď nehrozí. Hluk je pořádný. Jen nevím, jestli od těch, co melou nebo od těch, co na ně hulákají pšššt. Foťák se sice občas povede zapnout, s grifem i vypnout, ale v téhle vlhkosti měl zamlženou čočku, že z celých orangutanů nemám ani fotku. Fuck, kor když pak přes rameno koukám, jaké skvělé fotky udělají i na mobil. Hlavně že mám tu drahou perlu od Lumixe.

Přesouváme se na jídelní platformu v džungli. Představení zůstalo stejný. Hulákání a lákání krmičů a žádný orouš nepřijde. Ani klid po opuštění ostatních zájezdů si nedopřeju, protože autobus odjíždí už v 11. To jsem tehdy neřešil. Autobus odsud nejel.