MAROKO & IBÉRIE
(6. Tanger)
11. října: Rabat – Tanger
Z marockých měst je vedle Marrakeshe údajně nejlepší starý královský Fés s fantastickou medinou. Kousek vedle je město Meknes se zachovalými římskými ruinami Volubilis. Medin a mešit bylo už bylo dost a nebezpečně mi začaly splývat, tak jsem Fes bohužel vynechal. Maroko mi stejně dluží ještě ten Jabal Toubkal, tak si něco můžu nechat na příště, a vyrazil jsem na sever k gibraltarskému průlivu.
Do Španělska se dá dostat nejlépe z Tangeru nebo španělské enklávy Ceuty, kam je krapet horší se dostat. Navíc do Tangeru jede vlak a můžeme dát vale marockým busům. V Rabatu je autobusák stejně 5 kilometrů za městem a vlakové nádraží v centru. Lístek na vlak vyšel na 91 dirhamů (na studentské ceny se tu nehraje) a v opět velmi slušném a klimatizovaném voze si vezeme zadek na severní špičku Afriky. Krajina se občas mírně zazelená, kolem pár měst a po asi pěti hodinách jsme v Tangeru.
Na konci kolejí mělo být nové nádraží. Zatímco to staré bylo od centra 7 kilometrů, to nové je pět. Tanger bývá první místo, kam turista vejde, neboť po moři se jich sem zatím dostává nejvíc. V průvodcích jsou hned na prvních místech varovné články stylu „Připravte se na Tanger“. V okamžiku vystoupení z trajektu se na vás pověsí desítky naháněčů, taxíkářů, žebráků a vyžírků a mělo to být hrozné. Dnes se to o něco zlepšilo a turistická policie občas těmhle podvodníčkům trošku zkomplikuje jejich brikule. Před nádražím na nás čekal taky slušný chumel taxikářů, který hned spustil povyk. Naštěstí měli deset metrů od dveří nádraží bílou čáru, kterou nikdo z nich nemohl překročit.
Co tu rozhodně nebylo, byly místní autobusy do centra, což je zřejmě marocký zvyk. Sice jsme hodili řeč na odvoz do centra, ale třicítku radši uškudlíme na tadjin a šlapeme pěšky. Kolem se hodně staví a vypadá to tu docela slušně. Podél pobřeží docházíme k městské promenádě, která končí až u přístavu. Kolem je dost hotýlků a penziónů, protože slovo hotel tady má už význam pro jinačí sortu zákazníků, kterých tu je docela dost. Víc než jinde to tu chce najít baťůžkářský penzión, protože některé jsou spíš pro Západoafričany z chudých států, kteří tu vyčkávají na vhodnou příležitost, jak se dostat do ÉÚ. My končíme v relativně solidním pokoji penzionu Miami (80 za dvojlůžák a balkónek nad průlivem).
Tanger je stejně strategické místo jako Gibraltar či Ceuta. Ještě nedávno pod vládou Portugalců. Před nimi se tu proháněli Féničané, Řekové, Římani, Vandalové, Byzantinci, Arabové, Berberové, Fatividové, Almorávidové, Almohádové, Merenidové, Španělé, Britové, Francouzi.. prostě každý, kdo jel kolem to na pár let obsadil a zanechal po sobě nějakou paseku. V roce 1923 to pro sichr vyhlásili „mezinárodní zónou“ kontrolovanou vším možným, včetně Švédska či Belgie. A co vzejde z takového projektu míru a mezinárodní kooperace? Cituji průvodce: „v průběhu trvání mezinárodní zóny se Tanger stal módním středomořským letoviskem proslulým homosexuální scénou přitahující pozornost námořních lupičů, umělců, vyhnanců, uprchlých trestanců, bankéřů a pedofilů.“
Jak do Evropy? Zas tak moc k vidění toho v Tangeru není a jezdí se sem, protože je to jediný marocký přístav na trajekty do Evropy. Hlavní spojnice byla se španělským Algercias. Ceny poslední dobou vzrostly k 30 eurům, takže za těch pár kilometrů lodí dáme to samé co za letenku sem. Nyní jezdí rychlejší a o čtvrtinu levnější spoj do Tarify, což je nejjižnější bod celého iberského poloostrova i celé Evropy. Jezdí nejméně jednou za dvě hodiny, loď je nová a stojí 300 dirhamů, takže tímto pozítří vyrazíme zpátky do Evropy. Ještě jsme museli připlatit výstupní taxu 20 dirháčů a je v zdarma i autobus z Tarify do Algercias, což dělá ze spoje „jen 35 minut“ asi tříhodinovou záležitost.
Maroko
Tangerská panoramata
Maroko
Zpustlé Cervantesovo divadlo
Kupujeme to pro sichr přímo u přístavního terminálu, ale vyžírkům se nevyhnete, protože v kanceláři se na nás jeden nalepil a tvářil se jak zaměstnanec kanceláře. Tam nám nic nepípli a suverénně si vzal náš pas a začal vyplňovat výstupní papíry. Zas jsme nalítli, nechali si to vyplnit, vytáhli peněženku, získali pasy a nabídli mu jeden dirham a eurodvacetník k tomu. O něco méně než jím požadované pětieuro.
Druhou nejčastější trasou do Evropy je trajekt z Ceuty, což je španělská enkláva na marocké pevnině. Kdysi tam byly trajekty výrazně levnější, ale to už je pasé a nás odradila složitější doprava do Ceuty (z Tangeru nebo lépe z Tetouanu je třeba do nějakého města od F, pak nějaké kilometry taxíkem na šílenou hranici a další kilometry pěšo nebo snad městskou do centra Ceuty. Navíc ubytování v Ceutě je docela drahé a terno k vidění tam zrovna není.
Z dalších variant už nepremává trajekt z Tangeru na Gibraltar, naopak v případě cesty do východního Maroka by nemusel být špatný spoj z Malagy nebo Algerciasu do Melilly, což je další a zajímavější španělská enkláva v Africe.
Obkroužili jsme nejbližší okolí, medinu, pláž a skočili na zahrádce restaurace u přístavu. Až teď jsme zkusili místní polévku hararu, kterou nabízejí skoro všude a překvapivě v tom neplulo moc divných věcí. Náročnost místních žebráků je evidentně mnohem větší, protože když už se zas jeden blížil k mému talíři, tak nabídnutý chleba vzal jen s největším opovržením a radši chtěl prachy. Smůla. Zaslechli jsme jedinou českou větu mezi Londýnem a Madridem od právě připluvších kluků, na které byl pověšený naháněč a zoufalý výkřik „jdi už do pí...“ zrovna nevěštil šťastné marocké přivítání.
Výdaje: 180 Dr (465 Kč)
Ubytování: pension Miami 80/dvojlůžák, umyvadlo a balkón
Doprava: vlak Rabat – Tanger 91 Dr
Jídlo: véča-polévka harira 3, tadjin 25, cola 7, voda 5.5, sůši 3, koláčky 4
12. října: Tanger
Dnešek jsme procourali Tangerem. Medina je na kopci nad přístavem, klasické a ještě užší až tuneloidní uličky. Dokonce i kavárenské náměstí Petit Soco jsme napoprvé přešli, protože v podstatě spočívalo jen ve dvou barácích trochu zasunutých z uliční čáry. Dle průvodce právě toto místo bylo „místem hříchu a vilnosti a něco ze zaplivanosti si dochovalo dodnes“. Ani údajné velké náměstí Grand Socco není o moc větší než kruhový objezd s trochou zeleně. V medině se dá narazit na pár kostelů. Na nejvyšším a nejsevernějším bodě je kasbah se sultánským palácem Dar el-Makhzen ze 17. století, který je dnes muzeem archeologickým, řemeslným a městským. I vnitřnosti baráku samy o sobě stojí za juknutí (vstup 10 Dr, otevřeno vyjma úterý a dlouhé polední pauzy).
Maroko
Maroko
U útesů nad Atlantikem se setkáváme s oblíbenou hrou místních dětí v podání házení kamenů na bílé. K tomu otravování a strkání, dokavaď se člověk nenasere. Ale ani slzák, který jsem si speciálně kvůli tomuhle kupoval, jsme nepoužili. Útesy k přístavu jsou obsazeny ještě více, tentokrát Afričany, kteří hledají díru, jak se dostat dovnitř na loď do Evropy. Ta je viditelná slušně. Právě proto nakonec většina z nich zkusí na druhou stranu doplavit se na různých pofidérních plavidlech, a proto loví Španělé na plážích mrtvoly.
Radši do Nového Města, kde vcelku nic není, jen pár teras s děly mířícími na průliv a dávno zavřené Cervantesovo divadlo v art decu. Ještě relax na velké pláži, internet, večeře a koupě světově vyhlášených cukrovinek na kila, takže bonbón vyšel na dva dirhamy a byly divný. Vedle harary jsem prubnul jehněčí, kterým se tu všichni živí. Na první pohled to ještě šlo, ale bylo to tak z 60 % kosti a z 30 % flaxy. A i ten zbytek stál za prd. Dirhamy vyšly do mrtě, tak do hotelu na sprchu a kutě.
Výdaje: 122 Dr (320 Kč)
Ubytování: pension Miami 80/dvojlůžák + teplá sprcha 10
Jídlo: véča-harira 2,jehněčí 30,cola 4; voda 5.5, hodně pečiva 8, málo bonbónů 6.5/3 kusy
Vstup do muzea 10, internet 6/hod)
13. října: Tanger – Tarifa – Algercias – La Linea – Gibraltar
Dnešek byl dost ve spěchu, ale naštěstí měl o 2 hodiny více díky časovému posunu. V devět ráno odjížděla loď, na formality si celníci kupodivu nehráli, a tak jsme měli dost času zjistit, že nám vytiskli lístek na úplně jinou a mnohem pozdější hodinu. Trajekt měl dvě patra pro cestující a dvě patra pro auta. Trocha buzerace byla až při nástupu na loď, ale Evropani i s blbýma lístkama se nalodili bez problémů a mohli jsme dát sbohem Africe. Nějak brutálně mě neunesla a Arabové si u mě zrovna nešplhli. Třeba příště to bude lepší.