MAROKO & IBÉRIE
(6. Tanger)
11. října: Rabat – Tanger
Z marockých měst je vedle Marrakeshe údajně nejlepší starý královský Fés s fantastickou medinou. Nic proti, ale mediny a mešity už trošku unavily a nebezpečně to začalo splývat. Kousek vedle je i město Meknes s nedalekými zachovalými římskými ruinami Volubilis. Navíc Maroko mi stejně dluží ještě ten Džabal Toubkal, kterému to nedaruji, takže aspoň si něco můžu nechat na příště, a tak se vyrazilo na sever k gibraltarskému průlivu.
Do Španělska se dá dostat nejlépe z Tangeru nebo španělské enklávy Ceuty, kam je krapet horší se dostat. Navíc do Tangeru jede opět vlak, takže už tím můžeme dát vale marockým busům (v Rabatu je autobusák navíc nějakých 5 kilometrů za městem a vlakové nádraží přímo v centru). Lístek na vlak vyšel na 91 dirhamů (na studentské ceny se tu nehraje) a v opět velmi slušném a klimatizovaném voze si vezeme zadek na severní špičku Afriky. Krajina se občas mírně zazelená, pár měst a po asi pěti hodinách jsme v Tangeru.
Tady končí koleje. Údajně by tu mělo být nové nádraží a zatímco staré bylo od centra 7 kilometrů, to nové je 5. Tanger většinou bývá první místo, kam turista vejde, neboť po moři se jich sem zatím stále dostává nejvíce. V průvodcích jsou hned na prvních místech varovné články ve stylu „Připravte se na Tanger“. V okamžiku vystoupení z trajektu se na vás pověsily desítky naháněčů, taxíkářů, žebráků a vyžírků a mělo to být hodně šílené. Dnes se to už o něco zlepšilo, turistická policie občas těmhle podvodníčkům trošku zkomplikuje jejich brikule. Nicméně před nádražím na nás čekal taky slušný chumel taxikářů, který na nás hned spustil povyk. Naštěstí měli asi deset metrů od dveří nádraží bílou čáru, kterou nikdo z nich nemohl překročit.
Co tu rozhodně neměli, byly místní autobusy do centra, což je zřejmě marocký zvyk. Sice jsme hodili řeč na odvoz do centra, ale třicítku radši uškudlíme na tadjin a šlapeme pěšky. Kolem se hodně staví a vypadá to tu docela slušně. Podél pobřeží docházíme k městské promenádě, která končí až u přístavu. Kolem je dost hotýlků respektive spíše penziónů, protože slovo hotel tady má význam pro přeci jen jinačí sortu zákazníků, kterých tu je docela dost. Každopádně ale víc než jinde, to tu chce chytit nějaký baťůžkářský penzión, protože některé jsou stavěné spíš pro Západoafričany z chudých států, kteří tu vyčkávají na vhodnou příležitost, jak se dostat do éú. My končíme v relativně solidním pokoji penzionu Miami (80 za dvojlůžák a balkónek s výhledem na průliv + 10 teplá sprška).
Takže Tanger, místo strategické stejně jako Gibraltar či Ceuta, byl ještě nedávno pod vládou Portugalců. Ještě před nimi se tu proháněli Féničané, Řekové, Římani, Vandalové, Byzantinci, Arabové, Berberové, Fatividové, Almorávidové, Almohádové, Merenidové, Španělé, Britové, Francouzi.. no prostě snad každý, kdo jel kolem, to tu na nějaký rok obsadil a zanechal po sobě nějakou paseku. V roce 1923 to pro sichr vyhlásili „mezinárodní zónou“ kontrolovanou vším možným, včetně třeba i Švédska či Belgie. A co vzejde z takového projekt míru a mezinárodní kooperace? Cituji průvodce: „v průběhu trvání mezinárodní zóny se Tanger stal módním středomořským letoviskem proslulým homosexuální scénou přitahující pozornost námořních lupičů, umělců, vyhnanců, utečených trestanců, bankéřů a pedofilů.“
Jak do Evropy? Zas tak moc k vidění v Tangeru ale není a jezdí se sem, protože je to jediný používaný marocký přístav na trajekty do Evropy. Hlavní spojnice byla vždy se španělským Algercias. Nyní jezdí i rychlejší a asi o čtvrtinu levnější spoj do Tarify, což je vůbec nejjižnější bod celého iberského poloostrova a možná i celé Evropy (pokud to na Peloponesu není ještě o fous jižněji). Každopádně to jezdí nejméně jednou za dvě hodiny, loď je nová a stojí to celkem 300 dirhamů, takže tímto jsme pozítří vyrazili zpátky do Evropy. Ještě jsme k tomu museli zaplatit společnou výstupní taxu 20 dirháčů a je v tom i zdarma autobus z Tarify do Algercias (to samozřejmě dělá ze spoje „jen 35 minut“ asi tříhodinovou záležitost.)
Ceny poslední dobou výrazněji vzrostly k 30 eurům, takže vlastně za těch pár kilometrů lodí dám pomalu to samé co za letenku (do Algercias je to kolem 380 dirhamů). My to pro sichr koupili přímo u hlavního terminálu v přístavu. Vyžírkům se ale moc nevyhnete, protože ač jsme mířili do kanceláře, stejně se na nás jeden navěsil, který se tvářil jak zaměstnanec kanceláře, tam nám nic nepípli a suverénně si vzal náš pas a začal nám vyplňovat nějaký výstupní papírky, který dávají u celníků zadarmo. No zas jsme nalítli, nechali si to vyplnit, vytáhli peněženku, získali pasy, nabídli jeden dirham a dvacetník k tomu (chtěl za tu pomoc 5 euro:-) a vypadli.
Druhou nejčastější trasou do Evropy (kterou jsem měl původně v plánu) je trajekt z Algerciasu do Ceuty, což je španělská enkláva na marocké pevnině. Kdysi tam byly trajekty výrazně levnější, ale to už je pasé a nás hlavně odradila složitější doprava do Ceuty (z Tangeru nebo nejlépe z Tetouanu je třeba do nějakého města od F, pak nějaké kilometry taxíkem na šílenou hranici a pak další kilometry pěšo nebo městskou do centra Ceuty. Navíc ubytování v Ceutě je docela drahé a terno k vidění to taky zrovna není.
Z dalších variant bohužel už nepremává trajekt z Tangeru na Gibraltar, naopak v případě cesty do východního Maroky by nemusel být špatný spoj z Malagy nebo Algerciasu do Melilly, což je další a zajímavější španělská enkláva v Africe).
Ještě jsme obkroužili nejbližší okolí, medinu a pláž a skočili na zahrádku restaurace u přístavu. Bohužel až teď jsme zkusili místní polévku hararu, kterou nabízejí skoro všude a překvapivě v tom neplulo moc divných věcí. Náročnost místních žebráků je evidentně mnohem větší, protože když už se zas jeden blížil k mému talíři, tak nabídnutý chleba vzal s největším opovržením a vono to radši chtělo prachy. No smůla. Taky jsme zaslechli jedinou českou větu mezi Londýnem a Madridem od právě připluvších kluků, na které byl už evidentně dlouho pověšený jeden naháněč a výkřik „jdi už do pí...“ zrovna nevěštil šťastné marocké přivítání.
Výdaje: 178.5 Dr (465 Kč)
Ubytování: 40 Dr (pension Miami 80/dvojlůžák, umyvadlo a balkónek)
Doprava: 91 Dr (vlak Rabat – Tanger 91)
Jídlo: 47.5 Dr (voda 5.5, sůši 3, koláčky 4, véča-polévka harira 3, tadjin 25, cola 7)
12. října: Tanger
Dnešní den jsme procourali Tangerem. Medina je na kopečku nad přístavem, klasické a snad ještě užší a až tuneloidní uličky, dokonce i kavárenské náměstí Petit Soco, které jsme ale napoprvé přešli, protože v podstatě jen dva baráky jsou trošku vysunuty z uliční čáry (dle průvodce právě toto místo bylo „místem hříchu a vilnosti a něco ze zaplivanosti si dochovalo dodnes“. Ani údajné velké náměstí Grand Socco není o moc víc než větší kruhový objezd s trochou zeleně. V medině se dá narazit na pár kostelů. Na nejvyšším a nejsevernějším bodem jest kasbah se sultánským palácem Dar el-Makhzen ze 17. století, které je dnes muzeem archeologickým, řemeslným, městským a i vnitřnosti baráku samy o sobě stojí za juknutí (vstup za 10 Dr, otevřeno vyjma úterý a dlouhé polední pauzy).
Maroko
Tangerská panoramata
Maroko
Zpustlé Cervantesovo divadlo
U útesů nad Atlantikem se poprvé setkáváme s oblíbenou hrou místních dětí v podání házení kamenů na bílé. K tomu ještě otravování a strkání dokavaď se člověk pěkně nenas... Ale ani slzák, který jsem si speciálně kvůli tomuhle kupoval jsme nepoužili. Útesy na druhou stranu k přístavu jsou obsazeny ještě více, tentokrát Afričany, kteří hledají díru, jak se dostat do přístavu, na loď či prostě nějak do Evropy. Ta je odsud viditelná velmi slušně, co by kamenem dohodil. Právě proto nakonec většina z nich zkusí na druhou stranu doplavit se na různých velmi pofidérních plavidlech a právě proto taky denně loví Španělé na plážích vyplavené mrtvoly.
No radši do Nového Města, kde vcelku nic není, jen pár zadělaných teras (místa kde stále stojí děla mířící na průliv), dávno zavřené Cervantesovo divadlo v art decu. Ještě nějaký relax na velké pláži, koupě vyhlášených cukrovinek (bylo to na kila, takže bonbón vyšel na dva dirhamy a navíc to bylo nějaký divný), internet a véča. Vedle harary jsem trubnul i jehněčí, kterým se tu všichni živí. Na první pohled to ještě šlo, ale bylo to tak z 60% kosti a z 30% flaxy či tak něco. A i ten zbytek stál za prd. Dirhamy nám vycházely do mrtě, takže jsem zdlábnul všechen chleba široko daleko a do hotelu na teplou spršku a kutě.
Výdaje: 122 Dr (320 Kč)
Ubytování: 50 Dr (pension Miami 80/dvojlůžák + teplá sprcha 10)
Jídlo: 56 Dr (voda 5.5, hodně pečiva 8, málo bonbónů 6.5/3 kusy, véča-harira 2, jehněčí 30, cola 4)
Ostatní: 16 Dr (vstup do muzea 10, internet 6/hod)
13. října: Tanger – Tarifa – Algercias – La Linea – Gibraltar
Na to jak jsme se minulý dny flákali, tak dnešek jsme nějak přehnali ve spěchu. Naštěstí měl dnešek o 2 hodiny víc díky časovému posunu. V devět ráno nám odjížděla loď, na nějaké formality si celníci kupodivu nehráli, a tak jsme měli dost času zjistit na novém terminálu to, že nám vytiskli lístek na úplně jinou a mnohem pozdější hodinu. Trajekt měl tak dvě patra pro cestující a dvě patra pro auta. Trochu buzerace bylo až při nástupu na loď, ale Evropani i s blbýma lístkama se nalodili bez problémů a za chvíli jsme mohli dát sbohem Africe. No popravdě mě nějak brutálně neunesla a Arabové si u mě taky zrovna nešplhli. Třeba příště to bude lepší.